Ledvina

Mám radost, že je zase pátek. Jedu právě autem po dálnici a myslím na ni a na jejího syna Břetislava. Těším se na to, jak si o víkendu zase odpočinu po jejich boku. Škoda, že mám firmu tak daleko od nich. Nemůžeme si ale vybírat, práce je málo a nevydělávám špatně. Vzpomínám, jak jste se pohádali. Stěžovala sis, že už Břetislavovi tolik nerozumíš. Ale to víš, puberta je puberta. Snad to tento víkend bude lepší. Vystoupil jsem z vozu a stoupal po schodech. Letní slunce kreslilo na zdi podivné tvary. Zvonek jen tak cinknul, když se ozvaly zvýšené hlasy. Otevřela jsi mi celá uplakaná. „Promiň, ale zase se hádáme.“ Ve tvých očích byl vidět smutek.
„Nechceš se jít projít? Uleví se ti.“
„Asi ano, alespoň si v klidu promluvíme.“
Sedíme v kavárně.
„Minulý týden si Břetislav koupil holicí strojek. Ještě mu pod nosem nic neroste, ale myslí si, že ho potřebuje. Přidala jsem mu na něj, protože měl málo. Poprosil mě, abych to nikomu neříkala. Pracuji však s paní Vyhnálkovou, což je matka Jirky, Břéťovo spolužáka a při rozhovoru o škole mi to ujelo. Prostě jsem se podřekla o tom holicím strojku. Není to tak důležitá a zásadní věc, ovšem když Jirka ve třídě udělal rozruch a celá třída se Břéťovi smála, pochopila jsem, že to byla velká chyba. Vyčetl mi to. Mou omluvu nepřijal. Nemluví se mnou.“ Vzlykala. Pohladil jsem ji po vlasech a nevěděl co říct. Čas to zahojí. Další neděli se u nás pracovalo. Když jsem po čtrnácti dnech opět zazvonil u jejich dveří, celý incident mi vypadl z hlavy. Otevřel mi Břetislav. Zabručel pozdrav a odešel do pokoje. Pavla stála u plotny a vařila večeři. Z jejího pohledu bylo vidět, že konflikt trvá.
„Kdykoliv na něj promluvím, vyjede jak mašina.“ Stěžovala si.
„Zkusím s ním promluvit.“ Zašeptal jsem a vkročil do pokoje.
Stál u okna, jako by na mě čekal.
„Jdeš dělat spojku?“ Vyštěkl.
„Ne, jen si chci o tom všem s tebou promluvit.“
„Nevím proč? Já nic neprovedl.“
Otočil se od okna a posadil se na židli.
„Podívej, víš sám dobře, že se do tvé výchovy Pavle nemíchám. Jenže teď se to týká i mě.“ Vstal jsem a pohladil ho po vlasech. Cuknul.
„Můžu vědět jak?“ Podíval se na mě pohrdavým pohledem.
„Samozřejmě, když se Pavla trápí, tak já se trápím také, protože ji mám rád. Kromě toho se nechci dívat na to, jak se váš vztah rozpadá. Uvědom si, že je to tvoje matka.“ Snažil jsem se a ruce se mi potily.
„Jenže já nezradil,“ reagoval okamžitě.
„Ona také ne. Jen udělala chybu. Nezapomeň, že tě má ráda. Trápí ji to asi víc než tebe. Mohl bys zkusit taky jednou odpustit. Nebyl to zlý úmysl.“
Podíval jsem se na něj a bylo mi jasné, že se mnou nesouhlasí. Odpoledne odjel s kamarády na vodu. Hodinu po jeho odjezdu zazvonil zvonek. Pavla otevřela. Byla to policie. Kluci jeli rychle a řidič nezvládl zatáčku. Břetislav leží v nemocnici. Okamžitě jsme se tam rozjeli. Ležel na lůžku celý obvázaný a nevnímal.
„Paní Savičová, pojďte ke mně do kanceláře.“ Vzal Pavlu za paži doktor a já čekal na chodbě. Když se vrátila, oznámila mi, že má Břetislav kromě několika zlomenin rozdrcenou levou ledvinu. Před osmi lety byl operován a pravá mu nefungovala. Znamenalo to pouze jediné. Najít vhodného dárce. Rozhodla se okamžitě. Domů jsem jel sám. Pavla zůstala v nemocnici na vyšetření. Když jsem po čase přijel, bylo už po operaci. Ležela na lehátku a usmívala se. Bude dobře. Ujistila mě a zavřela oči.
„Mě ještě nepustí z lůžka. Mohl bys prosím za ním zajít?“ Přikývl jsem a vydal se za Břetislavem. Vypadal už mnohem lépe. Vztáhl ke mně ruku a uchopil ji pevně.
„Co máma? Doktor povídal, že žiju díky jejímu rychlému rozhodnutí.“ Hledal slova.
„Už je v pořádku.“ Uklidnil jsem ho a pohladil po vlasech. Teď už neucuknul. Než usnul, ještě zašeptal.
„Vyřiď mámě, že ji mám rád.“ Bylo mi jasné, že ji odpustil. Okamžitě jsem jí vzkaz tlumočil. Slzy jí stékaly po lících a já je utíral. Nebyly to slzy smutné, ale veselé. Zase mi s nimi bylo dobře.