ořechy

„Ale babičko, na co takové zbytečnosti?“
„Uvidíš, jak ti těch pár ořechů ze střechy bude v cukroví chutnat!“
Odpověděla jsem jí jen zabručením a poslušně cupitala za ní na zahradu. Podala mi rozvrzanou židli, na kterou by se i anorektička bála postavit a odkázala mě ke střeše králíkárny. V duchu jsem nadávala, ale stejně mi to nebylo nic platné. To je za trest mít babičku puntičkářku. Kdybych tam nechala jediný ořech, už by bylo peklo na zemi. Ke všemu její zahrada byla v mírném svahu, takže židle stála šikmo a já měla co dělat, abych se na ní udržela. Cítila jsem se jako kaskadér! Zatímco jsem se mordovala se sbíráním vlašáků, babička hledala poslední zapomenuté v trávě. Byla mi ukrutná zima. Předešlý den napadl první sníh a babičce ty ořechy fakt nedaly spát. Takže místo učení do školy a jejího vaření oběda jsme tu makaly. Byla jsem tak naštvaná, že bych si klidně nechala na vánoce ujít vanilkové rohlíčky, které tolik miluju. Ale co se dalo dělat?

Nakonec jsem sesbírala ani ne čtvrt kbelíku. Naštvaně jsem s ním práskla o zem a opřela jsem se o vrchní kotce. Babička zrovna procházela kolem, že jde nabrat dolů vodu. Za chvilku se mi ztratila za šopou. Oddychla jsem si, že mě zase nezaúkolovala. Bylo ticho. Klasická zima. A do toho ticha… Rána! „Babičko?“ zařvala jsem. Odpovídalo mi však zase jen ticho. „Babičko!“ zkoušela jsem to podruhé. Ale nic. Židle pod nohama mi podjela a já se tak tak zachytla dvířek od kotce. Ustála jsem to, mohla jsem být na sebe pyšná. Místo pýchy jsem však vyletěla za šopu. Babička tam ležela na zemi bez pohybu. Po čele jí stékala krev. Zatočila se mi hlava. Bylo mi jasné, že uklouzla na ledu, který lemoval cestičku podél zahrady… Co teď? Plácla jsem ji přes obličej… „No tak, prober se…“ šeptala jsem v slzách. Pocit zoufalství se míchal s pocitem zlosti. Kdybychom tam jen nešly, nic by se nemuselo stát. Za pár vteřin babička otevřela oči, koukala se kolem sebe. „Haló…“ zatřásla jsem s ní. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Opřela jsem ji o plot. Jakmile se vzpamatovala z šoku, postavila se na nohy. Otřela si do kapesníku krev z čela, které bylo namodralé. „Měly bychom jít domů, musíš si to ošetřit.“ povídala jsem jí ještě rozklepaně. Natáhla jsem k ní ruku a čekala jsem, že alespoň jednou poslechne, co jí říkám. Poprvé za celý život jako bych v ní našla něco, co by mě neutvrzovalo v tom, že je nezranitelná.

Ale babička mě přeci nemohla zklamat. Chvíli se rozmýšlela, stále byla zelená v obličeji, potom se nadechla a řekla: „Podívej se k tomu plotu, vidíš ty zapomenuté ořechy?“