Balneum (část 1.)

Balneum

 

I.

Hleď, tam je ten dům

  “Ahoj Rete, máš chvilku.”

  “Jo, vydrž.”

  Sheret se otočil od pokladny a sáhl po Malborkách. 

  “Všechno?”

  “Ano.”

  “Tak to budou čtyři babky.”

Docela se mu ta žena zamlouvala, ale byla na něj až moc stará. Její kabát však vyzařoval nevšední eleganci a tu on uměl ocenit.

  “Můžu. Co potřebuješ tati?”

  “Jen mě zajímá jak se má můj oblíbe…”

  “Nech toho a řekni co chceš.”

Na druhém konci zavládlo vteřinové ticho, které ještě víc prohloubilo už tak zmařené rodinné vztahy.

  “Jak se má matka?”

  “Má se.”

  “A co tvé sestry?”

  “Hele tati pokud tě to tak zajímá, tak jim zavolej, já tu mám práci.”

  “Rete víš že mi to žádná nevezme.”

  “Vím.”

Znovu nastala odmlka. Sheret neměl v úmyslu otci jakkoliv s rozhovorem pomáhat. Jen tam tak stál, za tím pultem, zcela sám a koukal ven z okna. Bylo pozdní odpoledne. Všichni už byli z práce doma a venku tak nebyl žádný provoz. 

  “Můžeš je prosím pozdravovat. A říct jim jak moc je mám rád?”

  “Jo, to můžu udělat tati. Je to všechno?”

  “Jo.”

  “Tak se měj.”

  Než aby čekal na odpověď, zavěsil. Tyhle telefonáty neměl zrovna v lásce. K otci ještě stále nějakou cítil, ale ze všech jejich rozhovorů mu bylo jen smutno.

  Za chvíli už stál venku před obchůdkem a čistil okna do vitríny. Slunce ho hřálo do zad. Cítil se příjemně, alespoň na chvíli. Když to dokončil, vrátil se zpátky do večerky, aby ze skladu vytáhl Raimiho.

  “Nezavřem o pět minut dřív? Venku je úplně mrtvo.”

  “Jasně. Hele co děláš večer? Přijde Arnie. Má být jasno a vlny jako kopečky.”

  “Rád bych, ale musím s něčím pomoct mámě.”

  “Večeri snad zvládneš udělat během chvilky ne?”

  “Dneska maluje.”

  “Sakra.”

  “Ale kolem devátý by měla odpadnout.”

  “Super, tak to počkáme?”

  “Jo jasně,” pronesl s úsměvem, “Arnie to  tak vydrží.”

  “Já počkám.”

  “V tom případě se večer mám na co těšit, měj se.”

 

  Domů to měl celkem kousek. Pěšky ani ne půl hodiny a procházky měl rád. Vždy mohl být alespoň na chvíli sám sebou. Bez jakéhokoliv rozruchu kolem. Cigareta a hudba ho držely v krátkém, ale příjemném opojení a on si v tu chvíli s ničím nemusel dělat hlavu. Dokud nebyl na dohled ten dům. 

  Oregon je nádherné místo. To mu vždy říkával otec, když se sem před lety přestěhovali. Sheretovi zde nejvíc přirostla k srdci ta příroda. Lesy, a domy ukryté v kopcích jsou prostě něco jiného. 

  Jejich dům je vestavěn do jednoho z prudších kopců na ulici Carmen 6. Je to klasická americká dřevěná vila. Dva patra a balkón na tom nejvíce nepraktickém místě: v zadu za domem směrem k lesnatému svahu. I přes jeho nepraktičnost, mizerný výhled a malé rozměry se jedná o Sheretovo oblíbené místo. Má tam židličku a malá stříška mu chrání polici s knihami. Taky tam má popelník, protože si Erin nepřeje, aby kouřil doma. Ani v jeho pokoji. A sestru má radši než balkón, tak to respektuje. 

  Cesta domů mu zabrala asi dvacet minut, během kterých na nic nemyslel. Jakmile ho stoupání do poměrně prudkého kopce začalo unavovat, v pravý okamžit spatřil mezi vysokými stromy střechu svého domu. Za chvíli už viděl na zemi sedící Suzi jak si něco čmárá křídou. 

  “Ahoj. Co to je?” A ukázal rukou na sestřinu malbu.

  “Veverka Rete.”

  “Hezká. Je Erin doma?”

  “Proč jsem asi venku?”

  “Jasně.” Prones s povzdechem. 

  Vyšel po příkrých, tmavě hnědých schodech k vchodovým dveřím. Už zpoza nich se dalo poslouchat tlumené křičící hlasy. Občas mu hlavou projede myšlenka: Co kdybych ty dveře neotvíral? A pak je otevřel. 

  “Slyšíš se! Seš úplně cáklá!”   

  “Já že jsem cáklá, tvá vlastní matka že je cáklá?!”

  “Seš! A já na tebe už kurva seru!”

  Spěšné dupání v horním patře se hned změnilo na běžící Erin po schoden dolů. Mihli se v chodbě.

  “Čau, udělej s ní něco prosímtě, nebo večer nepřijdu.”

  Sheret ji chytil za paži, i když se snažila vypadnout co nejdychtivěji.

  “Jestli nepříjdeš bude to ještě horší.”

  “Na to jí už seru. Mám jen jedny nervy. A teď mě laskavě pusť.”

  Sheret se podřídil a úzkostlivě koukal jak za sebou třískla dveřmi.

  “Už je tam klid, můžeš si jít hrát domů Suzi.”

  “Kam zase jdeš?”

  “K Líze.”

 

    “Ahoj mami.” 

  “Ahoj broučku.” Řekla tak poklidným tónem, až se divadlo předtím jevilo jako blud Sheretovy mysli.

  “Vzala sis dneska léky?”

  “Vzala.”

  “Proč ten křik?”

  “Vytáčí mě.”

  “Čím?”

  “Čím? No pojď se podívat.”

  Vedla za sebou Shereta jako nějakého neposlušného psa až do knihovny v obýváku, kde na poličce ležela krabička cigaret.

  “Svině kouří, a ještě má tu drzost říct, že nejsou její.”

  “Taky že nejsou mami. Ty jsou moje.”

  Matka se zarazila a bylo znát, že jí to došlo.

  “Ó né.” Pronesla s vnitřní agónií a padla na židli s rukama v obličeji. “Bože.”

  “Ona to pochopí.”

  “Ne nepochopí. Ona už nechápe nic!”

  “Nechtělas dneska malovat mami?”

  “Chtěla! Pojď Rete, jdeme malovat.”

 

  Erin nešla k Líze. Vždy to říkala ale nikdy to nebyla pravda. Sešla o dva bloky ulic níž a pak zabočila na uzoučkou lesní pěšinku. Chvíli se drala lesem, překračovala vystouplé kořeny a chránila si svou roztomilou tvář před překážejícími větvičkami. Za lesem byla asi kilometr dlouhá louka. Byl podzim. A tráva pomalu umírala. Na obloze visel snad jen jeden, skoro už rozpuštěný mrak. Nebylo na něm v celku nic zajímavého. Prostě tam jen plachtil a kazil pohled na křišťálovou oblohu, který by mohl být, ale není. Šla až na konec té louky, kde ležela dálnice. Cestou tam mnohdy šlápla do nějaké menší díry nebo na nějakou vypuklinu. Vždy si u toho představovala jak hloupě musí vypadat. A za to se nenáviděla. Nebylo ta jediná věc která jí trhala žíly, ale vždy když byla sama venku, tak se ničím jiným netrápila. Byl to jakýsi zázrak, za který byla vděčná. Na tom konci té louky se postavila s výhledem na dálnici. Byla od ní celkem vzdálená, takže hluk který vydávala byl tak akorát hlasitý. Při nejmenším dost na to aby přehlušila její mysl. Nešlo o  žádnou významnou dopravní tepnu, provoz byl mírný. Erin se koukala na projíždějící auta od východu k západu a naopak. Byla to ta chvilka, kdy se jí vždy podařilo docílit ještě něčeho vyššího, než pouhé souznění s přítomným momentem, jak tam tak stála a pozorovala ty auta. Nebylo totiž možné zachytit jeden určitý bod nějaké chvíle, když se vozy stále pohybovaly. Přítomný okamžik tak pro Erin splýval v jedno veliké procitnutí s něčím co byla pouze záležitost jejího vnitřního prožívání. Cítila se skutečně živá, i mrtvá. A v tomhle rozpoložení tam stála ještě pěknou chvíli.

 

  Sheret se se zbytečnými okolnostmi neobtěžoval. Hned na to jak, s matkou dokreslil, udělal večeři a uložil ji. Když zavíral dveře do ložnice, kde matka spala a která byla jako jediný pokoj umístěn v přízemí, překvapila ho zezadu Suzi. 

  “Uložíš i mě?”

  “A myslíš, že to zvládnu?”

  “Jóóó! Rete zvládneš!” Křikla štěstím bez sebe.

  “A myslíš, že to zvládnu líp než Erin?”

  To ji na chvíli zarazilo. Erin k  sestře nikdy nechovala očividné pouto. Měla jí ráda, ale zbytečné laškování nikdy nebyla. 

  “I máma by to zvládla líp než Erin.” 

  “No tak, vždyť se snaží a má tě moc ráda, to víš.”

  “Vím,” opět se jí na tváři objevil pravý úsměv, “ale dneska ty!”

  “Tak švihej do koupelny. Počkám tě v pokoji.”

  Cestou nahoru posbíral matčiny věci, co se věčně válely všude po podlaze a těžkým krokem vyšel nahoru.

 

  “Kdes byla?”

  “U Lízy.”

  “Jdu si s klukama zasurfovat.”

  “Okey”.

  “Víš že jsi zvaná.”

  “Vím.”

  Shereta bolel samotný pohled na to, jak mu odpovídá s hlavou svěšenou k chodníku před jejich příjezdovkou. 

  “Suzi jsem uložil, večeře je v kuchyni na lince.”

  “Dík.”

   Povzdechl si. Vlastně oni oba.

  “Tak ráno.”

  “Jo, ráno.”

  Vyšlo to hezky, že se takhle minuli, alespoň se o ní nemusel strachovat. Občas měl vztek na matku, že za ní musí přebírat v podstatě všechnu rodičovskou odpovědnost. Co mu však zbývalo. 

  Zašel si do garáže pro prkno a nějaké ty čelovky. Měl sice jenom ty, které se obepínají kolem hlavy, tak vzal tři. Raimi měl totiž i takové vychytávky, že si je upnete kolem pasu a svítí to do všech směrů. Na to jejich noční blbnutí to bylo jako dělané.

  K pláži to byl poměrně kousíček. Stačilo sejít čtyři bloky a byli jste na místě. Sheret už z dálky poznal, že tam kluci jsou. Viděl, jak z pláže šlehají drobné plameny a Arnie tam kolem nich skáče a mává nějakou pochodní či co. 

  “Zdar pánové.”

  “Rete koukej na to. Ty vlny! Ochh!” Řekl Arnie.

  “Rozehřál bych se, dokud je ještě aspoň trochu světla.” Dodal Raimi. 

  Pak se oblékli a rozběhli vstříc mohutným černým vlnám.