Jessica Bloodham

I.
V lese nedalekého lázeňského parku tiše padal soumrak. Pomalu utichal zpěv ptáků, všichni obyvatelé tohoto místa se již dávno odebrali do svých brlohů, aby tam mohli nikým nerušeni strávit další letní noc. Dnes tam ale nebyli sami. Na okraji lesní cesty se utábořila skupinka mladých lidí, jejichž boty by se mohly zdát na první pohled toulavé. Čtyři muži a jedna dívka se právě chystali k noclehu, k zaslouženému odpočinku po celodenní chůzi s těžkým batohem na zádech. Každého toto břemeno muselo po všech stránkách vysílit, ale tu dívku to zřejmě zasáhlo poněkud více. Seděla na svém spacáku a chvíli se dívala do neznáma. Uvnitř její duše se právě odehrával mírný boj dobra se zlem, a to všechno vykrystalizovalo do svíravém pocitu, který jí pomalu prorůstal ze srdce do zbytku jejího těla. V okamžiku, kdy si myslela, že z něj exploduje se obrátila na jednoho z těch, kteří ji doprovázeli na cestě za dobrodružstvím, na Jazze Colemana:
„Jazzi, měl bys na mě pět minut svého času?“, zeptala se nevinným tónem, jako vždy. Ten se jen usmál a odvětil: „Pro tebe vždycky, Jessico. Co bys ráda?“ Jessica se pousmála a sklopila oči. Cítila v srdci tlak i úzkost, jakoby nedávno vlastní vinnou přišla o vzácného člověka nebo snad cennou věc. Věděla, že z této prekérní situace jí může pomoct obětí jedině od muže, jakým byl Jazz Coleman. Nejlepšího přítele, kterého teď naštěstí měla po svém boku. Jazz se na detaily nevyptával, jednoduše chytil Jessicu za ruku a šli. Zvolili si lesní cestu, kterou před několika hodinami na místo, kde rozbili své věci k přespání. Konečně se zastavili. Lehký poryv větru pročechral Jessice její bohaté rudé vlasy. Chvíli stáli jen tak bez hnutí, jakoby netušili, co udělá ten druhý. Ale nakonec oba udělali krok dopředu a objali se. Vzájemně tiskli jeden druhého k sobě, jakoby už nikdy neměli být dvě rozdílné bytosti, ale jen jedna nová. [Ta, která přečká všechna neštěstí, slzy i smutek].
Jessice bylo moc dobře. Konečně se mohla dostatečně uvolnit a zapomenout tak na veškeré strasti, které ji v minulých týdnech potkaly. Položila Jazzovi hlavu na rameno a zavřela oči. Hladil ji po zádech a tiskl k sobě tak něžně, že se v něm málem ztratila. Pokud bylo v jejich blízkosti jakékoliv zlo, muselo teď zmizet zpět do svého brlohu.
Čas plynul tak volně, jako od věků plynul. Jessica cítila, že to nebylo pět minut, co stáli u pěšiny ve vzájemném obětí, ale protestovat nehodlala, protože jí bylo konečně zase krásně. Objetí se rozplynulo a zmizelo v dálce jako paprsek světla. Podívala se na Jazze a on se na ni usmál. Možná vycítil, co se jí honilo v hlavě, protože ji chytil za pas a vracel se s ní zpět.
Do popředí se dostávalo tropické vedro. I když byla skoro noc, horko se stávalo čím dál víc neúnosným. Jazz i Jessica si lehli pouze na spacáky, aby se z nich nestalo to, čemu Jessica říkala „hlodavec ve vlastní šťávě“. Leželi vedle sebe, bok po boku a snažili se alespoň na chvíli usnout. Jessica hladila Jazze po tváři a cítila, že dnes jsou si blíž než kdykoliv jindy. Jejich tváře se pomalu přibližovaly k sobě. Jessica cítila na tváři jeho horký dech. Přiblížila se k Jazzovi ještě o malý kousek a srdce jí tlouklo tak rychle, jakoby se nedalo už nikdy zastavit a zdálo se, že je hlučnější než řítící se lokomotiva. Cítila příjemně mrazivý pocit, který se zesiloval spolu s tím, jak byla Jazzovi blíž a blíž. Zavřela oči a čekala na chvíli, až ji tento pocit dokonale pohltí. Na „ten“ okamžik, zda se jejich rty setkají. Bylo to jako pohlazení, jako jemné třepotání motýlích křídel. Snad jen ona si uvědomovala vážnost okamžiku, který právě nastal. Neodtáhla se. Jejich rty se stále vzájemně dotýkaly, jako by to byl jen nádherný sen.
Za nedlouho usnula. Vzbudilo ji ale divoké štěkání nějakého psa, který se vzal neznámo odkud. Jeho sípavý štěkot se zarýval hluboko do morku kostí a nejhorší na tom bylo, že se majitel onoho štěkotu nehodlal vzdálit ani o píď. Otevřela oči a rozhlédla se okolo. Jazz byl pryč, ale v okamžiku se vyřítil z nějaké lesní cesty. Pes s ním zjevně nepočítal, polekal se a vzal nohy na ramena. Jessica se na něj tázavě podívala, ale Jazz jen zašeptal něco ve smyslu, že si musel odskočit. Otočila se k němu, ale on se k ní otočil zády. Právě v tento okamžik se v ní začaly probouzet pochyby a obavy; stalo se to vůbec? Nebylo to jen sen?...
Usnula. Ale nespala dlouho, když se nad ní a Jazzem naklonil Henry se zprávou, že jsou nad nimi docela solidní bouřková mračna a že by se radši měli uchýlit zpět do svých stanů. Ve své rozespalosti se Jessica přemístila do třílůžkového stanu, opět se natáhla a usnula. Moc osvěžující spánek ji ale dnes v noci nečekal.
Jakmile druhého dne ráno procitla, pomyslela si, že lepší spánek by ji snad čekal na té malé noční bouřce. Slunce bylo zrovna uprostřed své denní pouti, když se všichni členové výletu probudili. Rozhodla se, že musí chvíli meditovat a nabrat tak sílu, kterou nestihla načerpat v noci. Našla si klidné místo a začala. Díky své moci mohla zjistit, jaký den ji i její přátele čeká. S vizí, kterou obdržela, byla nadmíru spokojená, a proto se mohla uchýlit zpět. V rychlosti se všichni sbalili a vyrazili, dokud bylo v lese dostatek stínu k odpočinku.
Šli dlouho, cestou-necestou, vesnicí i lesem, za slunka i za stínu. Jazz na Jessicu často čekal, aby nemusela jít sama vzadu. Vždy, když odpočívali, Jessica roztáhla karimatku a spolu s Jazzem na ní seděli a povídali si o všem, co je zrovna napadlo. Komunikovali spolu i beze slov, pouze očima. To se Jessice moc líbilo. Občas nevěděla, jak se má zrovna vyjádřit a oči jí v mnoha případech pomohly.
Sotva večer stihli najít místo k táboření a postavit stany. Přívalové deště je tentokrát neminuly. Jessica byla ve stanu s Henrym a Eugenem, a proto se v noci s Jazzem neviděla. Nejspíš v tom měly prsty vyšší instance, protože se v ní opět začal zabydlovat mírný pocit napětí. Proud otázek se v její hlavě dal jen ztěží zastavit, později se zmírnil alespoň natolik, aby mohla usnout.