Nová melancholie

Nové melancholie




1

Kouká dolů. Kdysi mu výšky dělaly špatně, dnes ho uklidňují. Uklidňuje ho představa, že padá z dvacátého patra svého balkonu a jeho tělo se prudkým nárazem o betonové parkoviště pod ním, z vteřiny na vteřinu mění v krvavě mastný flek. Jeho ruce mrznou, když se dotýká ledového zábradlí a severní vítr mu rozcuchává krátké hnědé vlasy. V jeho mysli je klid. Dalo by se říct prázdno, ale nejlepší výraz by byl smířeno. Nemyslí na nic konkrétního, jen v poklidu nechává své oči spočinout na panorama nočního města, jak se dole pod ním mísí všechna světla aut, billboardů, továren a rozsvícených oken a lamp.
Všude nad městem je smog, který má také naoranžovělou barvu ze všeho toho světelného odpadu kolem, takže byť je právě hluboká noc, smog jakoby plnil úlohu slabého půlnočního slunce.
Začíná zima. Na Kuchtovy mrznoucí vlasy dopadají první sněhové vločky a za malou chvíli je jich tolik, že vyplňují všechen prostor na obloze. Pár vteřin na to, se Kuchta otočí a vejde dovnitř tmavého pokoje, kterému příležitostně přezdívá obývák. Dnes to tam ale vypadá spíš jako nějaká odkladová místnost, nebo dokonce sklad. Sedne si na gauč a pustí televizi. Najede na první dokumentární kanál, který se na obrazovce objeví a levou rukou se natáhne pro láhev piva na stolku vedle pohovky. Už z ní pil, takže si s otevíráním nemusí dělat těžkou hlavu. V televizi běží pořad o tučňácích, ale Kuchta ho sotva vnímá. Očima sice sleduje co se na obrazovce děje, myslí je však někde jinde. Lok za lokem dopíjí láhev piva, a když dojde na samotné dno, nechá láhev sklouznout po napnuté paži dolů na podlahu.
Hodiny na stěně nad televizí ukazují 2:03 ráno. To Kuchtu dovede k myšlence trochu se na zítřejší směnu, která začíná v osm, prospat.
Namáhavým stlačením čudlíku na ovladači vypne televizor a pokoj tak uvrhne do husté temnoty. Bylo by absolutní ticho, kdyby byl ovšem Kuchta ochoten zavřít okno, které jako jediná věc široko blízko dávala bytu dojem alespoň minimální přítomnosti života tím, že dovnitř foukalo čerstvý, ledová vzduch. Nyní ním i padaly vločky.
Kuchta se poddal hlubokému nádechu, zadržel ho pár vteřin a poté majestátně vydechl. Tenhle rituál zopakoval šestkrát. Kdysi ho dokonce dělával patnáctkrát za den, jak mu to doporučil jeho lékař, ale postupem času Kuchtovi začínaly dlouhé nádechy připadat zbytečné a otravné. Nyní je dělá jen tehdy, kdy se najde chvíle tak úmorně nudná, že i prosté dýchání působí nehoráznou zábavu.
Nešikovně se dobelhal k oknu. Zvuk cvakající kliky vněm vždy vyvolával vzpomínku na dávné letní večery u babičky. Spával tam na půdě, pod střešním oknem, na potrhané matraci společně se psem Hafanem. S tím psíkem toho prožil hodně. Společné procházky k jezeru, společné koupání v jezeře, společ.. ..dokud psa před Kuchtovýma nevinnýma očima nesrazil kamion. Udělal z něj doslova placku. Až na to, že ta placka neměla hlavu a ještě chvíli po tom co vznikla jí cukaly nohy.
Šel do koupelny, rozsvítil a chvíli se na sebe koukal do zrcadla. Sledoval jak jeho temné kruhy pod očima viditelně pokročily na další úroveň. Všiml si, že pleť, která byla dřív krásná a pružná, nyní stárne a vrásčí. Znovu se pokusil o hluboký nádech a hned na to se sehnul pod dřez, kde měl ve skříňce schovanou rezervní lihovinu. Sedl si na záchod, otevřel flašku a upřeně se na ni podíval. Hlavou mu neproběhla snad ani jediná myšlenka. Seděl tam v tichosti, oči upjaté k tekuté spáse.
Zanedlouho už toho moc nezbylo, ale Kuchta uznal za vhodné flašku dokončit. Zmohl se tedy na poslední obrovský lok, kdy do sebe dostal zbytek řezavě pálivé tekutiny. Polkl. V krku ho pořádně škrábalo, ale on věděl, že ostrou bolest za chvíli vystřídá konejšivá euforie.
Seděl tam ještě malou chvíli, protože zvažoval možnost vymočit se teď, nebo to nechat na potom. Opět zvítězila Kuchtova prokrastinace, tak se zvedl a s hřejivým pocitem v žaludku odpochodoval z koupelny pryč. Každý krok mu teď připadal lehčí a podstatně jednodušší.
Došel až do své ložnice, ulehl do postele a nechal se alkoholem ukolébal stejně tak, jak se nechává malé dítě hřejivými doteky své matky.


2

V šest hodin ráno zvoní budík. Ten otravný ton, který ho budí už pár let, ze srdcce nenávidí. Každé pípnutí se tak ostře zařezává do jeho mozku, že má občas pocit, jako by se ho jeho vlastní budík pokoušel zabít. Jednoho dne se mu to snad podaří, přeje si často Kuchta.
S velkým přemáháním si na postel sedne a hřejivou deku hodí stranou. Trochu ho trápí výčitky, že tu lahev vůbec otvíral. Promne si přilepené oči, obleče si to samé co měl včera a zalije kávu. Na snídani nemá vůbec chuť, ale vzhledem k tomu, že by to jeho žaludku asi prospělo, do sebe hodí dva suché rohlíky a dopitou kávu zalije sklenkou vody. Poté si už jen obleče svůj hnědý kabát a je připraven čelit dalšímu úmornému dni v práci.
Výtah si dává načas, ostatně jako každý jiný den, ale zrovna dnes má Kuchta pocit, že to trvá celou věčnost. Když je uvnitř, jediné co může dělat, je přát si, aby k němu nepřistoupil někdo známý. To by potom znamenalo nevyhnutelnou konverzaci a Kuchta si ještě nestihl vytvarovat každodenní falešný úsměv. Nikoho však nepotkal.
Jeho práce není daleko. Většinou chodí pěšky a obvykle to netrvá déle než pouhých patnáct minut. Pracuje jako skladník v jednom obchodu s elektronikou. Nesnáší tu mizernou práci. A co hůř, nesnáší ten mizerný plat a nebýt smrti jeho tetičky asi by teď místo důstojného bytu trávil odpoledne a večery pod Werským mostem.
“Dobré ráno Míšo.” Pronese s hlubokým zívnutím a rukou na ústech Kuchtův spolupracovník popíjící kafe za obsluhovacím pultem.
“Dobré” Odpoví Kuchta a sotva se na něj podívá, už zalézá do skladu.
“Počkej Míšo, něco ti vlastně chci. Máš minutku?”
Kuchta si všiml, že je jeho spolupracovník trochu vyveden z obvyklé noty, a vzhledem k tomu, že je to i Kuchtův nadřízený, by tohle vyvedení nemuselo být dvakrát příjemné.
“Jo jasně, o co jde?”
“Víš jak jsem ti v pátek říkal, ne počkej, ne opravdu, ano v pátek, no prostě vzpomínáš jak jsem ti říkal, že k nám má přijít ta nová na výpomoc? Tak je tu jeden menší problem. Robin, který ji měl mít první týden na starost jen chorý jak negr na deportační lodi. Takže bych rád, kdybys se jí chopil ty.”
“Jo, to by neměl být problém, kdy že má přijít?”
“Už je tady, v mé kanceláři. Tak za ní zajdi a ukaž ji jak to tu chodí.”
“Vy jste šéf.”
S těmi slovy kuchta odešel do skladu a pomyslel si jaký je to čůrák. Oblékl si směšně vypadající, zelenou uniformu, udělal hluboký nádech a vydal se do kanceláře pro nezmánou dívku.
Jakmile otevřel dveře, naskytl se mu nečekaný pohled na krásně vypadající mladou ženu, koukající na obraz zavěšený na levé straně kanceláře.
“Zdravím, jsem tady asi pro vás.”
Otočila se k němu čelem a tehdy Kuchta poprvé spatřil to, co pokládal za nemožné. Dva metry před jeho maličkostí stála ta nejkrásnější žena, jakou kdy spatřil. Přesně takhle si vždy představoval idol něžné, ženské krásy. Její tmavé vlasy, spletené do dvou copánků, podtrhávaly ostré křivky jejího hubeného obličeje. Silný nános černého makeupu kolem jejich výrazně zelených očí, Kuchtu skoro zmanipuloval. Její tělo, ne moc velké ani přespříliš malé, mělo i přes černý šat nádherný tvar.
“Ach, to budu opravdu já. Těší mě, jmenuji se Amélie Komárová.”
Kuchta se nepatrnou chvíli snažil zplodit důstojnou větu, se kterou se před ní snad nepohřbí zaživa. Vyšlo z něj však pouze toto:
“Zdravím, Michal Kuchta.” Pak v naději dodal. “Máte velmi zajímavé příjmení, Komárová, hm, hezké.” A pokusil se o úsměv.
“Myslíte?” Usmála se. “To vám tedy děkuji pane Kuchto.” Dodala odvážně a s trochou úsměvu.
Kuchtovi se v ten moment zastavil svět. Sám nemohl uvěřit tomu, že ji vůbec polichotil, vždyť to ještě nikdy nikomu neudělal. Teď z toho měl dobrý pocit. Stále udržoval přátelskou tvář a vyprovodil ji z kanceláře.
Ukázal jí jak to v obchodě chodí. Jak má jednat se zákazníky, popřípadě vyřizovat jejich stížnosti. Snažil se působit jako duševně naprosto zdravý člověk, který má svůj život v malíku. Řekl bych, že se mu to i dařilo.
Když ji vše vysvětlil, naposledy se na ní lehce usmál a zmizel ve skladu.


3

Byť se jednal o Améliin první pracovní den, Kuchta ji na příkaz nadřízeného nechal odejít jako poslední. Amélie tedy povypínala veškerou jedoucí elektřinu, zhasla všechna světla, zamkla pokladnu a sáhla pro klíče. Jakmile otevřela dveře ven, vrhl se na ní průvan ledového vichru. Amélie se ušklíbla, přimhouřila obě oči a zamkla.
Cestou domů si to vykračovala jako nasraný puberťák. Kapuce od kabátu přehozená přes hlavu, obě ruce zaryté hluboko v kapsách a v ústech třímajíc doutnající cigaretu. Úsměv jí ze tváře opadl již v okamžiku, kdy za sebou Kuchta při odchodu zabouchl dveře. Tohle to přetvařování od srdce nenávidí. Ale jde ji to. Má kliku, že po matce zdědila poměrně atraktivní postavu, která odpoutává pozornost od charakteru. Taky je ráda za zděděnou krabici make-upu, kterým si každý den zakrývá černé kruhy pod očima.
Zima začíná být neúprosná. Sníh padá stále víc a víc a Amélii se pomalu dostává i do bot. Nesnáší zimu. Nesnáší to temné období které jí vždy přinese tak akorát depresi a úzkost. Na druhou stranu je však schopná, najít si v tom i trochu komfortu. Příbuzní a známí bývají často zaneprázdněni, mrtví, nebo jen znuděni ošklivým počasím, a tak může Amélie trávit spoustu času doma. Sama. Zavřená v malém pokoji, v bytu, který sdílí společně s dalšíma dvěma courama.
Volné dny tráví Amélie všelijak. Od hltání alkoholu, po braní všemožných stimulantů. V poslední době se však pokouší zůstávat střízlivá. Né že by se jí chtělo, ale je to její poslední šance dostat práci. Kvůli drogám v těle ji už vyhodili mnohokrát, a aby ji jeji kolegyně nevyhodily z bytu, což už se jednou málem stalo, snaží se chudák Amélie jak jen to jde.
Společně s chladným vánkem ji do hlavy trkla myšlenka na toho klučinu, kterého potkala v práci. Byla si docela jistá, že se mu líbí. To soudila podle těch pohledů které na ní házel. Na jeho jméno si také vzpomene. Míša Kuchta.
Při téhle vzpomínce se jí do hlavy vřítí další myšlenka. Myslela na jeho zmoženou tvář a na to, jak se ze všech sil snažil udělat dobrý dojem. Možná mi bude podobný, to by bylo skvělé mít člověka který mi rozumí.
Ve sněhové vánici spatří svůj dům. V jejím bytě se svítí, takže tam jedna z cour dozajista bude. Vytáhne z kapsy klíče, které celou dobu ohmatávala a zahřívala si tak prsty. Vejde dovnitř. Do nosu jí udeří pach něčeho známého, ale nemá čas ani chuť vzpomínat si co to je. Z vedlejší místnosti na ni koukne Magdalena.
“To ti to trvalo.”
“Práce hold trvá”. Pronesla naštvaným tónem. Magdalena se opřela o roh dveří a sledovala jak si Amélie zuje boty.
“Měl sem dneska přijít Péťa, ale ten kokot radši bude trávit čas se svou ségrou než se mnou”.
“Aha.” To co jí Magdalena říká jde jedním uchem tam, druhým rychle ven.
“Dokonce jsem pro toho degeše navařila bramboračku, a ten čůrák se naukáže.”
Bramboračka. Tak to Ameliie přišlo tak povědomé. Bodejť by ne, když ji na odvykačce jedla co třetí den. Tu odpornou chuť chemických brambor zalitých vařící vodou z hlavy snad nikdy nedostane.
“Můžeš si dát jestli chceš.”
“Dík, ale jsem po jídle.” Zalhal, popadla ze země kabelku, kterou si odložila a zavřela se u sebe v pokoji. Posadila se na ustlanou postel a zmohla se pořádného nádechu. V okamžiku zpracovala celý dnešní den a scénáře z rozhovorů, které dnes měla ji přišly nedokonalé a fádní. Přemýšlela nad každou větou, kterou dnes někomu řekla a v hlavě si její vyznění snažila představit o něco lépe a zajímavěji, než ve skutečnosti byla. Na malou chvíli pocítila vinu za to, jak se právě chovala k Magdaleně. Chtěla jí přeci nabídnout teplou večeři, a ona trupka to odmítne. Místo toho se raději zavře v pokoji plném žalu a beznaděje.
S druhým, stejně tak mocným nádechem si sundala šaty a sedla si na postel. Chvíli, která ji přišla jako věčnost zírala tupě do okna. Koukala se na pomalu padající vločky a upadala do bezedné černé propasti konečných myšlenek. Jak snadné by to bylo udusit se polštářem. Nebo ne? Pak to zkusila. Lehla si na záda přikryla tělo tenkou peřinou a prudkým pohybem přibila svou hlavu polštářem k matraci. Oběma dlaněmi a vší svou silou tlačila na místo, kde mohl skrz péřový polštář projít vzduch do jejich úst. Tlačila víc a silněji a víc a pak začala cítit jak opravdu všechen vzduch zmizel. V tom momentu zatlačila ještě víc. Tak silně, až se její tělo samo vzpouřelo a kopalo nohama sem a tam. V tom momentu, nebo vteřinu po něm to vzdala, odhodila polštář přes celou místnost a vdechla skoro všechen kyslík z místnosti. Pak s pláčem podlehla snové únavě.


4

“Tak zítra.” Křikl přes celou prodejní místnost a provizorně mávl Amélii rukou. Zabouchl dveře a zmizel z jejího výhledu. To mávnutí ruky okamžitě zavrhl. Následně uznal, že to bylo až moc troufalé a nejspíš to vypadalo až moc zainteresovaně. Cestou domů se zastavil v místní večerce, na rohu blízkého parkoviště. Obsluha ho tam už dozajista nosila v paměti, neboť tam Kuchta chodíval takřka pravidelně. Přešel regály s ovocem, bonbony a dalšími vymoženostmi až se dostal dozadu k alkoholu. Chvíli do plného regálu dychtivě koukal, jako by se snažil přemýšlet co ho vyjde nejlevněji. Pak sebral dva blendy a třímajíc jeden v každé ruce pochodoval k pokladně. Pokusil se darovat vřelý úsměv staré obsluhující bábě, ale nějak to nevyšlo a tak, aby Kuchta zamaskoval ten ohavný ksicht, který právě stvořil a který vypadal tak strašně odporně, opovrženíhodně a nechutně, že kdyby se na něj zrovna koukal divadelní kritik, tak by ho všechna ta ubohost a bída určitě dohnala k zoufalému smíchu, ne-li rovnou histerickému šílenství, přikryl si ústa rukou a předstíral že odkašlává. Bába se na něj nevraživě podívala, pak na dva bledny a zase na něj.
“320”
Kuchtova ruka se přenesla z úst do kapsy od kabátu a vytáhla peněženku, jako by byla řízená nějakým samostatným pudem, který Kuchta neovládá.
“Máme volné pracovní místo.”
“Prosím?”
“Říkám, že máme volné pracovní místo.”
“Aha”. Pronesl zaraženě. “A proč mi to říkáte, to takhle oslovujete každého kdo sem přijde?”
Moc dobře věděl, jak byla tahleta poznámka drzá. Avšak tu bábu nenáviděl a nutkání pronést cosi nepěkného bylo neodolatelné.
“Všem ne.” Řekla suše. “Ale moje snacha taky pije, takže vím jak je pro tyhle lidi těžké sehnat práci”.
To Kuchtu vytočilo a zaskočilo zároveň. Přesto dokázal zachovat relativně poklidný výraz. Věděl, že ho ta bába dostala. Ať už teď řekne cokoliv, je jasné že prohrál. Z tohohle bodu není vítězného úniku. Jedině že by bábu na místě odprásknul. To by pak mohl odejít s pocitem vítězství.
“Nemám problém s pitím slečno, ale děkuji za nabídku.” Dívajíc se jí do očí sebral dva blendy a odešel.
Venku nabral do plic ledový vzduch. Dlouze promnul oči a s pocitem prohry a ponížení zůstal stát, koukající se na obrovitánskou budovu v níž denně přespává. Zase začíná sněžit a obloha viditelně ztrácí svit. Světla v oknech velké králíkárny se zhasínají a rožínají, jako by to byl nějaký vánoční stromeček. Až na to, že to žádný vánoční stromeček není. Jen obrovská, hnusná, šedá stavba v níž musí trávit svůj život. Pohledem skočil na vrchol střechy a v myšlenkách spatřil sebe samého, stojícího právě tam. Pak se viděl plachtit všech těch dvanáct pater.
Jakmile jeho promrzlé tělo chudobně přešlo parkoviště, na pravo pod schody do paneláku spatřil Kuchta na gauči sedícího Vlastimila. Chvíli se na něj s odstupem koukal, následně však uznal za vhodné při nejmenším pozdravit jediného přítele.
“Zdravím tě Vlasto.”
“Zdravím tě nazpátek příteli, nechceš se posadit.” A ukázal skoro zmrzlým prstem na místo vedle něj. Kuchta by byl nejraději šel rovnou do svého, avšak cosi v něm ho trklo a na starcovu nabídku kývnul.
“V noci má bejt okolo mínus patnácti co mi tak říkala Markéta, ale kdo má té bábě staré prašivé věřit, co synku!”
Kuchta se automaticky pousmál a dal starci za pravdu.
“Copak to máš hezkého Míšo? Že ke mně snad naposled projevíš laskavost a podělíš se.”
Na to neměl nejmenší náladu ani čas. Musel se jít přeci co nejrychleji ožrat k sobě na pokoj. Avšak tmavnoucí obloha, modrá led lampa skoro nad jejich hlavami fungovala pro Kuchtu jako nesmírně atmosférická podívaná. Posadil se tedy pořádně hluboko do dekami prošitého gauče a společně s Vlastimilem otevřeli prvního blenda. Vodka jim skoro okamžitě dodala pocit hřejivosti a skutečná zima přecházela v pocitovou. Chvíli tam seděli a povídali si o běžných věcech. Po pár studených minutách, kdy se ve starcově krvi dozajista objevila nějaká ta promile, se stařec na Kuchtu otočí a s vřelým úsměvem povídá:
“Něco ti povím synku.” Řekl stařec hned co polk vydatný lok. “Za celý svůj život jsem toho prožil dost. Dobrá, možná ne tak dost aby o mě nějaký intelektuál toužil psát celý román, ale rozhodně dost na to, abych ti s klidným svědomím mohl říct, že tohle, tohle jak tu právě sedíme je nádherné!
Kuchtovi taktéž stoupla hladinka a tak reagoval.
“Co je na tom nádherného Vlasto? Vždyť tu sedím s bezdomovcem, v posrané zimě na podělaném gauči před odporným panelákem, ve kterém skysnu beztak celý svůj marný život!
“To máš pravdu,” přisvědčil, “ tvůj život je asi opravdu opovrženíhodný, avšak já mluvil o svém životě. Z mého pohledu. Poslyš Míšo, no tak koukni na mě, skvěle. Když se na mě podíváš, pověz, co vidíš?
Kuchta se dívajíc na starce zamyslel.
“Vidím špinavého bezdomovce utápějícího svůj žal ze zmařeného života, v mé flašce alkoholu.”
“Skvěle. Teď se na mě podívej očima člověka empatického, chápavého, milosrdného.”
“Jaký v tom bude rozdíl? Copak já nejsem člověk chápavý a milosrdný?”
“No tak, zkus to.”
“Vidím člověka, bezdomovce tedy, který tu sedí a.. ahhh.. No tak! V čem mám sakra vidět ten rozdíl. Prostě tu jen sedíš a piješ. A zatraceně smrdíš. Co si myslíš, že změní mé první tvrzení. Snad tvoje filozoficky položená otázka? Která mně má uvést do vědomí, že i přesto že jsi jen obyčejný bezďák, dokážeš formulovat větu jako vzdělaný člověk? Nebo chceš abych tě dokonce litoval? Viděl v tobě stejného člověka jako jsem třeba já, nebo támhle ta paní s kočárkem? Víš jak se vůbec veřejnost dívá na lidi jako jseš ty? Odsuzují je. Všichni vás považují za bytosti ubohé a odporné, skoro na úrovní primátů. Umíte jen žebrat a mořit okolí. To chceš abych ti povídal? Copak nemáš dost těchhle odporných nadávek?”
“Správně Míšo. Dokázal jsi mi přesně to, nad čím jsem onehdá uvažoval. I lidé chápaví a milosrdní, dokonce i lidé kteří bezdomovce jako relativně slušného člověka dobře znají, jsou zaslepeni sterotypním vzorcem chování. Avšak dá se stereotypu, jenž je z více než padesáti procent důvodný, něco zazlívat?”
Kuchta se odmlčel a jakby pokorně snesl hlavu. Převzal flašku od starce a poctil své hrdlo pořádným lokem. Pak se zeptal.
“Co je na tom tedy nádherného?”
“To ticho. Ten klid. Dokonce i ta jistota v naprosté nejistotě, je pohlcující. Sice nemáš dům ani práci, za to se však o nic z toho nemusíš starat. Stačí si takhle sedět a koukat, jak ten nebojácný svět žije za tebe. Tvou jedinou starostí je jídlo. Já sám jsem nejedl už týden a dalo by se říct, že čekám až si pro mě s kosou přijde. Ale stěžuju si? Ani ve snu milý Míšo, ani ve snu.”
“Jenže nebýt mě, nebýt mého společenství a nebýt téhle lahve vodky kterou jsem ti z lítosti dal, nemáš zhola nic.”
“Asi máš pravdu. Bez tvého společenství bych tady dneska určitě chcípnul Míšo.”
Vlastimil se smíchem na tvářil koukl na Kuchtu a přátelsky do něj trknul.
“Víš co jsi Vlasto? Jsi zbabělec a těžkopádný hlupák.”
“Těžkopádný nejsem hochu, má mysl moc dobře ví na čem jsem a co vše by se dalo zlepšit, ale s tím zbabělcem jsem trefil do černého. Mám strach, ach ano jak já se bojím Míšo. Všechno co jsem kdy zažil, všechny země které jsem procestoval, všichni lidé, se kterými jsem se kdy setkal, mi nahání hrůzu. Nevím čím to je. Možná obavou, že mě těsně před mou smrtí přijde celý můj obsáhlý prožitek z tohohle života navštívit a snad se mi i do ksichtu vysmát za to, co teď jsem.”
Chvíli oba mlčeli. Bez zbytečných pohledů, naopak s obličejema koukajícíma na zmrzlý beton si vyměnili vodku jako by to byla nějaká štafeta. Avšak s tím rozdílem, že oni nebyli špičkoví atleti, a lahev vodky opravdu nebyla sportovní náčiní. Pro oko kolemjdoucího by to spíše vypadalo na dva opilé feťáky tak uboze zoufalé, že nemají na víc, než jednu láhev pro oba.
Poté co se stařec napil, podal vodku Kuchtovi a sklesle povídá.
“Takže ano Míšo, tahle chvíle je vskutku ta nejnádhernější za poslední dobu, protože se nebojím. Vše co mě dělá šťastným je tenhle gauč, ty a samozřejmě i ta lahev kterou držíš, protože právě ona mě zbaví strachu.”

Obloha zčernala. Kuchta se rozloučil s Vlastimilem a nechal mu tam i druhého blenda. Sám nechápal, kde se v něm vzala taková dobrosrdečnost, avšak staříkovo povídání ho dnes snad poprvé dojalo. Lépe řečeno, nechalo v něm rezonovat spoustu myšlenek. Když jel prázdným výtahem nahoru, přemýšlel. Přemýšlel co mohlo staříka dohnat k takové panické beznaději. Pokud dobře věděl, býval to přeci vzdělaný a zásaditý muž.
S rukama v kapsách vystoupil na předposledním patře a došel ke dveřím 142. Vytáhl klíč a vstoupil do bytu. Jako první ho přivítala vlna zatuchlého smradu, a i přesto, že v bytě celý den nikdo nebyl, vzduch působil vydýchaně. S věšením kabátu se ani neobtěžoval. Hned co zmizel z Kuchtových ramen, ocitl se na špinavé podlaze. Povídání Kuchtu unavilo a unavilo také jeho sociální interakce. Čas přetvářky je konečně u konce, jemu se tak automaticky vyrojil beznadějně tragický výraz a oči, které se snažil držet celý den napnuté, povadly.


5

Když šel Kuchta ráno do práce, nemohl si nevšimnout jedné nepříjemnosti. Jakmile vyšel z hlavních dveří paneláku chtěl se starce ještě na něco zeptat. Příležitost mu však byla vzata. Na zemi před gaučem ležel na ledem pokrytém betonu rozválený Vlastimil úplně nahý. Jeho kůže byla modrá a konce končetin zimou zčernalé. Kolem se válely dvě prázdné vodky a ještě jeden rum.
Kuchta pocítil spíše hněv, na místo lítosti. Přece jen to nebyl žádný naivka a tak nějak tušil, že se to brzy stane.
Hlavou mu projela myšlenka, zda by nebylo za vhod zavolat třeba policii, nebo záchranku a projevit tak starci alespoň poslední úctu. Rozhodl se však skutek nevykonat, přece jen je to spoustu práce. A tak nechal mrtvého starce ležet za sebou. Jako by to byl jen zdechlý prašivý pes.

“Dobré ráno.” Pronesl když vcházel dveřmi do prodejny. Amélie už dávno stála za pultem a prováděla cosi na počítači.
“Ahoj Míšo.” Křikla, ale pohled se od monitoru nezvedla. Kuchta se tím nijak nezaobíral. Prošel regály s úmyslem schovat se ve skladu, otevřít schovaný alkohol napít se, převléct se a odsloužit mizerně zabitých dvanáct hodin.
Plán vykonal. Zalezl do zadu a dřepl si za svou skříňku, potichoučku vytáhl schovanou placatku a kopl ji do sebe.
“Nezbylo by i pro mě?”
Kuchta se v šoku a strachu rychle otočil a spatřil nad ním stojící Amélii.
“Zatraceně, nene počkej ono to tak..”
“Když mi dáš ten zbytek tak to na tebe neprásknu.”
Řekla něžným hláskem a Kuchtovi jakoby se zdálo, že vidí i malinký úsměv. Nesměle tedy natáhl ruku a Amélie si placatku převzala. Přiložila si ji ke rtům, zaklonila hlavu a nemalý zbytek zmizel v jejím hrdle mnohonásobně rychleji, než by si byl Kuchta kdy schopen představit.”
“Aaa, peprmint, chytré. Voní ti potom z huby jako po žvýkačce.”
Podala mu ji zpátky a bez dalšího slova odešla. Kuchta spěšně schoval placatku a rychlým krokem pádil k Amélii. Obešel pult a jakoby naštvaně se o něj opřel oběma lokty.
“Co je?” Zeptala se ho.
“Co to bylo?”
“Co co bylo?”
“Cos tam v tom skladu dělala?”
“Na to bych se měla ptát spíš já ne? Ale než řekneš něco dalšího, v pohodě. Nesoudím tě. A neřekla bych to na tebe ani kdybys mi nedal.”
Bez výrazu ve tváři se obrátila zpátky k monitoru.. Kuchta byl v naprosté nevědomosti. Nevěděl co říct, co dělat a tak se prostě otočil a šel zpátky odkud přišel.
Celý zbytek dne byl extrémním způsobem nepříjemný. Cítil se být pořád sledován, cítil tíseň a chuť utéct. Druhá část jeho mozku si však ten adrenalin a vzrušení vychutnávala a do jisté míry chtěla víc. A tak se v Kuchtově mysli zrodil nápad. Nápad který mohl jeho den vyzvednout do nebeských výšin nebo pohřbít do pekelných nížin. Přemýšlel o tom, že Amélii pozve ven. Třeba jen na procházku, nebo že by jí rád doprovodil domů. Samozřejmě už předem počítal s odmítnutím a i přes jeho sociální neschopnost se mu zdál tenhle nápad dokonalý.
Ve chvíli, kdy se pracovní den chýlil ke konci, Kuchta, topící se v moři stresu, šel na věc. Našel tu pravou chvílku kdy si Amélie oblékala kabát, chystajíc se odejít.
“Amélie, nevadilo by ti kdybych tě doprovodil domů?”
Kurva. Kurva. Kurva. Prolétlo mu hlavou když sám slyšel jak zoufale tahle věta zní. Už se automaticky začínal vypořádavat s naprostým ponížením, když v tom:
“Nevadilo, ale musím se stavit na benzínku pro cigarety.”

Chvíli šli mlčky bok po boku. Jejich ploché kroky skoro souměrně dopadaly na nově napadlou vrstvu sněhu. Vypadali, jako dvě neznámé entity zahalené do dlouhých plášťů s úmyslem potichoučku se vplížit do duše nejbližší oběti.
Kuchtovi bylo po dobu jejich mlčení dosti trapně. Byť mluvení nenáviděl, byl si dobře vědom, že tohle srabácké mlčení mu moc velkou reklamu neudělá. Avšak bylo by možné, aby o něm měla Amélie dobré mínění právě potom, co se dnes v práci stalo?
“Dej mi minutku:”
Řekla a rychlými pohyby vklouzla do samootevíracích dveří místní benzínky. Kuchta vyndal ruce z kapes a celé promrzlé si je řádně masíroval.
“Dáš si?”
Zeptala se tázavým pohledem, když se vrátila.
“Nekouřím.”
“Proč ne?”
“Nevím. Proč ty kouříš?”
“Nevím. A nechceš to zkusit?”
Kuchta koukl na znetvořené dítě vytištěné na obalu krabičky. Nechtělo se mu, to je jisté. Naposledy, když si zkoušel potahovat ještě jako kluk, se málem pozvracel. Dnes ale nemůže vypadat jako srab. Určitě ne po dnešní šichtě. Ne.
“Vlastně proč ne.”
Amélie mu nabídla otevřenou krabičku cigaret a Kuchta, jakby s respektem jednu vytáhnul, zapálil a mohutným potáhnutím se dohnal k prudkému, nezastavitelnému kašli.
Amélie se pousmála.
“Jo taky si vzpomínám na tu první.”
“No, já doufám, že na ni brzy zapomenu, ale díky.”
“Neděkuj.”
“Jo ohledně toho v práci..”
..”Neřeš to. Tak či onak je to tvoje věc a já tam neměla v ten moment co dělat. Jen jsem se tě chtěla na něco zeptat.”
“Na co?”
“Vlastně na to, jestli bys mě neodprovodil domů, ale jak jsem tě pak viděla, myslela jsem si prostě že nebudeš mít zájem”
“Jo to určitě.” Pronesl Kuchta s ironickým posměškem.
“No fakt, nekecám. Víš Míšo, na lidi mám celkem čuch a myslím, že jsme si podobní.”
“To těžko Amélie. To si nemyslím.”
“Proč si to nemyslíš?”
“Spíš mi řekni proč si to myslíš. Stačí kouknou na mě, pak na tebe a vidím první důvod. Druhý důvod je, že mě vůbec neznáš a pravděpodobně si myslíš, že tohle doprovázení tě mi nedělá žádné stresy a že to takhle s ženama dělávám běžně.”
“To říkáš, protože bys moc chtěl, abych si to myslela. Myslel by sis pak totiž, že o tobě budu mít lepší mínění že jo? Já si ale myslím, že to, jak mě doprovázíš je snad poprvé v tvém životě, kdy děláš podobnou věc."
Kuchta se zarazil a Amélie pokračovala.
“Myslím si, že když skončíš v práci, jdeš domů a buďto piješ nebo se lituješ. Kamarády asi nemáš a jestli jo, tak jich není moc. Tipla bych tak maximálně dva. Tvůj život je po většinu času úmorně nudný, smutný a smysl, který v něm už dlouho hledáš, se každým dnem vzdaluje od tvého poznání. Pravděpodobně jej nenajdeš nikdy a jestliže ano, nebude ti stačit na to, aby tě opět učinil šťastným.”
Kuchta se zastavil, odhodil ještě doutnající cigaretu na cestu rovnou pod kola projíždějícího auta.
“Proč si myslíš že jsem takový?”
“Ze začátku jsem o tobě váhala, ale ono se pak stačí podívat člověku do očí když to nečeká, kdy mu nedáš možnost nasadit si masku, přetvářku. No schválně zkus to na mě.”
"Ne, je to směšné. Tak si mě viděla jak se zrovna nesměju. Podle toho přece nemůžeš soudit."
"Nemůžu no. Ale mám pravdu?"
Kuchtovi jakoby začala docházela trpělivost, která mu zatím ani nedorazila.
"Zatraceně." Řekl a něžně kopl nohou do vrstvy sněhu na chodníku. "Od tohohle doprovodu jsem očekával spíš nějaké neutrální povídání."
"Očekávání je jako hrobníkova lopata."
Pronesla Amélie s pohledem upřeným do země, (tam kde dopadly kousíčky Kuchtou vykopnutého sněhu), jako by na své tvrzení nebyla ani pyšná, jako kdyby ho brala jako přítěž.
"Možná, ale přece jen je vždy příjemnější, když se bavíš o..
.."O práci?" Skočila mu do řeči. "O koníčcích? O oblíbeném jídle? Nač plýtvat slovy nad takovými povrchnostmi.”
"Tyhle povrchnosti dělají život."
"Jen když ho nemáš. Když ho máš, proč by ses nad nimi zaobíral?"
"Protože to lidé dělají, víš Amélie. Lidé si obvykle povídají o takových věcech když se sejdou poprvé."
Amélie se s pohledem upřeným na Kuchtu odmlčela a spolkla větu, kterou asi uznala za nepatřičnou. Pak dodala.
"Asi jsem tě opravdu špatně odhadla Míšo, myslela jsem si, že si jiný, že mi budeš podobný. Asi ne. Zbytek už dojdu sama, díky.”
Otočila se od něj a zklamaně, s pokleslými rameny odešla.
"Fajn!" Křikl po ní. "Mám být upřímný? Nespletla ses. Můj život stojí za zkurvený hovno! Jediné co mě ještě naplňuje je chlast a vědomí, že tu snad nezkysnu navěky, přesně jak jsi říkala. Tak co, spokojená, tohle jsi chtěla slyšet!?"
Po těchhle slovech se otočila.
“Proč je tvůj život na hovno Míšo?”
“Nevím.”
“Nevíš?”
“Nevím. Prostě to tak je.”
“Prostě to tak je hmm.. Já přišla o rodiče, o oba. V děcáku jsem byla ta jediná, která se bála chodit spát, aby ji ostatní děti uprostřed noci nevylili na hlavu kýbl chcanek. Když jsem se konečně dostala ven, můj nevlastní fotr mě mlátil. Vybíjel si na mě zlost, protože mu zemřela stará. Hned jak to šlo jsem vypadla. Na ulici jsem žila skoro půl roku a víš co vše to obnáší že? Drogy, hodně chlastu a sem tam sem musela prodat i sebe.”
Když to dořekla a Kuchta ji do toho skočil, měla slzy v očích.
“Počkej, počkej, to co mi říkáš mě moc mrzí, ale proč mi to říkáš?”
“Aby ses vzchopil ty zkurvená nulo. Stěžuješ si na vše kolem i když ti nic nechybí. Beztak ti ani nikdo nechcíp! Všechna ta tvoje lítost je přímo směšná. Řekni mi, jaké ty máš vůbec právo být smutný? Cítit se na hovno? Chlastat a topit se v té tvé smyšlené, povrchní depresi která nemá žádný důvod? Víš jaké to je, přijít o někoho? Víš jaké to je se bát vracet se po škole domů, nebo žít v neustálém napětí z toho, že ti dojde dávka?
Kuchtovi se začaly podlamovat kolena. Jediné, co ho psychicky drželo lehce nad hranou šílenství, byla stupňující se tma a chlad, který sem foukal severní vítr přes křivky těla té tajemné ženy, která tam stojí, křičí a Kuchta nemá nejmenší tušení, jak se z téhle konverzace takhle rychle stalo hotové peklo. Amélie mluvila dál a dál ale Kuchta jakoby ztratil schopnost naslouchat. V nesrovnaných myšlenkách a v hlavě plné náhlého zmatku mu však kysla jedna věta. Myslel jen na ni. Zakořeňovala se hlouběji a hlouběji, tak hluboko, až propadla na tmu světa v podobě maličké slzičky.
Jaké máš vůbec právo být smutný?
“Promiň”, skočil jí do řeči a ona ztichla, “myslím, že bych měl jít.”
“Jojo, jen běž a nech mě tu, jako všich..”
Zbytek už Kuchta neslyšel. Poklidně otočil svou siluetu zahalenou v kabátu a nechal ji tam. Nechal ji tam stát v té zimě, špíně a depresi úplně samotnou.

Po cestě domů vzhlížel k výšinám ohyzdných paneláků, pozoroval padající sníh a soustředil se na stopy, které v něm dělal a na zvuk, které jeho boty se sněhem vytvářely. V hlavě se mu dělalo opět prázdno. Teď za to byl rád. Musí si to srovnat a pak zapomenout. Pochopit a zahodit. Trochu ho mrzelo, že to dopadlo takhle. Mohl mít kamarádku. Mohl mít alespoň někoho.
Rozhodl se, že si cestu domů trochu prodlouží. Společně s tmavnoucí oblohou vyšel z města na kopec Posledního rytíře. Kdysi tu byl park, stánky se zmrzlinou a cukrovou vatou, spousty lidí a dobrá nálada. Dnes tu jsou jen tři polorozpadlé lavičky s výhled na celé město. Kuchta se posadil na tu prostřední. Promrzlé prsty zaryl do kapes ještě hlouběji a dlouze se nadech. Ledový vzduch chvíli zadržel a dlouze vydech. Cyklus zopakoval šestkrát. Trochu se zavrtěl, aby se mu na staré lavičke sedělo lépe. Pak upadl do temných myšlenek a zůstal tam sedět až do brzkého rána.


6

Zima se pomalu chýlila ke konci. Sníh už místy začínal tát a nový už dlouho nepadal. Dny, jakoby se začaly prodlužovat a zadržovat ve svém pozitivním sevření více světla a pesimistickou noc tak tlačily co nejvíce do pozadí. Dokonce i ohavný smog, který dusil obyvatele průmyslového města déle než celou zimu, se konečně rozplynul v jasně zářící oblohu, na které by byl člověk schopen spatřit i létající hejno špinavých holubů. Lidé postupně začínali vykukovat ze svých útulných bytečku a ulice se tak opět stávaly každým dnem plnější.
Amélie asi před týdnem spáchala sebevraždu. (Teda, tohle byl nejpravděpodobnější Kuchtův odhad). S Kuchtou se poslední dobou už skoro vůbec nebavili ale i přesto bylo Kuchtovi divné, že ji dva dny po sobě neviděl v práci a ona nedala nikomu vědět. Dva další dny na to bylo její tělo hasičským sborem vytáhnuto z řeky a oficiálně prohlášeno za mrtvé. Jakmile se tahle zpráva dostala ke Kuchtovi, byl s tím tak nějak přirozeně smířen. Dalo by se tvrdit, že to očekával. Amélie mu poslední dobou přišla každou hodinu zkleslejší a nešťastnější.
Kuchtův život se vrátil do normálu. Opět neměl nic zajímavého, osobního, ani nic důležitého na práci. Byl totiž vyhozen pár dnů potom, co Amélie zemřela, kdy to v práci s pitím trochu přehnal a nestydatě okřikoval zákazníka. Jeho dny tvořilo jen sebelítostné posedávání před vypnutou televizí, často s flaškou v ruce. Také začal kouřit. Zatím jen krabičku týdně, ale pocit hřejivého naplnění se mu zamlouval. Každým dnem, který byl pokaždé prázdnější a prázdnější uvažoval, co bude dál. Matně si onehdá vybavil tu nabídku práce ve večerce u parkoviště, ale jak by se na něj asi dívala ta stará bába, kdyby tam přece jen přišel škemrat o místo potom, co ji arogantně poslal do háje?
Kuchtův život už definitivně ztratil veškerý smysl i potenciál, stejně jako tahle povídka. Cožpak neztratí smysl úplně vše, když to dojde k samotnému konci? Potenciál je přeci největší na začátku, kdy se může rozvíjet a nabývat smyslu. Ale když je smysl potenciálu u konce.. Nač pak vše bylo? Na to, abychom se mohli ohlédnout zpět do minulosti a nepřítomně si připomenout všechny klady a zápory? K čemu bude? Maximálně se můžeme poučit z vlastních chyb, ale upřímně.. Kolikrát se už minulost opakovala? Opakuje se neustále. Minulost je tak v podstatě nevyhnutelné předpovězení struktury budoucnosti s tím, že nevíme za jak dlouho a komu se ona věc přihodí, ale věřte, ona se přihodí. Dozajista se nějakému příštímu chudákovi stane to samé, co se za malou chvíli stane našemu Kuchtovi, který právě letargicky stojí na hraně smrti svého zábradlí. Kouká se dolů, stejně tak, jako miliony před ním a miliony které přijdou po něm. Bylo před Kuchtou, je za Kuchty, bude po Kuchtovi.
Slunce už úplně zapadlo za obzor. Městská správa si však dávala s veřejným osvětlením načas, a pohlcující temnota padající z křišťálového, tmavě tyrkysového nebe, na kterém se jedna po druhé objevovaly malinké hvězdičky, začala vyplňovat mezery mezi paneláky a jedoucími auty. Kuchta se naposled zmocnil hlubokého nádechu a matně si vzpomněl na svého lékaře. Sklopil oči, podíval se dolů a s tím nejklidnějším vědomím skočil. Tělo, se všema končetinama dlouze nataženýma padalo tak rychle, že šlo skoro slyšet. Co však bylo přeslechnout nemožné, byl hrozivý střet těla s betonem


7

“A jsme tady.”
Dveře výtahu se s cinknutím otevřely. Muž, stojící za ojetou kriplkárou vyšel na chodbu s Kuchtou před sebou.
“Které to jsou dveře Míšo?”
Kuchta neschopen snad ani zvednout oči cosi zamlem pod sešroubovanou pusou.
“Támhle ty? Výborně. Jen si půjčím klíče, jestli dovolíš a hned jsme doma.”
Muž otevřel dveře Kuchtova bytu a vjel do něj s vrzajícím vozíkem, jako by dveře představovaly nějakou cílovou čáru. Ale nepředstavovaly.
“Co může být krásnějšího, než být po tak dlouhé době zase doma?”
Pronesl muž s úsměvem od ucha k uchu dívajíc se po tom zatuchlém, smradlavém a špinavém pokoji.
Kuchta nemohl ani přemýšlet. Vlastně si nejsem ani já docela jistý o tom, zda věděl, kde je právě přítomen. Koukal do podlahy, jakoby sledoval o život utíkajícího mravence. Ale mravenec tam nebyl.
“Neboj, už tě nebudu víc rušit, kdyby něco, máš moje číslo a berle ti opřu.. Třeba sem. Tak zatím!”
Dveře se za mužem pomalu zavřely a Kuchtova, v přítomném těle nepřítomná duše, opět osaměla. Tentokrát to však nebyla samota Kuchtou dobrovolně zapříčiněná. Tentokrát to byla samota zlá, samota prodchnutá opravdovým zoufalstvím. Samota skutečná. Sklesle pozvedl hlavu a neschopen jiného pohybu sledoval ostré vycházející slunce. Bylo tak veliké, tak zářné a plné naděje, na kterou však Kuchta nemohl dosáhnout. A když světlo hvězdy pomalounku vyplňovalo jeho pokoj, v momentu, kdy slunce celé se zjevilo mezi rámy otevřeného okna, se Kuchta nadechl chladného, ranního vánku. A nadechl se hluboce.