Buď pozdraven sudý jezdče

,,bylo toho mnoho, když se ohlídnu, vidím rozmazané čmouhy a hektolitry dat mozku napojených na kapačku.'' pomyslel si. Vše probĕhlo tak rychle a tolik se toho událo. Zapíjení nového života, kamarádova syna, probuzení a náklad starostí jak se sbíhají do života jako vrány na modrém nebi. 

Neboj, nepřemůže tĕ strach. Vrátíš se ke psaní, k sebevyjádření, k proudu myšlenek až na dřeň, k hledání smyslu a zámĕru řadit slova, verše, rýmy a skladby do slok a do stop jako za starých svobodných časů. ,,z peprného škrábání v krku vstane a jde psát.'' zapisovat, takřka bezdůvodnĕ, bezmyšlenkovitĕ, jako by si chtĕl ulehčit trám zkoušený existencí, jak se na ni valí stres a dlouhé pracovní hodiny v toxickém kolektivu, v přiznaném podvolení stavům a vzorcům. Zelené lístečky daleko před námi vykvetou a vyraší s plody znovu. Avšak předtím bílé plánĕ a vrcholky hor.

Z velkomĕsta vyjíždí ještě za tmy, aby po poledni rozmlouval mimo sebe, za hranou svých komfortních zón, za hranou protikladů, aby rozmlouval s vnitřním bohem, o oheň, o námaze v očištci, o duších hořících v pekle; a slunce nad hlavou, jakoby vlévalo nový život tam při sjezdech v prašanu, když nás unáší tři základní síly  - láska, zemská tíže a plující časoprostor. 

,,když ji opouštím, vítĕzoslavné myšlenky mne provázejí.'' a přesto jaksi zkřehlý, chřadnĕ mi je, se zdravím a trápením, přesto mé srdce více touží po horách než odpočinku, po endorfinech než rovnováze. Je to však srdce nebo mozek kdo touží? Nadechni se, pozdraveno buď modré moře řeči. Letos poprvé. V tichu fontány se rodí myšlenky. Na okamžik umlknou a ta prázdnota se zmĕní v propojení. k tobě. ke mnĕ. k paprskům.