Jediná mezi všemi

“Jsi má jediná,” zašeptal něžně a políbil ji. Hluboce se zahleděla do jeho očí a lehce usmála. Beze slova.

“Nikdo jiný pro mě neexistuje,” pokračoval zvolna a pak se odmlčel. Zřejmě čekal na odpověď. Vrátila mu polibek a dlouho setrvali v obětí.

“Mám oči jen pro tebe,” špitl po chvilce, jako by si nemohl pomoct.

“Já taky,” odvětila po chvilce. Dočkal se. Na jeho tváři se rozzářil šťastný úsměv. “Jaká je to náhoda, že jsme se potkali!” dodala po chvíli možná trochu pateticky.

“Vždyť se to vůbec nemuselo stát,” dodal vzápětí. “Máš pravdu. Byla to naše šťastná náhoda. Někdy mě napadá, že se to snad muselo stát. Že bylo psáno, abychom se právě my dva potkali. Nemyslíš?

Setrvávali v objetí. On s očima zavřenýma vnímal jen ji a tento okamžik. Ona sledovala jasnou oblohu plnou hvězd.

“Těch ale je. A ještě víc existuje těch, které nevidíme. Stačilo by se jen přiblížit a spatřili bychom jejich krásu. Snad by byly ještě nádhernější než ty, co můžeme vidět pouhým okem,” řekla zamyšleně a čekala, co on na to. S odpovědí si dával na čas. Bál se chybné odpovědi? Tak moc mu na ní přece záleželo. A on nehodlal nic pokazit.

“Máš pravdu. Vždyť co já vše zkusil, aby sis mě všimla,” a na tváři mu naskočil rošťácký úsměv. V předstíraném zachmuření do něj lehce vrazila, ale z jeho objetí nechtěla uniknout. Bylo jí s ním tak hezky.

“Ty tak! Vždyť já už nevěděla, jak jasněji ti dát najevo, že se máš o mě aspoň trochu snažit!” odsekla mu škádlivě, aby pak navázala na svou myšlenku. ”Některé hvězdy můžeme spatřit, jen když pro to něco uděláme. Jen tak je možné objevit ty nejzářivější. A i těch může být bezpočet. Která z nich je pak ta naše? Ta s největší přitažlivostí? To ale závisí na naší vzdálenosti. Nemám pravdu?”

Neměl zrovna chuť filozofovat, přesto ale chtěl vyjádřit svůj postoj.

“Pro mě jsi v celém všehomíru jen ty. Má jasná hvězda!” deklamoval jak na divadle, avšak s nepochybnou upřímností.

Nebyla zaskočena. Rozuměla mu. Věděla, co a jak mnoho cítí. I ona jej milovala, přestože mu to pověděla jen párkrát. Jistě ne tak často, jak by si představoval, ale dobrého pomálu. A zřejmě právě proto mluvila o hvězdách. Právě k chlapcově osudovému pohledu na jejich lásku směřovala celý rozhovor. Nyní byli tam, kde si přála. Zbývalo jen říct nahlas, co mu říct chtěla a musela. Jistě i proto, že ho měla tolik ráda.

“Já vím. Taky tě mám tolik ráda. Ale co když je takových tvých jasných hvězd víc. Jen jsi je zatím nepotkal. Ještě jsi se k nim nevypravil. Neměl jsi proč,” pokoušela se mu naznačit nesměle svůj životní názor. Pak jej pak co nejpevněji objala. Jako by to mělo být naposled. Kdepak. Objímali a milovali se pak ještě mnohokrát. On ale její nepochopená slova brzy vypustil z paměti. Trvalo dlouho, než mu byly znovu připomenuty. Až pak mu měl jejich význam dojít.

—
“Budu na tebe pořád myslet, neopustím tě,” sliboval jí, když se na nádraží loučili, “dva roky nejsou dlouhá doba, když se milujeme. Budeme se navštěvovat, volat si a psát.”

“Já vím, uteče to jako voda,” vzlykla, zatímco se jí z očí valily potoky slz.

“Jen málokomu se poštěstí být přijat na tak významnou univerzitu. Nejde to přece odmítnout. A já udělám vše pro to, abych ten čas nepromarnil,” přísahal vroucně a polibky jí otíral uplakané tváře.

“Chci jen, abys byl spokojený a šťastný. Proto ti nedovolím takovou příležitost nechat ladem. Polib mě ještě a už jdi. Prosím!” a objali se tak pevně, jako by dávali sbohem své lásce.

A byl pryč. Všechno, co říkal, myslel upřímně. Studovat a nic víc. Proto se na cestu vydal. Proto se i ona obětovala. Pro něj. A on věděl, jak ji tím trápí. Jak je to celé zamotané. Už aby byl doma. S ní. Spolu.

Co jiného by taky v té dálce dělal? Nic jiného než obor svého studia poznávat nepotřeboval? Přátelé? Ty nejlepší už poznal. Co víc? Jídlo? Hudba? Výtvarné umění? I ty patřily mezi jeho zájmy. S těmi nejlepšími plody lidské kultury se ale již seznámil. Jak tedy věřil a byl bytostně přesvědčen, nebylo, kam si obzory dále rozšiřovat.

A především láska. Přece už ji našel. Zde, doma, dokonce na stejné fakultě, mezi všemi dívkami, jak se domníval. Věděl, ke komu a proč se vracet!

Svá slova plnil svědomitě. Veškerý čas věnoval studiu a pravidelných hovorů s láskou doma se nemohl dočkat. Samozřejmě nebylo možné vyhnout se v novém prostředí seznámení s novými lidmi, uměním či cizokrajnou kuchyní. V těch dnech se jeho dříve až urputně zastávané názory začaly zvolna ohýbat.

Ano, ta včerejší večeře nebyla špatná. Ale kam se hrabe na máminy laskominy. Ten nový spolubydlící na kolejí je vlastně docela povedený kumpán a drink, co jsem pil před týdnem v baru, byl nezapomenutelný. Že by ale byl ten nejlepší, co jsem kdy ochutnal?

Pevnost jeho víry se začala povážlivě štěpit. Zážitky, dojmy a vztahy, které jej v novém prostředí objaly jak chobotnice, vykolejily jeho někdejší názor, že to nejlepší na světě již poznal. A shodou okolností nedaleko jeho domova. Nebyl hloupý, a tak si takové ojedinělé náhody povšiml. Věřil ale, že se tak stalo právě díky přízni náhody a on, že byl prostě synem štěstěny.

Role jeho nejlepších přátel tak byly po čase přeobsazeny, do čela hudebního žebříčku se zvolna prodraly nové šlágry a dobroty, na něž by donedávna nedal dopustit, zcela změnily svou tvář, složení, chuť i název.

Ty proměny však nijak nenarušily styl jeho uvažování. Nebylo nad jeho čerstvě oblíbený nápoj, nikdo ani po kotníky nesahal jeho novým přátelům. A zas věděl, že není třeba se dále rozhlížet, protože to nejlepší už má a zas jak prve na to vše jakýmsi tajemným vířením osudu narazil takřka bez námahy. Jaký to vyvolený chlapec!

Láska však byla jediná. Tam kdesi v dálce. Snad i proto, že nikoho tak milého shodou okolností tam za velkou vodou mezi novými slunci, k nimž se přiblížil, nepoznal. Jistě na něj čekala stejně jako on. Myslel na ni každý den, takřka každou vteřinou, každičkou buňkou svého těla vnímal její věčnost jejich svazku, když na ni pod stejnou noční oblohou vzpomínal. Jednotlivé hvězdy na něj s nadhledem shlížely, a aniž to tušil či si sám byl schopen přiznat, nevědomky hleděl i na ty, které pro jejich vzdálenost nemohl spatřit. Co kdyby mu ale jejich půvab dokázal změnit život? Ale jděte! Vždyť něco takového si přece nebyl schopen připustit.

—

“Jak já tě miluju!” opakoval stále dokola, když ji opět držel v náručí v místech, kde se s ní před dvěma lety loučil.

“Nemohl jsem se dočkat, až budeme spolu,” šeptal, zatímco ji pevně svíral. Věděl, že už ji nikdy nesmí opustit.

“Jsi moje jediná, navěky,” řekl a hleděl ji zpříma do očí.

Mlčela.

Pak uhnula rychle pohledem a stále v jeho objetí hleděla nepokojným pohledem kamsi za něj. K zemi. Myšlenky jí hnaly hlavou sem a tam, a přestože se na tu chvíli pokoušela připravit, už tehdy tušila, že je to nemožné. Jak moc ho měla ráda. Musí k němu být upřímná. Vždyť to zabolí jen chvilku. A pak už bude volná. Pak bude moci být jen a jen s ním. S tou nově objevenou hvězdou, ke které dolétla, když se odpoutala ze své dosavadní životní trajektorie a jež se nyní rozzářila jen a jen pro ni.

Kdysi jej tak milovala, ale je to pryč. To se přece stává. Mrzelo ji to, ale čas od času k tomu dojde. Potkáváme se, nebo se míjíme. Někdy jsme spolu a jindy ne. Nejsme však stvořeni jeden pro druhého. Když se máme, máme se naplno a se vším všudy. Na světě narazíte na nemnoho absolutních konstant. Existují možnosti. Je jich pestrá paleta a my sami tvoříme jeden z bezpočtu odstínů. Některé k sobě ladí, jiné zas ne. Takových případů, kdy jen dva z nich vzájemně souzní, je jak šafránu, Nebo ještě méně. Kdo ví? Kdo může s čistým svědomím říct, že skutečně neexistují? Ale kdo si může být jistý, že jen ony dva jsou na světě stvořeny jeden pro druhý? Snad pouze ten, kdo na tapetě života vyzkoušel všechny jejich možné kombinace. Je však na světě někdo takový? A stačí vůbec jeden lidský život na takový úkol?

Přece se jej snažila varovat! To když mluvila o přitažlivé síle vzdálených hvězd, které nás mohou stáhnout na svou orbitu jen když se dostatečně přiblížíme. Snad se nevyjádřila dostatečně zřetelně. Ale proč by to dělala? Vždyť jej tak milovala. Jen jí to tak tehdy blesklo hlavou, když stále dokola mluvil o jejich vzájemné výjimečnosti. A vadí snad, že vedla takové řeči? Milovala ho snad o to méně? Ne! Milovala jej celým svým životem. Tak jako teď miluje svou novou hvězdu, když kolem sebe krouží jako zářivá dvojhvězda. Copak byla její láska o to menší, když věděla, že zde nejsou jen jeden pro druhého?

A byla to vůbec láska? Nešlo jen o kratochvilné povrchní okouzlení? Nebylo v ní až moc rozumu, když si dokázala to vše uvědomit? Nestála příliš nohama na zemi? A smí se to vůbec, když jeden druhého milujeme?

Cožpak teď nemiluji?

A dost! Vymanila se konečně z jeho věčného objetí a s vlhkýma očima a hlavou na jeho rameni zvolna řekla:

“Víš, já jsem někoho potkala.”