Balneum (část 3.)

III.

A moře pozřelo slunce

  

 

  “Postavíme si třeba hrad, ne?”

  “Na hrady už jsem stará.”

  “Stará? To se uvidí, pojď.”

  Erin hbitě vyskočila z tureckého sedu a podala ruku stejně sedící sestry. 

  “Postavíme jeden velký, nebo každá svůj? Můžem z toho udělat soutěž.”

  Tenhle nápad se Suzi zalíbil a téměř okamžitě jí na tváři vyskočil úsměv. Chňapla sestřinu pravou ruku, s ní se postavila a utíkala pro kyblík s lopatkou. Erin si přiložila dlaň k čelu, aby ji do očí nesvítilo slunce a pozorovala utíkající sestru. “Kdo ho bude mít první je vítěz!” Křičela Suzi v záplavu nadšení, když utíkala stále dál a dál, dokud nenašla ideální místo pro svůj hrad. 

  Erin se s rukou na čele usmála, upřímně. Dokonce jí vykukly i krásně bíle zuby, o které se pečlivě starala. Obrátila se směrem k oceánu a lehla si do vyhřátého písku. Na chvíli cítila pálení, ale to rychle přešlo. Byl nádherný podzimní den. Na obloze nebylo nic jiného, než pár malých mráčku a křiklavých ptáků. Vlny byly docela v normě. Na surfování možná trošku slabší, ale určitě by se dalo krásně poblbnout, jestli jste teda otužilý typ. 

  Koukala na tu scenérii a daleko za ní. Bylo jí hezky. Cítila, jak se její kůže poddává slunečnímu svitu. Občas Suzi zkontrolovala pohledem. Její hrad byl čím dál tím větší a Erin na ní byla hrdá. Konečky svých prstů hrabala do jemného písku a přála si zde zůstat ležet alespoň hodinu. Jenže hluboko uvnitř věděla, co je správné. Znovu se tedy postavila a pomalým krokem došla k sestře a jejímu hradu. 

  “Hezkí. Hele, mně to nějak nejde, nemohla bych ti radši pomoct s tím tvým.”

  “Šlo by ti to, kdybys to zkusila.”

  “No ták.”

  “Fajn, tady máš lopatku, musíš vykopat příkop.”

  “Na co příkop?”

  “Vidělas někdy hrad, Erin?”

  “Jasně že jo.”

  “A vidělas někdy fakt veliký hrad?”

  “To asi ne. No, ty seš tu šéfka.”

  A tak tam obě seděly a kopaly a nosily vodu z oceánu a míchaly ji v kyblíku a všechno ostatní, dokud nebyl hrad hotový. A byl skutečně krásný. Suzi svou výškou sahal skoro až po krk. Byla z něj nadšená. Obě byly.

  “Můžem si jít zaplavat?”

  Erin byla přesvědčená, že to není ten nejlepší nápad, ale kombinace Suziných žadonících očí a celé té dnešní krásné atmosféry, prostě mluvila za vše.

  “Když to neřekneš mámě…”

  “Jupíí.”

  V dáli už zněly motorové pily.

  

 

  Sheret seděl u stolu v rohu místnosti, u okna, v restauraci hotelu. Koukal ven, kde na poli tmavé trávy nedaleko pláže stála jeho matka u malířského stojanu. Bylo trochu větrno a začalo se zatahovat. Koukal jí na záda, protože byla otočená k oceánu. Asi kreslila jej. Vždy ji uklidňoval, někdy i více než léky. 

  “Ještě kávu?” Otázala se Shereta docela hezká servírka. Vypadala tak na dvacet, možná pětadvacet. 

  “Ano, díky.”

  “Vypadá to na déšť.” Řekla a pousmála se.

  “Snad to přejde.”

 “Támhle ta slečna,” ukázala prstem na matku v dáli za oknem, “to je vaše přítelkyně, že?”

  “Ne.” Něžně se na ní pousmál. “Matka.”

  “Ach tak. No podívejte, jestli se tady ještě dnes večer zdržíte…”

  “Promiňte slečno, jste opravdu krásná, ale vlastně už někoho mám.” Zalhal. 

  “Ještě aby ne.” A tak se snažila, i přes očividné zklamání, opětovat úsměv. “Dojdu vám teda pro tu kávu.”

  “Díky.” Pak se znovu otočil na matku. Vypadala, jakoby jí za tu chvilku, co nebyla pod jeho dohledem, něco rozhodilo. Všiml si, že nemá protézu a stojan leží na zemi. Spěšně tedy vstal, vyšel draze vypadajícími dveřmi na terasu restaurace a z ní rovnou na louku. Vítr zesílil a plátno odletělo. Vznášelo se jako jako nějaký opilý pták, který neví kde je nebe a kde zem. Doběhl k ní a celou historickou jí chopil za ramena. 

  “Jsem tu. Jsem tady.” A objal ji. I přes stále sílící vítr slyšel jak pláče, ale moc dobře věděl, že ptát se na důvod je docela bezesmyslné. Mohlo to být cokoliv, třeba jí jen spadl štětec. Nebo vnitřně umírala. V závěru každého dne však konejšivé obětí zabralo. 

  “Půjdeme dovnitř, dobře? Za chvíli přijde slejvák.”

  Nic neříkala, jen se od něj pomalu odtrhla a přestala plakat. 

 “Uvnitř dělají horkou čokoládu. Tu máš přece ráda.”

  “Už nikdy to nebude jako dřív Sherete.”

  “Co nebude jako dřív?”

  “Všechno.”

  “Mluvíš trošičku z cesty mami, pojď sedneme si.”

  “Nechcu si sednout, k sakru!”

  “Vzala sis léky? Mami nenuť mě, abych na to zase začal dohlížet.”

  Nic na to neodvětila. Jen se rozplakala. Spustila až pak.

  “Podívej na tu spoušť”, ukázala nataženou paží na spadlý stojan, “bylo to tak krásné. Konečně se mi něco povedlo a teď je to pryč. Navždy. Chtěla jsem to doma ukázat Suzi. A ona by řekla “ˇÓó mami tos kreslila ty, paráda!”, teď přijedu a co z toho ona bude mít?”

  “Změna plánu, pojďme si už lehnout. Ráno moudřejší večera, že? Vzpomínáš, jak si nám to vždy říkala. I Suzi to od tebe určitě má.”

  “Myslíš?”

  “Jasně, říká to Erin docela často.” To nebyla pravda.

  Jak tak oba stáli, z půle natočení k sobě a z druhé k oceánu, začalo pršet. 

 

 

  “Co chceš na véču?”

  “Párky v rohlíku!”

  “No tak teda dobře.”

  Erin, stojící u linky v kuchyni sledovala jásající sestru z párků. Přišlo jí až mile absurdní, z jakých všech všedních věcí je dítě schopno čerpat radost. Kéž by byla ještě dítě. 

  “Jo a koukej se umýt.”

  “Néééé.”

  “Jóóóó.” A přidala k tomu roztomilý kukuč.

  “Vždyť jsme byly v moři Erin.”

  “No právě.”

  “Ach jo. A můžu si napustit vanu?”

  Erin chvíli váhala, ale přišel jí jako dobrý nápad, si ještě před děláním večeře zapálit cigáro.

  “Fajn, výjimečně.”

  Už za pár okamžiků byl ze shora slyšet prudký náraz proudu vody na keramické dno vany. Erin si došla nahoru do pokoje pro krabičku a vrátila se dolů sednout si na terasu. Večery byly v tomhle roční období vždy velmi příjemná záležitost. Slunce už bylo sice schované někde za horama, ale vidno bylo. Sedla si na houpačku. Hlavou jí po delší době projela myšlenka, že dnešek byl celkem fajn. 

  “Erin! Dělej už ty párky, už se koupu.”

  Ta dokouřila cigaretu a vrátila se zpátky do kuchyně. Chvíli v poličkách hledala všechno potřebné náčiní. Samotné párky taky nebyly k nalezení. Tak postavila vodu na sporák a šla je hledat do sklepa. Jakmile se s nimi vrátila, voda už skoro vřela. Hodila do ní čtyři párky a chopila se dva dny starých rohlíků. 

 

 

  Sheret matku doprovodil na pokoj. Dohlédl aby si vzala léky a podal ji neurol na uklidnění. Nebo spíš pro jeho uklidnění. Chvíli ji pozoroval, jak nehnutě leží přikrytá tmavě modrou dekou a potom ji tam nechal spát. Odešel do baru, který byl v areálu hotelového resortu. Nejednalo se o nic nóbl, ale atmosféra tam byla vždy příjemná. Posadil se na bar. “Dvojitou vodku.” Veškerý alkohol se mu hnusil. Tak byl odsouzen na vodku, kterou byl do sebe schopen převrátit a jen chvíli počkat, než začne účinkovat a její chuť úplně vymizí. 

  Pak se šel podíval do místní knihovny. Nebylo to velká místnost, ale bylo tam ticho. Procházel se mezi regály a koukal, jestli ho něco zaujme. Nic nenašel. 

  “Mohu poradit?”

  Otočil se, jakmile uslyšel ten povědomý ženský hlas. Byla to ta nezadaná servírka, z restaurace. 

   “Ach to jste vy.” Řekla a asi se cítila trošku trapně.

  “Děkuji, jen se tu koukám.”

  “Kdyby něco, budu za pultem.”

  Otočila se a odešla.

  “Počkejte!” Křik po ní. “Omlouvám se, že jsem to hned neuvedl na pravou míru, ael vlastně nikoho nemám, někdy se jen dost stydím.” To nebyla pravda. Sheret měl se ženami bohaté zkušenosti. Začal randit už na základní škole a na střední měl skoro tříletý vztah. Poslední dobou měl však jiné starosti. “Něchtěla byste po směně zajít na drink?”

  “Ach,” pousmála se, “moc ráda. Končím asi za hodinu.”

  “Výborně, tak to mi mezitím doporučte něco na čtení.”

 

 

  “Suzi! Je to hotoví!”

  Křikla Erin do prázdné chodby v naději, že jí sestra nahoře uslyší.

  “Vylez už z té vody! Za minutku je to na stole!”

  Erin vytáhla uvařené párky z hrnce a zasunula je do rohlíků naplněných kečupem. Připravila kuchyňský stůl a znovu zavolala na sestru. 

  “Fakt tam mám jako jít?” Křikla už trochu naštvaně. “Fajn.” Zabručela si pro sebe.

  Jak procházela z kuchyně chodbou ke schodům, bylo již venku temno. A to se projevilo i v chodbě. Rozsvíceno bylo pouze v kuchyni a nahoře v koupelně. Erin se tmy nebála. Naopak, cítila se v ní docela příjemně. Ztracená, ale pořád tam. Kdesi v prázdnu. Hlasitou chůzi po schodech se záměrným podupnutím na každém schodu chtěla dát sestře najevo, že má poslední šanci vylézt z vody. 

  “Fakt to není vtipné Suzi.” Řekla když otevírala dveře do koupelny. Pak se jí zastavilo srdce. Sestra ležela na dně plně napuštěné vany bez jediného pohybu. Její vlasy pluly vzhůru k hladině. “Suzi! Suzi!” Skočila k vaně tak rychle, že si narazila rameno a s těží vytáhla sestru z vody. Rychle ji položila na zem. Nedýchá. Žádný tep. “Bože ne.” Začala plakat. “Bože, Bože, Bože.” Pokoušela se o resuscitaci a umělé dýchání. Nic. Znova. Nic. Znova. Nic. “SUZI!” Křikla tak hlasitě skoro slepá od všech těch slz. Její hlas byl jen čirá hrůza a úděs. Pak to znovu a znovu a znovu a pak naposled. Bez výsledku. “Bože néé!” Padla na mokré dno koupelny. Křikem, který vydávaly její ústa, by se dal zabít člověk. Kroutila se v bolestných křečích a objímala mrtvé tělo své sestry. Plakala a plakala. Pak zkusila resuscitaci ještě jednou. Nic. Mrtvo. Pak plakat přestala a všechno jí to jakoby došlo. Jakoby ji opustil všechen adrenalin a ona tu celou situaci spatřila poprvé. Před očima měla tmu. Vše zčernalo. Srdce necítila bít, jen cítila jeho tíhu a bolest, kterou nese. To srdce taky zčernalo. Postavila se. Vše kolem ní se začalo točit. A pak přišla první vlna beznaděje. Pocit, který ještě nikdy nezažila. A to si myslela, že ho prožívá každý den. Ztratila spojení se svým tělem. Cítila se, jakoby hořela a topila se zároveň. V bezedné studně. Bez výhledu. Cítila, jak jí buldozery přejíždějí hrudník. A nože řežou do srdce. Všechny myšlenky se jí vytratily. Jen jedna tu byla. Smrt. Musela umřít. Celá jako v transu odešla z koupelny. V klidu a pomalu. Její duše už neexistovala. Bylo to jen pohybující se tělo, co si to mířilo do matčiny šuplíkové lékárničky. 

  Sešla pomalu schody, otevřela dveře do ložnice a snědla celé plato neurolu. Sedla si do rohu místnosti, rukama kolena přitulila k sobě a čekala na smrt. 

  Dům utichl. Jediný zvuk, který tam byl, vydávaly žárovky v oněch dvou rozsvícených pokojích. Zvuk byl skoro neslyšitelný, ale v ten moment, ještě s poletujícími muškami, to byla hotová filharmonie. 

  V sousedství bylo ticho jako na hřbitově, ostatně jako každý večer. Kdybste stáli na ulici a koukali do všech těch domů kolem, viděli byste u stolu sedící rodiny, co se spolu smějí, diskutují, koukají na televizi, nebo jak si jedna matka hraje v horním patře se svým malým synkem. Měsíc byste neviděli. Ten dnes nebyl. No a hvězdiček svítilo taky po skromnu. Občas se do vysokých borovic opřel neškodný větří

k. Taky si zpíval svoji písničku a pak jí odletěl zazpívat moři. Byl to opravdu krásný večer.