Zrcadlení

Ztrácelo se. Vždycky tam někde uvnitř bylo. To místo, kam se mohla kdykoli schovat. Ale teď najednou mizelo. Ztrácelo se v mlze a vítr ho zavál pískem. Všechny tepané brány se před ní uzavírali a ona zůstávala stát před nimi. Zklamaná sama sebou a zmáčená vytrvalým deštěm. Co se to stalo?

Stála před zrcadlem a dívala se. Pozorovala tu osobu, kterou se celý život snažila být a měla sto chutí zrcadlo rozbít. Měla pocit, že i ta druhá se tak rozpadne na tisíce kousíčků a zmizí. Ale tomu by nepomohlo, ani kdyby rozbila všechna zrcadla na světě.
„Co se to s námi stalo?“ ptala se sama sebe. „Lžeme jedna druhé a snažíme se před sebou utíkat, ale která je ta skutečná? Hm? Myslíš, že nás jednou někdo rozsoudí?“
Nic se nestalo. A ani nečekala, že se stane. Nikdy se nic nedělo, tak proč by to teď mělo být jiné. Ta otázka tu byla vždycky, ale někdy si ji nedokázala položit. Bylo to jako „brečet nebo se smát“? Někdy každé z těch slov znamená něco jiného a někdy to vyjde úplně nastejno. Tak co by měla dělat? Brečet nebo se smát?

„Nemusíš se bát. Nemusíš se bát, protože všechno bude zase dobré. Všechno to zase jednou přejde.“ Lhala sama sobě a věděla, že to dělá. Ale co jiného měla dělat. Bylo to lepší, než si každé ráno říkat, že to hezké už se nikdy nevrátí.
„Co budeme dělat, až zmizí úplně? Potřebujeme ho obě, ty taky. A neříkej že ne. Víš to stejně tak dobře jako já. Tak co pak budeme dělat. Teď tam pořád ještě je a ještě pořád máme naději, že se otevře. Ale co až se nadobro vytratí? Bude pak konec? Tak mluv! Mluv!“
Nepromluvila. Jen celý odraz na chvíli zvlnil, jak na hladinu dopadl kámen. Bylo to pořád stejné a stejné to už nejspíš navždy mělo zůstat.

Co se stane, když všechno v co jste kdy věřili najednou zmizí? Co když zjistíte, že všechno byla lež?
Odpověď na své otázky psala prstem do písku. Nic. Nic, nic a nic. Všechno bude na vždycky stejné. Jen všechno ztratí své barvy. Nebe už nikdy nebude modré a tráva zelená. Všechno zšedne a vy se v té šedi jednoho dne utopíte. Ale stejně se tím nic nezmění. Země se bude dál otáčet kolem Slunce a bude se střídat den a noc. Ale vám to bude jedno, protože den vám někdy bude připadat černější než půlnoční tma.
A v té tmě se budou objevovat vaše dřívější slova. Všechno bude zase dobré. A budou znít najednou směšně. Směšněji než kdy předtím, protože pochopíte, že to není pravda. Pochopíte, že slovo poslední neznamená nikdy.
A ona tu teď seděla na okraji pískoviště obklopená stále stejnou tmou a snažila se vyklepat bábovku. Protože si říkala, že když se vrátí do dětských let, vrátí se i všechny ty dětské pocity. Ale zůstaly kdesi pohřbené všemi těmi roky, kde si na ně matně vzpomínala a marně snažila vzpomenout.
Na chvíli měla pocit, že vidí tříletou samu sebe s umělohmotnou lopatkou, pískem ve vlasech a nadšením v očích. Ale s mrknutím to zase zmizelo. Byla nenávratně pryč.

„Už nemusíš brečet,“ říkala si kdysi. „Měla bys brečet,“ říkala si teď. Ale teď už to nedokázala. To šero, co ji teď dennodenně obklopovalo ji zvláštním způsobem uspávalo. Topila se v něm, ztratila díky němu poslední zbytky své víry, ale zároveň jí pomáhalo to všechno překonat. Zakrývalo ji přikrývkou utkanou z apatie a to teď přesně potřebovala. Zachumlat se a usnout. Ponořit se do dlouhého snu a třeba se už nevzbudit... s nadějí na návrat zavřít oči a nechat je zavřené.