Bosch-Diesel Jihlava

Slunce se co nevidět chystala obklopit temná mračna, a zatímco se chodbami závodu rozezníval zvuk pisklavého zvonku ohlašujícího konec směny, venku se k zemi spustil lehký déšť. Vždy energický pás ukončil svůj pohyb vpřed, mozolovité ruce klesly k bokům unavených pracovníků a oči některých zaměstnanců vzhlédly tupě před sebe, jako by ze zaprášených oken fabriky vyhlížely duhu. Práce skončila a byl čas jít domů. Tak jako každý den. To stejné platilo pro pár dalších jedinců, kteří měli to privilegium sedět a pracovat z pohodlí kolečkové židle. Ovšem i jejich pozice nesla s sebou značná úskalí – věčné zírání do ploché obrazovky počítače se dříve či později projevilo syndromem suchého oka; práce, které bylo nad hlavu, nekončila v zatuchlé budově závodu, zpravidla pokračovala i doma; rivalita na oddělení vzrůstala a bylo jen otázkou času, kdy dojde k hrozivému přešlapu v podobě pozdě odeslané zásilky, za kterou ponese odpovědnost muž jménem Marcel Mráček. Tak či onak nastal pátek – den, na který se Iveta, nová vedoucí jednoho z mnoha oddělení, těšila – a to znamenalo dopravní špičku. Auta vyjíždějící z areálu závodu hned na druhém rohu ulice potkala kolonu vozidel, a tak bylo mrzutým řidičům okamžitě jasné, že své páteční odpoledne stráví za volantem. To však nečekalo na zbytek pracovníků, kteří k dojíždění do zaměstnání a ze zaměstnání využívali možnosti vlaku. Ti sice museli brzy ráno vstávat a pak odpoledne více než půlhodiny přešlapovat na zastávce, než přijede vlak, ale alespoň věděli, že neuváznou v dopravní zácpě táhnoucí se přes celé město. Co je však mrzelo, byla cena jízdenek, z níž šla hlava kolem. Z té se nikdo nikdy nevzpamatoval, ale nic se s tím nedalo dělat. Takže nezbývalo nic jiného než si postěžovat, kdykoliv na to přišla řeč. ,,To zatracený jízdný. To ať si strčí s prominutím do prdele,'' rozhořčeně prohodí Zuzana, když zjistí, že v peněžence nemá dostatek peněž, aby jízdenku zaplatila. ,,Nepůčila bys mi ňáký drobný, Ivet?''

,,Ale jasně,'' kamarádka zašmátrá v peněžence po dvou dvacetikorunách,'' hlavně se z toho zase nenervuj. Dneska máš narozeniny, tak se hoď do pohody. Jo?'' Usměje se od ucha k uchu a dodá: ,,Připravila jsem si pro tebe jedno moc milý překvapení.''

Zuzana si povzdechne: ,,Prosím tě Ivet, co tím myslíš? Pro takovou bábu jako sem já si nic kupovat nemusela. Vždyť přece víš, jak já překvápka nesnáším.''

,,Tohle není žádnej dárek v pravým slova smyslu,‘‘ a dá si ruku před pusu. ,,Ale to už moc předbíhám. Vraťme se k tobě. Ty máš snad vnoučata, že o sobě říkáš, že jsi bába?‘‘ Zuzana pokrčí rameny. ,,Tak vidíš. Nejsi bába,‘‘ řekne vřelým tónem hlasu. Podá ji dvě dvacetikoruny, upraví si pramínek vlasů, který jí během rozhovoru spadl do čela, a ledabyle nadhodí otázku: ,,Tak jak dneska?‘‘

,,Ale celkem to šlo. Dneska mě to i bavilo. S pár ženskejma sme pokecaly nad cígem, práce moc nebylo, tak si žádnou domů netahám. A Natálka prej na víkend jede za našima, takže budu mít klid,‘‘ uchechtne se a pohladí kamarádku po rameni, ,,a co ty, paní vedoucí? Jak se ti sedí v pohodlnym křesílku tam nahoře? To už neznáš ty vrzavý kolečkáče, co?‘‘

Setřepe jí ruku ze svého ramene a pohoršeně odpoví: ,,Ježiši, nech toho. Vždyť jsem na tom skoro stejně jako ty. Jen mám lepší židli a pár dalších věcí, to je vše.‘‘

Zuzana se nakloní čelem blíže k Ivetě a tišeji opáčí: ,,Hlavně peníze máš lepší!‘‘ Obrátí následně zrak na železniční trať, kde spatří vlak pozvolna vyjíždějící ze zatáčky. Do jeho střechy naráží plynulý příval malých dešťových kapek a v momentě, kdy začne strojvedoucí brzdit, se ozve ohlušující pisklavé zaskřípání, které k vlakům odnepaměti patří. Žádní cestující nevystupují. Ztrhaní lidé, ještě z posledních sil, dojdou spěšným krokem do vagónů, aby stihli zasednout svá oblíbená místa u oken, z nichž mohou dát na chvíli, než zase přijde další směna, sbohem krajině, kterou tak dobře znají, a na nichž mohou pokojně rozvalit svá ztěžklá těla. Do jednoho vagónu vejde i Iveta se Zuzanou, které usednou na čtyřsedadlo hned vedle dveří. Naproti nim přes uličku se usadí muž jménem Marcel Mráček a jeho kolega Zbyšek. Ti jsou vybaveni šesti plechovkami piva a jednou, napůl vypitou, domácí pálenkou, kterou má Zbyšek ukrytou u sebe v batohu. O té ale nikdo neví, neboť je jen jeho, a to pro případy nouze. Třeba tehdy, když se kvůli jeho chybě, musí ve fabrice zastavit pás, a všichni mu to pak po zbytek směny dávají pořádně sežrat. V takových chvílích se Zbyšek nemůže dočkat přestávky, poněvadž na něj ve skříňce čeká vysvobození ve formě domácí pálenky. Po pár locích už překoná všechno – i nenávistné pohledy Zuzany, jejímž primárním cílem je udělat vše pro to, aby Zbyška vyrazila z práce. Ono by se jí to dokonce před pár týdny bylo bývalo podařilo, kdyby na pozici vedoucího oddělení na poslední chvíli nedosadili mladou Ivetu. Její volba byla pro všechny ohromným překvapením, a to jak pro samotné oddělení, tak pro Zuzanu. Jak moc si Zbyšek užíval kyselý úžas v jejích očích, když se onu zprávu doslechla.

Zuzana hledíc z okna, za kterým mizí z dohledu všechny budovy závodu, zatímco vlak nabírá na rychlosti, promluví: ,,Vím, že sem se tě na to už ptala, Ivet, ale stejně mi to nedá. Nechybí ti Praha? Ďyť náš závod je tak malej a na houby. Tam si musela mít skvělý místo!‘‘

,,Tak to víš… nic už nebude jako Praha. Ale tak či onak mě moje práce baví. Šťourat se ve všech těch dokumentech, podílet se na správném fungování závodu, a co víc, poznat zdejší zaměstnance. Ani neuvěříš, když ti řeknu, jak důkladně jsem vás každýho poznala,‘‘ mrkne pobaveně na kamarádku. ,,Nemůžu být šťastnější!‘‘

Zuzana vypočítá správně situaci, zaculí se, což nedělá před nikým, ani před svou vlastní dcerou, a náležitě zareaguje: ,,To i já! Jsem fakt šťastná, že jsem si tu našla tak báječnou kamarádku jako jsi ty.‘‘ Ženy se společně zasmějí a jejich upřímný smích a vřelý tón hlasu, kterým k sobě promlouvají, by mohl kdejakého cizince ošálit, že se jedná o dlouhodobé kamarádky. Pravdou však je, že jde Zuzana již od prvního dne Ivetě po krku – lépe řečeno po jejím místě.

Na rozdíl od nich se pánové na protější straně téměř vůbec nebaví. Zůstávají nehybně sedět na sedadlech, sem tam se napijí z otevřené plechovky piva, a pak zase pokračují v němém zírání. Takhle to pokračuje až do té doby, kdy po dlouhých úvahách vyndá Zbyšek z batohu domácí pálenku a nabídne ji skleslému Marcelovi: ,,Dej si. Potřebuješ to víc než já.‘‘ Muž se zprvu na láhev podívá zkoumavým pohledem, v kterém se zračí nelibost, ale netrvá dlouho a už do sebe klopí lok za lokem. ,,Uber!‘‘ okřikne ho kamarádsky Zbyšek, ,,nech něco taky pro mě. Nemůžeš to všechno vypít za jednu jízdu.‘‘ Odmlčí se a následně Marcelovi tiše, jako by se jednalo o tajemství, oznámí: ,,Já to znám. Mě už taky v životě jednou vyhodili a bylo to zlý. Nejprve se chce člověku něco rozbít, pak bulet a nakonec uchlastat k smrti. Ale řeknu ti, není to nic platný. Člověk se sice může cejtit jako mrzák pár dnů, maximálně pár týdnů, ale nesmí se tak cejtit napořád. Musí se postavit zase na nohy a najít si práci dřív, než si budou lidi myslet, že je nemakačenko.‘‘

Marcel si ještě jednou lokne pálenky a přes těžkou nespolupráci jazyka a úst, zabručí: ,,Já vim, já vim. Slibuju ti, že budu v pohodě.‘‘ Poškrábe se na prsou a vzápětí spustí: ,,Ona má ta Iveta vlastně pfavdu – sem to celý posral. Dyž ani nedokážu dělat, co mám, tak sem pfostě debil.‘‘

Dříve, než bude Marcel ve svých podnapilých moudrech pokračovat, mu Zbyšek sebere láhev a kopne jej do nohy: ,,Pšššt! Přes uličku sedí, tak vo ní vůbec nemluv. Nepotřebuju, aby si došlápla i na mě.‘‘

,,Nepovidej, že tu podělanou pfáci máš snad eště rád!‘‘

Zbyšek dopije plechovku piva, načne další a rozmrzele muži opáčí, že mu na jeho místě záleží. ,,Prej se má dokonce otevřít nový místo vedoucího nakládky a vykládky, tak mi to teď nezkaž. Už stačí, že tady sedim s tebou. Budou tam pěkný prachy a hlavně budu nad Zuzanou, takže už nebude mít šanci mě vyrazit.‘‘

Marcel se zakucká smíchy: ,,Jó, tak to místo už mi taky slibovali! Deset měsíců na to čekam a koukej, kde teď sem. Žádny, povídám žádny takový místo nemaj. Chtěj nás tam jen udržet zůby néhty, abysme nevodcházeli za lepším. Říkaj to ták všem.‘‘

Vzápětí se zničehonic celá vlaková souprava zastaví a drsné cuknutí vagónu způsobí, že Zbyškovi vyklouzne láhev z rukou. Ta spadne k zemi, kde se roztříští na cimprcampr, a zapříčiní nechtěnou pozornost několika cestujících, jež otočí hlavami, aby zpozorovali, odkud zvuk vyšel. Hned mají jasno. Velká kaluž alkoholu plazící se do uličky okamžitě napoví, kdo byl jejím vlastníkem. Zbyšek, jehož pohled se neprodleně střetne s dopálenýma očima Zuzany, zrudne, a než aby cokoliv řekl, se raději usadí zpátky na sedadlo. Nepotřebuje dělat scény, obzvlášť ne před vedoucí Ivetou. Ovšem to mu není nic platné, protože v Zuzaně tenhle okamžik roznítil jiskru dostatečně žhavou, aby vzplanul celý les. Zatne zuby, vypoulí oči a jako dospělý, co se chystá vynadat dítěti, si opovážlivě stoupne a spustí: ,,Už toho idiota mám plný zuby! Chlastá ve vlaku i v práci. Kde je, tam je dycky problém. Furt kvůli němu musíme zastavovat pás. A jak furt na mě debilně čumí! Dybys nikdá neviděl ženskou, tak neřeknu půl slova, ale ty máš doma tu svou cuchtu, tak čum na ni a ne na mě!‘‘

,,Helé,‘‘ vstoupí náhle do hádky Marcel, ukazje prstem z okna vlaku, ,,mašinfíra vodchází.‘‘ Zuzana i Zbyšek se na svého bývalého kolegu zamračí, ale moc velkou pozornost mu nevěnují, neboť jejich hněvem přetlakovaná těla mají na srdci toho ještě co říct.

,,Co si to dovoluješ takhle mluvit vo mý Marušce? Jaká cuchta? Se podívej na sebe, ty nádhero. Si konečně uvědom, že tím svým lezením do prdele šéfový si žádný místečko nezískáš!‘‘ Ve vagónu se po vyslovení poslední věty rozhostí hrobové ticho, jež následuje potlačovaným smíchem z řad vzdálených sedadel. Je to konečně venku – pravda, kterou znal každý pracovník, a kterou se přesto nikdo neodvážil vyslovit nahlas. Skutečnost, za níž by zaměstnanci umírali, kdyby věděli, že je nečeká žádný postih. Teď tu ta pravda ležela, zcela bez obalu, rozprostřená před zraky ledově klidné Ivety a čekala, jak se s ní mladá žena popere.

,,Uklidněte se, prosím vás,‘‘ záhy se Iveta postaví, aby dodala své řeči na důstojnosti. ,,Myslím to smrtelně vážně: přestaňte tady na sebe štěkat! Nechci svůj poslední den strávit posloucháním těch vašich neustálých nadávek, otravných připomínek a pitomých keců. Už toho mám taky dost.‘‘ Tváře Zuzany, Marcela a Zbyška se promění v údiv. ,,Ano, slyšíte správně. Odcházím. Dostala jsem lepší nabídku v jednom brněnským závodě. Tam budu mít aspoň od vás, nevychovaných a přisprostlých vidláků, pokoj.‘‘

Zuzaně se roztřese její jinak klidný a statný hlas a uroní krokodýlí slzu: ,,Ivetko, to snad není pravda. Pročs mi tohle neřekla dřív? Ďyť já se s tebou ani nestihnu pořádně rozloučit.‘‘ Marcel se krátce uchechtne. ,,Vůbec si jich nevšímej. Oni takový závistivý byli dycky a budou takový nafurt. Zato já sem ta stejná milá Zuzanka, kterou si v první den potkala. Já sem ta, co si tě váží a ráda otevře tvůj dárek.‘‘ Věnuje Ivetě usměvavý pohled, ale ta jej ani v nejmenším neopětuje a namísto toho se obrátí čelem k Zbyškovi, aby jemu mimořádně oznámila šťastnou novinku.

,,To místo vedoucího nakládky a vykládky je tvoje. Vím, že jsi o něj usiloval dlouho. Krom toho si ho zasloužíš mnohem víc než tahle fúrie. Ta nedostane vůbec nic – jen ať se hezky uvelebí na tom svým kolečkáči.‘‘ Obrátí se k Zuzaně a vychutná si každé své slovo: ,,Všechno nejlepší.‘‘

Zuzana, jakmile se tuto zprávu doslechne, zčervená, ztratí své poslední zábrany a rty se jí kysele zkroutí: ,,Ty! Ty! Jak se jen opovažuješ takhle ke mně mluvit? Kdo si vůbec myslíš, že seš, abys na mě hrála takový divadýlko?

,,Jsem tvoje nadřízená,‘‘ přistoupí těsně k ní a odkryje poslední kousíčky pravdy, ,,měla jsem tě prokouklou už od prvního dne. Ani zdaleka ti nešlo o mě, jako spíš o moje místo.‘‘

,,Tak proč ses se mnou tak kamarádíčkovala, když povídáš, jak jsi mě měla prokouklou?‘‘

,,To bys ty nemohla pochopit,‘‘ zasměje se Iveta, ,,takhle se já nad váma zoufalcema bavím.‘‘

Vtom vejde do prostoru vlaku zadýchaný průvodčí, jenž má celou košili a kalhoty promáčené deštěm, a hlasitě přes celý vagón zvolá: ,,Strojvedoucí prostě odešel. Budeme muset počkat, než někdo přijede.‘‘ Přejde pádivými kroky až dopředu, kde otevře dveře do dalšího vagónu a za okamžik mizí. Jediné, co po něm zbyde jsou mokré šlápoty.

Marcel se napije otevřené plechovky piva, zhluboka si odkašle a poté vyřkne své největší moudro: ,,Asi už měl toho po krk. Práce. Lidí. Všeho. Stejně tak jako my všichni.‘‘