NON LEGE ARTIS

       JOHANA

 

 

     „Poslyš,“ povídá jakoby nic Johana, „vždycky se strašně nudím, když se musím dívat, jak se ploužíš...“

       Spousta lidí si o chronickém únavovém syndromu myslí, že je člověk pouze unavený. Ačkoliv to vyčerpání je samo o sobě strašné. Rozhrnu závěsy a okny pronikne dovnitř jasný měsíční svit.

     „Upřímně tě lituji, ale myslím, že bys měla zrychlit tempo...“ bez dlouhého otálení se s hrozivým výrazem ve tváři zavěsí do pavučiny hřbetem dolů.

       V Miiných velkých očích je vidět panika. Přehodnocuji emoce a snažím se o úsměv. „Co se děje?“ Beru ji do náruče. Nervózně si olízne tlapku. Otevře pusu a zazívá.

       Pavoučice se zazmítá a otře si nos pavučinkovým kapesníkem, aniž by přestala snovat řídké sítě. „Chceš se raději zastavit?“ poznamená nevinně, „ protože já pospíchám a už se ti nemůžu věnovat.“

       Vydám zvuk podobný zachroptění. Stoupám si na špičky, abych vypadala větší. Chůze i na krátkou vzdálenost je pro mě (pro svalovou slabost) problém. „To není fér!“

       Zaculí se. „Potká šnek Husárkovou,“ mne si, všecka rozradostněna nohy „a ta je pomlácená, až hrůza. Co se ti stalo? Ále, ženu se fofrem z kopce, nestíhám koukat, vítr mi fučí kolem uší… a najednou přede mnou houba...” hihňá se jako praštěná.

       Měla bych dojít pro koště a dát jí za vyučenou. Potvora! Dívám se na strop, podlahu i stěny. Lhala bych, že mě neštve, ale snad se s tím dneska spokojí. Sedám si. Mia se mi otře o nohy.

     „Chtěla jsem jen pomoci,“ běduje potvora s uspokojením v hlase. „Říkám pravdu, celou pravdu a nic než… ty si leháš?“ Lehám si. Střídají se období, kdy jsem schopná trochu fungovat, s dlouhými propady, kdy jen ležím.

       Osud mě láskyplně štípá a poklepává po zádech. „Unavený je přece každý! Únavu je třeba překonat!“ Při nejlepší vůli a přes všechnu snahu s tím nedokážu nic udělat. Každá aktivita mě stojí strašně moc sil.

     „Co chceš dělat?“ ptám se ho. „Přišel jsi mě osvobodit?“ Čas ubíhá takovou rychlostí, že se moje vize o plnění povinností hroutí a propadají do neznáma. Ležím v tichu a samotě se zavřenýma očima.

     „Jsi hodné děvče a je mi líto, že se pořád cítíš, jako bys měla chřipku...“ nestačím se vynadivit čilosti svého svědomí, „ale vstávat a cvičit!“

     „Přines mi karamelku a až se uzdravím, daruji ti papírek.“ Přetrvávající únava a bolest negativně ovlivňují můj každodenní život. Nedokážu vstát. Hýbat se. Zvednout ruku. Dokud se organismus nezregeneruje natolik, abych mohla alespoň v omezené míře fungovat.

       Johana si odplivne na podlahu. Představa, že mě kritizuje pavouk se čtyřmi páry nohou mi připadá stejně nesmyslná jako představa, že na mě klokan mluví anglicky. Tvář mám bledou, prozrazuje však, že jsem ještě pořád schopna hrozných vášní.

  

       O BABĚ PEMFINĚ

 

       V bahnitém močálu u temného vršku žije zlá a bradavicemi posetá čarodějnice. „Krá krá krá,“ zakráká přísně černý havran, přilnuvší k ní plachou a těžkopádnou oddaností. V jednom kotlíku to bublá a voní – volské oko s cibulkou a znojemskou okurkou – ze druhého se line smrdutý zelený kouř.

     „Musíš zemřít malá tlusťoučká a zelená, ale s umytýma nohama...“ přihodí baba do kotle žábu. „Prevíti! Neřádi!“ Zanadává a zakleje.

 

 

Vař kotlíku čarodějný, žádný osud není stejný, ropuchy a netopýři,
v hrnci se mi tady škvíří.

 

 

 

    

       Recept na kouzelný lektvar jí sežraly myši a tak svoji zlobu tiší sérií dynamických a balančních cvičení jako jsou sklopka, stojka, planche, v mezičase přeskakuje zapálenou vatru. Prohlíželo ji několik věhlasných psychiatrů a doporučili jí čisté ponožky a procvičování roznožky.

       Odrazí se na pařezu výskokem snožmo a v okamžiku dohmatu na kozu Rózu, která se ji snaží nabrat šavlovitě zahnutými rohy, „Meee...“ prudce roznoží s lehkým vysazením pánve a s nehezkými žilnatými lýtky vytrčenými do vzduchu. Jakmile proletí roštím, o nohu se jí něžně otře kočka. „Mňau.“ Celá černá, jen s jedním vouskem bílým.

       Čarodějnice se zmocní vztek. Koukne na ni levým okem rudým, pravým krhavým a vysloví strašlivé zaklínadlo: „Čáry a máry, u starého prohnilého dubu na tebe udělám: bubu!“

       Koza začne mečet, babu chytají do lýtek křeče a s posledním zábleskem denního světla Mie začíná praskat kůže. Vypadává jí srst na ouškách a na čumáku, tlapky natékají do obrovských rozměrů a po těle se jí dělají puchýřky, ze kterých vytéká lymfa. Sedí, choulí se, vůbec nepláče. Říká si: „Musím být statečná a nesmím plakat.“

       Lékaři jí předepisují zvláštní lektvary, ale už nejsou, co bývaly. Různě barevné masti po kterých ji v hlavě chrastí. „Byla jsem v mnoha ordinacích,“ dumá zarmouceně, „snad jsem prokletá?“ Nepomáhá ani lék z vařených jater (a to je to, co všechny mate). Nermuť se, maličká, vysvobození je blízko!

       Dr. Bazala ze Znojma–Přímětic si prohlíží třesoucí se uzlíček plný strupů (zevnitř i svrchu) a udivuje ho skřípění zarážejících nesrovnalostí. Vytáhne stetoskop. „Buch buch buch!“ srdíčko jí tluče jako kovadlina. Podívá se do mikroskopu a tam na nejvyšší větvi dubu sedí to strašlivé „bubu“. Zajásá a Pemfina dostane záchvat kašle.

     „Prokoumal jsem dostupná data a znám řešení! Máš Pemphigus!“ Mne si ruce. „Ale Pemfinina hlava brzy bude sťata,“ – něco bouchne, jak kočičce spadne kámen ze srdce – „a ty se proměníš…“ – baba už možná tuší, že v bahnitém močálu, kde má rozpadlou chalupu, se jí pod nohama houpá zem – zachránce mávne rukou a čarovné pilulky (Prednicortone) změní Miu v elegantní krásku s tajuplným pohledem, s lesknoucí se hedvábnou srstí, chlupatými oušky a sametovými tlapkami.

       Pemfina nevěří vlastním očím. Dva dny nepromluví. Její srdce prahne po odplatě, ale zatroubí na ústup. Do notýsku si poznamená: „Na protest proti všem si začít holit nohy!“