Příliš dokonalý pracant

Čas od času se každému stane, že vyslechne rozhovor, který nepatří jeho uším. Usilovně se snaží soustředit na něco jiného, ale nemůže si pomoct. Přihodilo se to zřejmě i jemu. Pokoušel se, co jen mohl, ale to mocné nutkání nahlédnout alespoň na okamžik za oponu cizích vesmírů bylo silnější. Dejme tomu, že přivřeme oko, a necháme ho chvilku naslouchat. Že se však odváží do onoho poutavého hovoru posléze i vstoupit, to bychom do něj skutečně neřekli. Posuďte sami.

Došlo k tomu ve vlaku. Nebo to bylo v tramvaji? A není to nakonec jedno? Zkrátka v prostředku hromadné dopravy, kde se velmi snadno potkají a těsný prostor s sebou jsou nuceni sdílet lidé často velmi odlišného ražení. Třeba ti dva. Šlo o muže a ženu středního věku, sotva odrostlé mladickým nejistotám. Nějaký čas se zřejmě neviděli, a tak byli horliví povědět o sobě to své, stejně jako si poslechnout, co že je u toho druhého nové. V tom všem přestávali vnímat své okolí, a to pak vždy zvyšovali hlas k nepřeslechnutí. Ne snad, že by se chtěli vzájemně překřičet, nebo by toužili, aby jim věnovali pozornost i ostatní cestující. Možná se jen pokoušeli dát svým slovům patřičný zvuk a razanci, neboť o jejich významu nepochybovali.

“Dnes jsem měl důležitou poradu. Pracujeme totiž na jednom významném projektu,” uvedl nový odstavec svého hovoru on a jakmile ona zvídavě pozvedla obočí, okamžitě pokračoval.

“Dělám na tom ale s tak nezkušeným týmem. S kolegou jsme tam asi jediní, kterým o něco doopravdy jde,” a následuje další pauza, aby ještě silněji vybudil její zájem.

“U nás je to podobné,” odvětila ona a nechala jej hovořit dál.

“S kolegou jsme na sebe jen pomrkávali a společně obraceli oči v sloup, když některý z těch druhých mluvil.”

“Jak to?” zeptala se.

“Vůbec o nic jim nejde. Všechno by to šili horkou jehlou. Hned jsou se vším hotovi a rychle zas od toho. Ale takhle se přece pořádná práce dělat nedá! To jsem jim přesně řekl, když už jsem se opravdu nemohl udržet. Prostě toho už na mě prostě bylo moc!” rozohnil se spravedlivým vztekem.

“Mluvíš mi z duše. Já takhle také neumím pracovat. Prostě jsem byla jinak vychovaná. Musím za sebou nechat perfektní práci, jinak se toho nepustím. A věř mi, že to tak vždycky je. Já za sebou žádné kostlivce nenechávám!” přisadila si ona.

“Nevím, kde je to učí. Já, kdybych tenkrát, když jsem začínal, neodvedl perfektní práci, tak by mě vyhodili. Jsem už prostě takový. A nemysli si, že jen nasazuji na ty mladé. Kdepak! Takhle ledabyle se chovají i kolegové starší než já,” uvedl svůj postoj na pravou míru, zakroutil zoufale hlavou a ještě dodal:

“Prostě odvádím vždy dokonalou práci, na které nelze najít jedinou chybičku. A to není nějaká sebechvála. Ještě jsem nepotkal člověka, který by mi cokoliv vytknul. Takže mluvím pravdu!”

Dáma, které byla tato slova určena, chtěla cosi dodat, ale stačila již jen pokývat hlavou, neboť v tom se do jejich vět vmísil on. Seděl sám přes uličku a nějakou tu chvilku je oba poslouchal. Ano byl to on. Ten, který se sice snažil neposlouchat je, ale příliš se mu to nedařilo. Ba co víc! Jejich slova jej zasáhla takovou silou, že udělal něco, čeho by se byl nikdy nenadál. Vstoupil do cizího rozhovoru:

“Velice se omlouvám, že takto vpadám do vaší rozmluvy, ale dovolíte mi jednou drobnou otázečku?” optal se nenápadný soused tiše.

Ti dva na sebe překvapeně pohlédli, avšak nijak se jich ten dotaz nedotkl. S očekáváním tedy svolili.

“Ještě jednou mi prosím promiňte, ale jak to víte? A jak to víte s takovou jistotou?” zazněla sousedova otázka.

“A co prosím?” zeptali se on i ona téměř souzvučně.

“No, jak víte, že odvádíte dokonalou práci? Nezlobte se na mě, ale to přece nemůžete vědět?” položil nesměle svůj dotaz soused přes uličku.

Ti dva na sebe pohlédli. V jejich tvářích však nešlo vyčíst žádný vyhraněný postoj k otázce, co právě padla. Byli klidní a vyrovnaní.

“Ale pane, já přece dokonale rozumím své práci. To bych ji koneckonců nemohl vykonávat. A navíc bych se styděl říct si za jinou než dokonalou práci o výplatu. A jak jsem před chvilkou zmínil, ještě nikdy mi nikdo nic nevytkl. To snad také něco znamená, ne?” odvětil rázně avšak zdvořile, zatímco dáma vedle něj pokyvovala.

“Ano, to jistě mnoho znamená, máte pravdu, máte určitě pravdu,” chrlil ze sebe soused omluvně, “ale absolutní jistotu o dokonalosti své práce přece nikdy nemůžete mít. Já nevím, jsem jen uklízeč, snažím se odvádět tu nejlepší práci, ale stejně si tím nikdy nejsem naprosto jistý. Jako já nemůžu vždy s přehledem a dokonalou pečlivostí pokrýt každý čtvereční pidimilimetr podlahy, kterou vytírám, tak vy přece nemůžete obsáhnout s absolutní jistotou kterýkoliv obor, a navíc si být ještě jist svou neomylností.”

On i ona začali v obličejích červenat. Mír se zvolna vytrácel.

“To snad nemyslíte vážně?” vstoupila teď do hovoru dáma, ”bez absolutní jistoty bychom nemohli vykonávat žádnou práci. To prostě nejde! Buď ji ovládáte, nebo ne! Nic dalšího mezi tím není. Neurazte se, milý pane, ale skutečně bych nechtěla vidět podlahu, kterou máte na starosti!”

Muž se ji pokusil mírnit, stejně jako směřování stále neklidnější diskuse. Nesvedl to však jinak než prostřednictvím svého současného životního postoje.

“Já vás, milý pane, chápu, ale podobné pochybnosti, které vyjadřujete na naši adresu, vypovídají spíše mnohé o vás a vaší nejistotě. Ano, je možná a já ji jako člověk chápu, ale daleko s ní nedojdete. Buď se pusťte do díla jistě a s odvahou, nebo raději zůstaňte stát v koutě. Snad byste se nad sebou měl zamyslet. A nezlobte se na moji kamarádku. Pochopte, že odbytá práce je něco, co prostě nemůže vystát. Ať už k tomu dojde v kanceláři, nebo v úklidu.”

Sousedovi přes uličku již také červenaly tváře. Bylo to však z poněkud jiného důvodu, než se to dělo těm dvěma. Styděl se.

“Omluvte mě prosím. Máte asi pravdu. Měl bych si to vše řádně promyslet y vyvodit závěry pro svůj další život. Určitě má moje osoba spoustu nedostatků a věřte mi, že pracuji na jejich odstranění. Ale je to těžká práce. A především tu, mimo jiných, se snažím dělat dokonale. Ale kdepak, nejde to a nejde,” pronesl zvolna a zdálo se, že má na krajíčku. On i ona si toho všimli.

“Ale no tak, dobrý muži, hlavu vzhůru. Pracujte na sobě a věříme tomu, že se vám brzy také podaří nechávat za sebou vždy skvělou práci. Musíte ale pro to něco dělat. Samé nářky, pochyby a nejistoty vám k tomu nepomohou. Musíte si víc věřit, člověče!” řekl moudře on a považoval hovor za ukončený, neboť soused rudý jako rak se schoulil kamsi do sebe, mžikal očkama a pokoušel se splynout se strakatou sedačkou, na níž spočíval.

“Inu, já si myslím, že právě tenhle postoj je vaše potíž.”

Všichni tři překvapeně pohlédli na nepatrnou stařenku, která seděla za velkým archem novin naproti vzlykajícímu sousedovi.

“Co prosím?” zeptal se důrazně sebejistý muž.

“Že ta vaše absolutní dokonalost a nezlomná sebejistota je pro kočku. Není. Neexistuje. Jen si lžete do kapsy, abyste se náhodou nerozsypal z vědomí, že nemáte svůj život plně pod kontrolu. A já vám něco povím: nemáte. Tak a máte to!” uchechtla se stařenka, složila noviny na klín a jala se skrz silné brýle luštit sudoku. “Vy dva byste někdy měli poznat opravdový neúspěch. To by vám otevřelo oči,” dodala ještě pod vousy na adresu ženy a muže.

Ten se oklepal jako první:

“Podívejte se, paní, hleďte si svého. Já nemohu za to, že jste zřejmě takového ražení jako tady pán. To je spíš k vaší škodě. Měla byste si vzít ponaučení z mých slov, a ne se o otírat o mé kvality. To si určitě za svou snahu dobře poradit nezasloužím,” řekl dotčeně a provrtával stařenku nerudným pohledem, přestože ona si jej nikterak nevšímala.

“No ano,” ozval se z ničeho nic již mnohem klidnější soused přes uličku, “je třeba být si jistý a dělat svou práci co nejdokonaleji. Mně se to tedy nijak zvlášť nedaří, ale rád bych toho dosáhl. Jde to však těžko, když těm slovům nevěřím. Třeba se ale opravdu mýlím. Tady pán mi chtěl jen dobře poradit. Nejsem si sice jeho radou jist, ale to jsem celý já a nemůžu si pomoct. Kéž by měl pravdu! Kéž bych byl někdy také tak sebejistý! Tak si laskavě nechte vaše pochybovačné řeči! Mám jich plnou hlavu a řeknu vám, že se s nimi dvakrát lehko nežije!”

Poslední slova téměř křičel, ale pro stařenku, jako by neexistoval. Když se pak usadil prach, zaskřehotala na jeho adresu:

“A vy se koukejte vzchopit, člověče. O všem je možné pochybovat. Ale tak se žít nedá. Jen si škodíte, když si nedokážete přiznat podíl na vlastním úspěchu. Navíc žádný svůj úspěch ani nevidíte a že by se jich našlo! A to jen pro ty vaše nářky a pochyby. Tak právě tady začněte,” dořekla volně, složila noviny do kabely a zvedala se k odchodu, protože právě souprava brzdila v její zastávce.

“Co mu to tady nalháváte osobo? Jaký úspěch asi může mít jako uklízeč a…”

Reakce sebevědomé dámy však stařenku nikterak nezajímala. Naopak ještě na odchodnou celou věc pro všechny tři uzavřela:

“Zkrátka je čas být rozhodný a jsou chvíle, kdy je třeba věc rozvážit. Někdy se hodí špetka obojího. A jindy zas dvě špetky toho a jedna onoho. Nejsou žádné absolutně platné a univerzálně účinné střední, krajní nebo jiné cesty, ani žádné návody, jak se ve kterém okamžiku zachovat. Tak a teď si s tím žijte!” a s upřímným pobavením na líci je opustila.

Když pak ti tři vyhlíželi oknem na nástupiště, stařenku s kabelou a novinami, již nezahlédli.

Jako by tam s nimi snad ani nikdy nebyla.