Jak jí vyprávět a nevyděsit

“Tati, už mi o vesmíru před spaním nevyprávěj,” procedí Lucinka mezi slzami, když s pláčem procitne do nového dne.

“Ale vždyť jsi o něm vypravovat chtěla,” brání se tatínek, zatímco jí ještě v pyžamu chystá snídani.

“To jo, ale nechtěla jsem se bát. Když o vesmíru mluvíš, tak se pak bojím,” kňourá Lucinka a otírá si poslední slzičky.

“Co tě může na vesmíru tolik děsit?” ptá se bezradný táta dobrácky.

“Já nevím,” špitne Lucinka a odmlčí se za zamyšlenou tváří. “Možná když povídáš o tom, jak je ten vesmír veliký. Mám pak strach, že na mě může spadnout, nebo se v něm utopím.”

“Aha,” předstírá tatínek pochopení. Působí nejistě, ale nemůže nechat dcerku čelit strachu samotnou. Musí něco vymyslet. “Ale vesmír je opravdu děsně,” zarazí se, ”hodně veliký. Prostě to tak je a my tím nekonečným prostorem letíme na pidimaličké zemičce a…”

“Tati, už toho nech! Chceš snad, abych se zas bála?” a má zas na krajíčku. “Stejně jako jsi mi povídal, že tím vesmírem letí světlo a letí tak dlouho, že já už nebudu na světě, až sem z některých hvězd doletí. Z takovým slov jsem pak moc smutná.”

“Už nejsi malá. Přece s tebou nebudu pořád mluvit jako s mrnětem. Sama to tak říkáš,” opatrně smečuje roztřesený tatínek.

“Jsem! Jsem malinká holčička a moc se bojím, když tak mluvíš. Tak si to zapiš za uši!”

Učinil tedy, jak si přála a v následujících dnech se tomu tématu vyhýbal. A ona se jej neptala. Možná se bála, že ji z tatínkových slov zas bude mrazit a když večer zavře oči, hranice prostoru a času se pod ní prolomí a její život se změní v nekonečný pád. Prázdnota prostoru postrádajícího pevné mantinely ji svou podstatou svírá stále silněji a rostoucí tlak drtí její křehké tělíčko. Pak se uplakaná probudí.

Ač tak malá, přece to tátovi řekla dobře. Bylo jí jen šest a vše kolem se zdálo tak veliké. Lidé, domy, obloha vysoko nad hlavou. Vše se zdálo tak nedosažitelné, neovladatelné, zcela mimo její moc. A když už konečně povyroste a dokonce i vodovodní kohoutek je v její moci, rozhlédne se dále za plot, jen aby celá zklamaná zjistila, že i tam dál za dosavadním obzorem se nachází něco mimo její vůli, co se přesto byť nepatrně dotýká jí samotné, ne-li její existenci přesahuje. Co jiného pak může dělat, než se pokusit dozvědět víc a chytit se tak aspoň nějakého pevného bodu. V tu chvíli zas přijde za tátou a zeptá se:

—

“Tati, povídej mi zase o vesmíru. Ale abych se nebála, jo?” poprosí důrazně.

Tatínek je na rozpacích. Nerad by, aby snad jeho výklad zapůsobil jako minule. Zamyslí se. Dlouze se zamyslí. Pak se ještě odmlčí, a když už Lucinka po několikáté naléhá, spustí:

“Víš, ve vesmíru je na všechno spousta místa, vejdou se tam celé planety, celá slunce…” z opatrnosti nakrátko ztichne a sleduje odezvu napjatě jej sledující dívenky. Pak pokračuje. “To všechno se tam vejde. Slunce nejsou jen ty hřejivé zářící kotoučky, jako můžeš vidět třeba na naší obloze. Kdepak! Jsou to ohromné koule žhavé hmoty, kolem nichž obíhají plynní obři. A celé tyhle sluneční soustavy putují tím jinak vcelku pustým vesmírem unášeni svými galaxiemi, v nichž bydlí. Bez cíle až do okamžiku svého zániku, který je za mnoho miliard let čeká.”

Lucinka začíná nabírat. Tatínek však je zaujat svým výkladem a přicházející pohromu nepostřehne.

“Někdy se pak stane, že se celé ty galaxie srazí, a to je potom mela! Všechno se točí, mísí a přeměňuje, celé planety zaniknou, ale takových změn si člověk ani nevšimne. Vždyť trvají miliony let a proti tomu je život člověka docela…” Nebylo mu však již dáno, aby větu dokončil.

“Dost, tati! To děláš naschvál? Proč mě chceš pořád strašit? Už se tě na to radši ptát nebudu!” vystřelila Lucinka nazlobeně a zmizela ve svém pokojíku.

Zůstal sám. Došlo mu, co vyvedl, ale netušil, co dělat. Vždyť jí chtěl jen odpovědět na otázku a předat své kusé vědomosti o kosmu. Tolikrát o takových chvílích snil, když jeho vytoužená dcera přišla na svět; bude ji chránit za cenu vlastního života a jak jen bude schopen, předá jí své zkušenosti a znalosti. Ale ouvej! Všechno je jinak! Asi to s dětmi neumí. Neví, jak na to. Děsit vlastní dítě? Co je to za otce?!

Jak ale jinak odpovědět na tak jasnou otázku? Co je to vesmír? Vyložíte, co je to vesmír. Věcně, racionálně, vědecky. Jak nás učili. Jak jej vykládali nám. Jiný způsob než prostě popisný ho nenapadal. A snad už vyrostla z časů, kdy bylo jedinou možností, jak jí vysvětlit cokoli složitějšího, banální připodobňování a celistvou skutečnost zkreslující zjednodušování. Chtěl jí dát možnost představit si skutečnou podobu vesmíru. Tak proč mlžit, překrucovat a zastírat pravdu? Zároveň ale hodlal zachovat její pocit bezpečí, jehož odolnost svými pozitivistickými přednáškami jen nahlodával.

Vždyť on sám se ale o povaze světa kolem jako kluk také dozvěděl právě takovou metodou. Jakou jinou tedy zvolit? Snad i on se rozlehlosti vesmíru tehdy bál. Nebo jí byl ohromen? Nebyl si jist. Zcela určitě si ale nesvedl vybavit, že by jej seznámení s jeho nezměrností drtilo tak, jako jeho dceru. A proto dnes nebyl s to pochopit, jak moc ji mohou děsit právě ty suše fakticky podané základní charakteristiky prostoru a času/vesmíru. Je přece třeba se při zkoumání přírody oprostit od pocitů. Věda jich přece nemá zapotřebí. Nepracuje s nimi. A co je poznání vesmíru, v němž žijeme, jiného, nežli věda?

A v tu chvíli si vybavil obraz, který se mu jako malému chlapci vryl do paměti. Našel jej v naučné encyklopedii a až dnes, právě teď, dokázal vyjádřit, čím jej tak upoutal. Šlo o fotografii jakési galaxie, či mlhoviny. Pestré barvami, pro které snad ani není název, a což mu ani dnes nevadilo. Neskutečně prý rozlehlé, gigantické a kolosální, avšak křehké a pomíjivé jako ranní mlha, když ji spálí slunečný den. Že prý se v ní rodí hvězdy. A ty zas dávají vzniknout světům. To se však dočetl až později. Někde vedle psáno drobnými písmenky. On však jako by to vše pochopil z toho jediného výjevu.

Ta vzpomínka mu mihla hlavou a najednou mu bylo jasné, jak na to. A tak vykročil ke dveřím Lucinčina pokojíku.

—

Když konečně dorazili na místo, čekala je dokonalá spoušť. Nic nebylo tak, jak mělo být. Vše bez ladu a skladu, stavení rozpadlá, neudržovaná, ponechána svému osudu, již dosti rozhlodaná zubem času. Tady chtějí žít? Tady chtějí hospodařit? Z ničeho udělat aspoň něco? Využít možnosti, kterou i ty chátrající ruiny nabízely? Ano! Přesně zde! Bylo to dokonalé. Čekala je spousta práce. Ale to jim bylo již předem jasné. Věděli, že bez práce to nepůjde. O tom ale vůbec nemuseli přemýšlet. O zřejmých věcech přece není třeba dumat. Bez trochy snahy se jen těžko doberete cíle. To ví i malé děcko.

A tak se pustili do díla. Začít bylo třeba tím nejdůležitějším; tatínek se pustil do oprav domu, kde hodlali bydlet. Nejdřív nocovali jen v jedné, nejlépe zachovalé místnosti, kterou maminka s dcerkou poklidily a společně vybavily vším potřebným. A jak opravy pokračovaly, rodina mohla postupně začít využívat celý dům. Střechu vyspravili, jak jen se dalo, okna zasklili nejprve tam, kde chtěli strávit zimu, ale i to se časem lepšilo a dům se zanedlouho rozzářil lidskou pílí, umem, zanícením a vírou, že jedinou cestou dál je udělat z ničeho aspoň něco.

A když se už dalo jakž takž bydlet, pustili se společně do oprav hospodářství. Stodolu, chlévy i kvelb dali dohromady s pomocí přátel, jinak byl ten úkol nad jejich síly. Ale ti se vždycky najdou. A slepice, ovce či kozy přece nepotřebují přebývat v paláci! Hlavně když na ně neprší a nefouká. A tak mohla rodina brzy dodávat vajíčka, vlnu i mléko okolním obchodníkům a celá ta námaha začala nést první peněžité ovoce.

Ale i na to došlo. Když prosekali sad za domem, jablka a švestky neměli po čase skoro kam uložit. Maminka se o stromy starala s láskou a upřímným zájmem. Stejně jako o lány rajských jablíček a všude možně se plazících okurek. Tohle nebyla tatínkova parketa, ale maminčinu oddanost zahradě, stejně jako její neutuchající chuť zkoušet vypěstovat stále něco nového, miloval. A když si pak Lucinka pochutnávala na všem tom bohatství, nebylo k tomu už vlastně třeba nic říct.

Tak si sedl na zápraží, nacpal si fajfku a spokojeně si hladil dlouhé prošedivělé vousy. Kdo by to byl řekl, že tu život tak letí! Z Lucinky už je dávno slečna, všichni zdrávi, práce neubývá, a to je dobře.

Kdoví, snad to tu po mě jednou někdo převezme, říká se tatínek v duchu. Ale nijak se takovými myšlenkami netrápí. Kdyby ne, všechno kolem něj se časem rozpadne v prach. A co na tom? Vždyť přesně to zde kdysi našli? Ruiny, trosky, stavební materiál, prach. Vždyť právě z něj jsme ustrojeni. Chce to jen maličkost: vhodného hospodáře. Lucinka? Proč by ne. Nebo se chopí nové nevzdělané hroudy hlíny? No dobrá, taková maličkost to zas není, ale čas od času se někdo nadějný najde. A pak už je jen na něm, co se světem kolem sebe udělá. Navzdory bouřím, suchu a smrti. A koneckonců, i času navzdory. Kolotajícím stále dokola, za jediným cílem. Jenom my jej můžeme naplnit, aby se příběh stvoření stal i naším příběhem.

Potáhl si a ochutnal doušek loňského ostružinového vína. Přimhouřil oči a vše nechal plavat. Vše bylo, jak podle něj mělo. Tedy ještě těm králíkům dát novou podestýlku. A zítra vyspravit kurník. Byl spokojen. Sílící šero osvobodilo zář světla první večerní hvězdičky právě když nad nimi po nekonečné cestě v mračnech atmosféry zanikl meteor. Shořel, ale neztratil se. Jeho energie nepřijde nazmar. Jistě ještě k něčemu bude. Ale až zítra. Dnes ho už bolí záda.

—

Tatínek dovyprávěl svůj příběh a s posledními slovy se mu vybavil snad impresionistický obraz muže spokojeně bafajícího na zápraží svého domu obklopeného šťastnou, přestože ustaranou rodinou. Kdysi jej kdesi zahlédl a spíš jeho vyznění než přesné kontury teď vypluly z hlubin jeho paměti. Jako by tam seděl odpradávna a zároveň navěky. Upracovaný, znavený, ale přesto s chutí do další práce a velkými plány do budoucna. Z jeho očí zářil odhodlaný výraz, snad jako když malíř hledí na čisté plátno a tetelí se nedočkavostí, až využije naskytnuvší se možnosti a sáhne po štětci. A že jeho dílo, které jej stálo tolik námahy jednou shnije? A co je na tom? Když může malovat, tak bude! Ať se děje, co chce. I takovou podobu mohou mít možnosti, jež nám dává naše existence v nekonečných prostorách vesmíru.

V ten moment se dojem z rodinného portrétu v jeho mysli plně propojil s živou vzpomínkou na obraz mlhoviny či galaxie z dětství. Jako by mu nabídl způsob, jak o vesmíru vyprávět, poeticky, lehce a prostě lidsky. Odpoutat se od mluvy učenců, poddat se půvabům přírody kolem nás a nechat očarovat její tvořivou silou. Kdežto muž na zápraží dal vesmíru osobitý význam. Právě takový úhel pohledu sdílel a hodlal jej proto předat své holčičce. Především právě na smyslu přece záleželo a ne na počtu hvězd a chemickém složení materiálu, z něhož byly vystaveny.

Ano, uvědomil si tatínek, i tak je možné svět nahlížet. Ne jen pozitivisticky, racionálně a přísně vědecky. Za ta léta se mu to vykouřilo z hlavy, pokud si to jako dítě vůbec takto otevřeně uvědomoval. Vsadím se, že ne. Bylo to výchovou, nebo vzděláním? Nebo čím to bylo? Kdoví, hlavně že si vzpomněl, jak moc ho tenkrát ten vesmírný výjev zaujal. Neděsil ho. Ani jako malého chlapce. Naopak. Předvedl mu půvab a možnosti vesmíru zcela srozumitelně a beze slov, aniž by mu naháněl strach. Předvedl mu vesmír jako příběh upracovaného muže bez oddechu obdělávajícího rodnou hroudu. Tak pochopil, že o něm je možné vyprávět i jinak než jen odlidštěnou řečí čísel, odborných termínu a kategorií, která by jeho Lucinku svou prozaickou bezcitností v mžiku rozplakala. Proč ne? Snad jen umělci to dovedou i když dospějí. Ale dospějí vlastně někdy? Možná by ani neměli. Byla by to škoda.

“Víš, vesmír je veliká příležitost. Možnost něco udělat. Něco, na čem nám záleží. A čím větší je, tím širší je paleta možností. A čím víc času nám nabízí, tím víc z nás jich využije” pověděl náhle bez rozmýšlení tatínek Lucince, zatímco dosud vstřebávala slova jeho příběhu. Ještě chvíli se odmlčela a pak zašeptala:

“Tati, já jsem tak ráda, že tu s vámi jsem!” a sáhla po pastelkách a čtvrtce papíru. Dlouho pak malovala. Malovala pak, co cítila. Vesmír. Svůj vlastní vesmír.