NON LEGE ARTIS

       CECIL Z HOŘOVIC

 

     „Musíš jít dál,“ zabručí osud hlubokým hlasem, zvedaje oči k nebi a protřepávaje si šaty s podivně napjatým výrazem. „Příležitost klepe na dveře.“

       K mému překvapení dostávám nabídku pracovat ve firmě, kterou zakládá táta. Obdivuji se mu a jsem mu vděčná. Často si ale myslím, že má pocit, že jako jediné z jeho dětí jsem to v životě nikam nedotáhla.

     „Z toho by mohlo vzejít ponaučení,“ chechtá se osud. Asi všechno má svůj důvod. Vstupuji do firmy jako zaměstnanec a společník. „Výborně!“ zvolá energicky a čiperně se rozběhne pryč.

       Můj život se stává poutavou hrou a současně bojem o holou existenci. Pro všechny nepodnikatelské oči je podnikání velkolepou aktivitou. Ale při vstupu na jeho půdu zjišťuji – jako to zjistilo už mnoho jiných přede mnou – že určitá svoboda je vykoupena drilem (není to, jako že někdy není nálada nebo počasí, tak si hodíš dvacet) a nejistotou.

     „Je to složité,“ zabručí osud. Nemáme nasmlouvané dlouhodobé zakázky, práce se řeší ze dne na den. Občas nejsou peníze, odběratelé platí pozdě nebo vůbec. Zaměstnanci jsou věčně nespokojení. Neustálé kontroly ze strany úřadů, vyptávají se na všelicos a za každý drobný prohřešek udělují pokuty. Kdyby se měl podnikatel vyznat v každém aspektu daňové legislativy, na podnikání by mu nezbyl čas.

       Hledím si svého účetnictví, ale není mi zatěžko dát se do řeči i s – „Hej, byrokracie!“ Nezatoužili jste někdy – pro její všežravost – praštit ji do uštěpačných úst?

     „Čau, co je?“ Zarazí se a nepřestává na mě zírat.

       Opíraje se o své odhodlání, zapíjím tišící prášky alkoholem (nejspíš jsem dehydrovaná) a – prásk! A pak ten její bezvadný profil s fialovočerným okem!

     „Ívi!“ zašeptá osud skoro bezděčně s otevřenými ústy a s očima navrch hlavy. To se ví, dneska už psychicky vyrovnaného člověka skoro nepotkáte.

       Z pocitu zodpovědnosti a strachu z budoucnosti – která mi kyne s chomáči neupravených vlasů, utýraného a vyzáblého vzezření, posílá výhružné dopisy a podepisuje se jako „Cecil z Hořovic“ (ta je cvok! Aha, cvočky hořovických kovářů odedávna zásobovaly široké okolí...) – mám neklidné spaní. Pár výhružných dopisů jsem roztrhala, aniž bych je četla.

     „Všechno si moc bereš,“ uklidňuje mě táta. Pracuje od nevidím do nevidím a podepisuje se to na jeho zdraví. Jednou rukou si bezděčně přidržuje fakturu k mžourajícím očím, druhou ťuká do klávesnice.

     „Proč neodejdeš?“ zapíská běh života, špičatou prošedivělou bradku vystrčenou vzhůru. Stojí mi tak těsně za zády, že cítím jeho dech. Je si však dobře vědom toho, že zná odpověď.

     „Ó je,“ promluvím vážně, „není jednoduché vystoupit z rozjetého vlaku. A máš zodpovědnost za druhé, kvůli nimž si to nemůžeš dovolit.“

       Okázale vystupující příležitost se mění v nemoc stravující jako oheň. Stejnou cestou kráčejí i Ceciliny strašidla.

 

       BERUŠKA

 

       Rozstřihnu síťku, abych přendala citrony do misky, padají – nedokážu ovládat ruce – funím a lezu po zemi (žádný mozek nepracuje striktně v mezích zákona, teoreticky se můžu zapojit do jakéhokoliv snu, který nemá žádný oficiální status) ...mezi listím, po skalách, přeskakuji zurčící potok a pak – už prostě nemůžu – si sednu a žasnu... na horách je krásně! Mhouřím oči do sluníčka, plujícího jasně modrou oblohou, dýchám svěží vzduch a v posvátném tichu přihlížím, jak se příroda pomalu probouzí do dalšího dne.

 

Beruško, půjč mi jednu tečku, třeba tu, co máš na zadečku.

 

 

 

 

 

       Moje svědomí se neusmívá zdaleka tak zeširoka jako já. Potlouká se kolem a z neznámých důvodů se dožaduje kázně. Tváří se velmi podezřele a oči mu svítí jako lampiony. Podívám se z okna a venku je tma. „Překrásné ráno, to se musí uznat.“

     „Aha,“ zasyčí, „to jsem čekalo.“

       Zdvořile pootočím hlavu. „Moje představy snad mohou být falešné – a třeba jsou jen prchavým okamžikem a třeba jsou oděny v bláznivý šat – ale moje pocity ne.“

     „Nepomyslilo bych si,“ zavzdychá zmateně, „že zrovna ty budeš mít námitky.“

       Zasněně přivřu oči. „Je jen náhoda, že to tak vyznělo.“ Ovládne mě zvláštní nálada. Není to dychtivost, spíš zvědavost. Tmavozelená fasáda jehličin je přerušená úzkou pěšinou. Pustím se po ní a vede mě k poklidně se vlnícímu jezeru. Obdivuji ryby plující pod hladinou, vysoké zploštělé s tmavomodrým hřbetem. V nejužším místě rybníka se vynoří šupinatá ploutev a zase zmizí. Kolem se hemží rozmanitý neviditelný svět.

     „To už jsi říkala několikrát,“ nespouští ze mě užaslý pohled, „ale dokážu z toho vyvodit jen to, že neposloucháš.“

       Zaslechnu šelest. „Vstup a buď vítána,“ zdraví mě zdvořile čekanka.

       Usadím se na pestrobarevném palouku, měnícím se před očima, s kapkami svěží ranní rosy, plném kopretin a sedmikrásek, přitahujících včely a motýly. „Mám květiny odjakživa ráda,“ pronesu zamyšleně – vzduch se po dešti pročistil a úžasně voní – „někdy si myslím, že vědí víc, než my.“

       Na květ vojtěšky dosedne včela a snaží se dostat k nektaru. Skloním se k pampelišce ve žlutém klobouku... strkám nos do zvonků v něžných odstínech modré a fialové, „Cink cink cink...“ těším se z vlčích máků se záplavou krvavě rudých květů. Ruce mám sepjaté a vychutnávám si lechtající osiny, bzučící hmyz... co kdybych – napadne mě – jen tak ležela v trávě a nechala se šimrat beruškou?

     „Ha!“ vykřikne svědomí, „přečti si zítra v novinách! Neznámý pachatel bodl Husárkovou do zad nožíkem na dopisy a beze stopy zmizel z místa činu. Svědecké výpovědi žab a motýlů se navzájem liší.“ Vidím, jak pohybuje rty a obrací oči v sloup. „Svědomí zavražděné vypovědělo, že sedělo celý čas u vody a vidělo dotyčnou, jak se fláká...“

       Něco pleskne, jak nad hladinu vyskočí ryba. Jako bych ležela v ráji pod stromem poznání. Houpající se vlnky, třpytící se jezero, jedno z malebných překvapení, v jakých si libuje příroda. V oslnivém slunečním světle se nad vším vznáší neposkvrněná a jiskřivá čistota.