Pohovor

 

Dnešního rána se Dominik probudil plný očekávání, téměř hodinu před zvukem budíku.

 

Už přes deset let pracuje na stejné pozici, ve stejné firmě. Vnitřně cítil, že je na čase se posunout. Před pár týdny se proto začal rozhlížet po pracovním trhu, kde by se mohl uplatnit a nejlépe i povýšit. Ačkoliv byla nabídka otevrěných pozic široká, nic ho nějakou dobu nezaujalo. Až minulý týden. To narazil na inzerát, kde hledali do velké firmy člověka s jeho zkušenostmi, a navíc na manažerskou pozici! Sepsal odpověď a přiložil svůj životopis. Ozvali se mu za tři dny.

 

A dnes ho čeká pohovor...

 

Helena se naopak z postele vyhrabat vůbec nemohla. Pracuje jako republiková manažerka v korporátu a do svého týmu hledá posilu. Potřebuje oblastního manažera. Nejlépe člověka s praxí a znalostmi, který zvládne naskočit do rozjetého vlaku a rychle se zapojí. Bohužel, náborový proces pro ni znamená minimálně dvou hodinovou cestu autem na oblastní pobočku. A z dosavadních kandidátů ji nikdo nezaujal.

"Tak snad to dnes bude jiné," řekne si s nadějí v hlase a konečně vstane.

 

Hodinu po obědě se cesty Dominika a Heleny, za účasti Libora, protnou v menší zasedací místnosti s velkým oknem, vybavené obdélníkovým stolem, čtyřmi židlemi, popsaným flipchartem a obrazem s logem společnosti. Na stole jsou připraveny tři sklenice a džbán s vodou.

 

Po rychlém přivítání usedají všichni tři ke stolu, Dominik z jedné strany, Helena a Libor na stranu protější, přičemž si oba otevřou desky s životopisem Dominika.

 

"Děkujeme Dominiku, že jste k nám dorazil a máte zájem se ucházet o nabízenou pozici," uvede pohovor Libor.

"Nejprve bych vám rád popsal průběh výběrového řízení, pak krátce představil sebe a naši společnost, a poté bych dal slovo kolegyni Heleně, která by vám řekla více k dané pozici. Pokud budete mít nějaký dotaz, kdykoliv se klidně ptejte."

 

Dominik jen souhlasně pokývá hlavou.

 

Libor v rychlosti popíše korporátní zvyklosti ohledně náboru nových kolegů a pak pokračuje: "Jak jsem již říkal, jmenuji se Libor a pracuji zde necelých 5 let na pozici personalisty. Naše firma působí nejen napříč Českou republikou, ale i v rámci Evropy a celého světa. V podstatě najdete některou z našich divizí téměr v každém státě. Máte nějakou představu, co děláme?"

 

"Huh, bože, co tahle firma vlastně dělá?" běží hlavou Dominikovi. "Proč má tak zákeřnou otázku hned na začátku?"

 

"Hmmm... vozíte balíčky?" Vypálí ze sebe nakonec spíše dotaz, než jistou odpověď.

 

"No, i to dělá jedna z našich divizí, ale my se soustředíme na jiný segment trhu," odvětí Libor a udělá si poznámku na horní část Dominikova životopisu.

Potom mu představí blíže firmu, její historii a čím se zabývá.

 

"To je v kostce vše důležité o firmě, můžete se nám teď naopak trošku blíže představit vy?" Vyzve Libor na závěr své řeči Dominika.

 

"Jo, jasně! Takže kde začít? Teď naposled sem pomáhal s říděním lidí na jedné výstavě. Myslím, že jen díky mě se to to ... zvládlo. Ale to byla jen taková výpomoc. Jinak po škole sem začal pracovat u týhle firmy, co teď dělám, ale samozřejmě sem se postupně vypracoval z běžnýho pracovníka až na vedoucího směny. A chodil jsem do základní školy a pak ještě čtyři roky na učňák, ale tomu se nevěnuju. No, co bych vám ještě o sobě řek?" Zamyslí se Dominik.

 

Helena se útrpně podívá na Libora. Ten jí beze slov pohled oplatí.

 

"To nám pro začátek stačí," přeruší tok Dominikových myšlenek Libor a pokračuje: "Helena by vám teď blíže představila obsazovanou pozici a přitom se vás poptá na vaše zkušenosti."

 

Dominikovi se očividně ulevilo, že mají tuhle úvodní část za sebou a teď konečně bude moci ukázat, co v něm je a kolik zkušeností nabral.

 

Helena se pousměje a spustí již naučenou řeč: "Do firmy jsem nastoupila před třemi lety a vybudovala si tu svůj tým. Protože se mi jedna pozice uvolnila, hledám někoho, kdo má v tomto oboru zkušenosti a umí pracovat jak samostatně, tak v týmu. K ruce by mu tu byli dva přímí podřízení a pak několik lidí nepřímo, které by metodicky vedl. Hlavní náplní naší práce je poskytovat servis a expertní služby nebo poradenství zbytku této divize v našem oboru. Proč si myslíte, že se na tuto pozici hodíte?"

 

"No, já se v tomhle oboru pohybuju celou dobu, znám skvěle zákony i předpisy, mám hodně zkušeností a vím vo co jde. Teď jsem právě proto pomáhal na tý výstavě, oni sami mně volali, že sem expert, že mě chtěj. Tak sem třeba učil nový lidi, aby jako všechno zvládli a pak na ne dohlížel. A pro jednoho kamaráda sem teď taky dělal posudek, kterej se týkal vaší firmy, obrátil se na mě, že tomu všemu rozumim, že by to potřeboval vypracovat. Nevím, možná ste to viděla?"

 

"Aha. Ne, neviděla, ještě se to ke mně asi nedostalo. Ale dobře, když máte tolik zkušeností, popište mi obecně, jak budete postupovat při řešení požadavku některého z lokálních manažerů."

 

"No prostě si poslechnu co chtěj, a pak jim řeknu, jak to maj dělat," odpoví opět sebevědomě Dominik.

 

"Jen tak, z plezíru?" Ptá se mírně udiveně Helena.

 

"Jsem ji překvapil", pomyslí si Dominik a odvětí: "Jasně, však nejsem žádnej amatér!"

 

"A nebudete k tomu třeba potřebovat více informací, data, analýzy, poradit se v týmu, udělat si lokální obhlídku?" Nenechá se odbýt Helena.

 

"To je jen ztráta času, však je pořád všecko stejné, navíc voni tomu většinou nerozuměj! To určitě taky znáte, ne?" Mrkne spiklenecky Dominik na Helenu.

 

"No, asi se ještě musím některé věci doučit," povzdychne si Helena. "Pojďme tedy dále. Co považujete za váš největší úspěch, a co naopak za neúspěch?"

 

"Hmmm...," zamyslí se Dominik. "Další zákeřná otázka!"

 

"Já..., já nevím. Asi... Asi že sem zvládnul tu výstavu, tam by to bez mých zkušeností určitě nezvládli, bylo tam hrozně lidí a já sem jim řek, jak to maj dělat a tak to všechno dobře dopadlo."

 

"A neúspěch?"

 

"To je těžký," zasměje se Dominik. "Jsem expert, nedělám chyby!"

 

"Takže se vám vždy vše daří?"

 

"Ano."

 

Libor si něco zapíše a Helena pokračuje: "no dobrá, posuneme se dále. Máte nějaké zkušenosti s vedením týmu?"

 

"Jasně, mám. Mám jich hodně!"

 

"To je dobře, tak mi řekněte, jak byste řešil, kdyby jeden z podřízených působil vyhořele, unaveně, nepodával by výkony, které ještě před pár týdny zvládal?"

 

"No řek bych mu, ať zabere, nebo poletí! Žádné flákače tu nechceme, že jo?"

 

"No a co když má třeba nějaké osobní problémy?" Zapojí se do hovoru Libor. "Co třeba nějaký pohovor, motivace?"

 

"No jak říkám, bych si ho vzal bokem a řek mu, ať kouká makat, jinak že ho vyhodím. To je silná motivace, lidi dneska potřebujou prachy a tohle mám vyzkoušený praxí, to funguje. Osobní problémy ať mi do práce netahá a prostě maká, jak se po něm chce. Podle mě sou dneska všichni hrozně měkký na lidi, ale to já nejsem. U mě všichni vědí, že musej fungovat," zakončí sebejistě řeč Dominik.

 

Po chvilce ticha se Helena zeptá: "myslíte si, že je důležité umět naslouchat?"

 

"Jako co po vás chce šéf? Tak to určitě, jinak by vás mohl chtít vyhodit, že jo?" Zasměje se Dominik. "Nebo jak to myslíte?" Zeptá se nejistě, když vidí, že Helena ani Libor se nesmějí.

 

"Jak si budete své podřízené hlídat?" Pokračuje radši Helena položením další otázky. "Už ať je to za námi," pomyslí si zároveň.

 

"Jak to myslíte?"

 

"Že si plní své úkoly, nedělají co nemají, chodí včas do práce,..."

 

"Jo takhle. No, tak určitě máte nějakej docházkovej systém, ne?"

 

"To samozřejmě máme," přikývne Libor.

 

"No tak tam bych to hlídal!"

 

"A co když budete mít podezření, že jeden druhému docházku odklikávají, nebo že se v pracovní době věnují jiným aktivitám?" Doplní Helena otázku.

 

"Namontuju jim do kanceláře skrytou kameru!" Odvětí vítězoslavně Dominik.

 

Helena pozvedne obočí. Libor si píše další poznámky do Dominikova životopisu.

 

"Říká vám něco GDPR?"

 

"Jo, to je nějaká ta věta někde na konci papírů, ne? Ale to stejně nikdo nečte a nikdy to po mě ani nikdo nechtěl. Proč?" Podiví se Dominik.

 

"Přesně tak, věta na konci papíru," odvětí mírně rozmrzele Helena, a raději pokračuje v dotazování: "jak si představujete vaši pracovní dobu?"

 

"No, mě to je jedno, já budu v práci klidně pořád."

 

"Nemyslíte si, že je vhodné mít nějaký balanc?" Ptá se udiveně Libor.

 

"Já nejsem žádnej flákač, navíc manažer má čas trávit hlavně v práci, ať firma vydělává a on může postupovat nahoru, že jo?"

 

Další chvilka ticha.

 

"V životopisu nemáte uvedeno, zda máte řidičské oprávnění. Máte?" Pokračuje v doptávání po chvíli Libor.

 

"Nemám, já ho nepotřebuju. Dojdu všude pěšky, nebo dojedu autobusem. K vám jsem taky dojel v pohodě. Víte, já byl dřív tlustej a tak sem se naučil chodit všude pěšky, i několik kilometrů, já si ráno klidně přivstanu."

 

"A co když budete mít nějaké jednání v jiné části republiky? Nebo vás bude potřeba nutně tady v mimopracovní dobu?" Ptá se poněkud zaskočeně Helena.

 

"Tak pro mě firma pošle taxíka, ne?" Odpovídá opět sebevědomě Dominik.

 

"Aha, a jaká jsou vaše finanční očekávání na této pozici?" Přechází raději Helena k poslední otázce.

 

Dominik se krátce zamyslí: "no to já nevim, kolik mi můžete dát?"

 

"To si právě řekněte vy, pod jakou částku jít nechcete, nebo z různých důvodů nemůžete," pobízí ho Libor. "Je to přeci jen manažerská pozice a my potřebujeme vědět, na kolik si sám sebe ceníte."

 

"Tak já nevím. Dvacet tisíc?"

 

"Ko..korun? Měsíčně?" Zakoktá se překvapený Libor.

 

"Ano."

 

"Hrubého?"

 

"Čistýho samozřejmě. Já jsem zvyklej brát to v čistým. Je to moc?"

 

Helena tak tak zadržuje smích. "Tohle je určitě jen zlej sen."

 

Libor si částku poznačí a odpoví: "my požadavky uchazečů nekomentujeme, nabízenou částku potom zasíláme v nabídkovém dopise, je to jen čistě orientační, abychom věděli, zda si daného kandidáta můžeme dovolit. Každopádně jsme vyčerpali naše otázky, máte nějaké ještě nějaké dotazy vy?"

 

"Já nevím, asi ne," pronese Dominik. "Možná jen, kdy mi dáte vědět, že můžu nastoupit?"

 

"Jak jsem říkal na začátku našeho pohovoru, výsledky prvního kola pohovorů budeme mít vyhodnoceny koncem příštího týdne, potom bych se vám ozval, zda postupujete do druhého kola."

 

"Aha, to bude vícekolové teda? A jaké mám šance?"

 

"Šance mají všichni stejné, snažíme se najít nejvhodnějšího kandidáta, který nám zapadne do týmu. Moc děkujeme za vaši účast, kolega vás teď doprovodí na recepci," utne rázně Helena pohovor, zvedne se od stolu a podává ruku Dominikovi. "Na shledanou."

 

"Naschle," odpoví s úsměvem Dominik.

 

Po cestě na recepci Dominik mlčí a přehrává si v hlavě, jak to dnes zvládnul. "Tohle bude super místo, i ta šéfová na mě očividně bere!" pomyslí si.

Rozloučí se s Liborem a pěšky vyrazí směrem domů.

 

Helena čeká na Libora v zasedačce. Ten vejde do dveří a nadechuje se k otázce.

 

"Ne! Nikdy!" vyhrkne Helena, jen co ho zahlédne a zoufale se zasměje.

 

"Tak třeba ten další kandidát?" Snaží se ji Libor psychicky podpořit.

 

"Podle životopisu i tenhle vypadal, že by na tu pozici mohl být fajn. A pak se srazíš s realitou. Papír prostě snese všechno," hlesne smutně Helena.

 

Po cestě domů si i Helena znovu celý pohovor přehrává a pak se už jen směje.

 

"Dnes to opravdu bylo jiné..."