Post traumatická noc

Odskočím ze zad od postele a sedím na své posteli, přikrytý teplou a bavlnitou dekou. Z okna svítí hvězdy a čas od času jde uslyšet hulákání letadla, co zrovna letí nasednout do letiště Václava Havla, nebo naopak, letí do světa prozkoumat různé státy. Do mého pokoje se snaží dostat chladný, létní vítr a daří se mu to - cítím jeho mráz po kůži.
Nadechnu se a vydechnu. Byl to jenom divný sen, nikdo se mi nesnaží ublížit. Jsem v bezpečí. Snažím se uklidnit, ale moc to nejde. Bude to muset uvařit horký, heřmánkový čaj. Ach ty noční můry, kde mi ukazujete jí... Už mne nebavíte!
Bosými nohy tapkám po podlaze do kuchyně. Když dorazím, naslepo se snažím chytit krabičku čaje a skleničku cukru. Konvici s vodou nechám rozehřívat a zajdu si s cigaretou v puse na balkon. Vítr mne napůl obejme a dodá mi husí kůži. Trochu zacvakám zubama. Brzo brzyčko lapu po chuti černých kamelek. Kdysi dávno mi vůbec nechutnali a ted bez nich nezvládám. Jsem jimi posedlý jako hříšník s démonem. 
Vydechnu kouř a opřu se. Uvědomím si, že mi chybí její objetí zezadu. Náhlé a nečekané, ale plno... lásky dá se říci. Zavřu oči a představím si, jak by mne ted objímala. Krásná myšlenka, která se však pak dostala do odporných vzpomínek, kde dávala své ruce tam kde nemá, ubližuje mé duši a i tělu. Natolik se leknu z těch vzpomínek, že cuknu sebou a z ruky mi upadne skoro dokouřená cigareta. Uvědomím si, že je mi neskutečná zima - chce to do deky a co nejdříve... Ale musím před tím udělat ten čaj, jinak už neusnu za dnešní noc.
Konvice začíná jemně kvílet a já k ní doběhnu. Horká voda se z ní leje do hrnce plno cukru a pytlíčku s heřmánkem. Za chvíli si omylem popálím jazyk, ale musím se usmát. Heřmánkový čaj je prostě nejlepší!
Vrátím se zpátky do postele, schovám se do deky s čajem. V dece je mi lépe, v dece se ukrývám před zlem ze vnějška. Ale ze vnitř, z mých myšlenek, vzpomínek a pocitů? Ach, no... to pochybuji.
Stisknu hrnek a zhluboka si povzdechnu. Ty vzpomínky na ní... už mne to nebaví. Proč mi mozek to stále napomíná, tu bolest, ty slzy, to zoufalství a beznaděj? Nechci vzpomínat na časy, kdy jsem se tak trápil kvůli ni, že jsem si lokl tolik prášků, že mne málem odvezli do nemocnice. Stále si nepředstavuji, co bych jim tam říkal. "Dobrý den, já se chtěl zabít kvůli ženské, co si se mnou zahrála manipulační jízdu"? No, to asi těžko. 
Dopiju čaj a hrnek dám na svůj pracovní stůl plno dalších hrnků a láhví s poprášenými knihy a předměty na malovaní, kterých jsem se nedotýkal delší dobu. Podrbu si hlavu. Chybí mi malování, ale ty stavy jsou snad jeden velký vampirismus - vysávají ze mne nejen krev, ale i tu energii, náladu a sílu skoro na cokoli. Zakoulím očima. Taky byl bych rád být upírem, abych dostával tu energii, náladu a sílu. Ach ti upíři! 
Obličejem spadnu dolů na polstař a zamuchlám se zpátky do své neojblíběnější deky. V hlavě na mne hučí smutek, smutek tak obrovský, že cítím slzy z očích, které se vsákají do polštáře. Ale žádný zvuk z mých úst nevychází, ani jediná maličká nota na hudbu. 
Slzami se ukolebávám k dalšímu spánku, který však brzy mi zkazí noční můry.