Balneum (část poslední)

IV.

 Matka, dcera a syn

 

 

 

  “Erin, Erin slyšíš mě?” 

  Sheret seděl u nemocničního lůžka v prázdném pokoji. Byl tam jen on, jeho sestra a ticho. 

  Erin se začala pomalu probírat.

  “To jsem já, Ret. Všechno je dobrý. Ještě si odpočiň.”

  Její tělo opět padlo do hlubokého spánku. Ale myslím, že Shereta matně zaregistrovala. Sheret odešel najít nějakou sestru. Prošel chodbu plnou lidí, sedících na lavičkách u boků stěn a periferně pozoroval jejich různorodé tváře. Za dalším rohem uviděl vycházet jednu sestřičku z nějakých dveří. Přidal do kroku, aby ji dohnal.

  “Prosím vás sestro.”

  Ta se otočila. Byla moc krásná. V ruce držela jakýsi zápisník a jak na ní Sheret začal mluvit, trochu úzkostně ho sevřela oběma rukama.

  “Chci se zeptat na mou sestru. Pokoj 144. Nikdo mi k ní zatím neřekl nic bližšího, jen, že je stabilizovaná. 

  Sestra se na Sherata lítostně podívala a řekla.

  “Její jméno?”

  “Erin Kathrin Wilson.”

  “Ano, 144. Asi za půl hodiny by měl obcházet pokoje doktor. Ten vám toho poví víc.”

  “Děkuju.”

  “V pořádku.”

  Pak se otočila s spěšně někam šla. 

  Sheret se posadil na lavičku naproti pokoji 144 a s povislou hlavou čekal. 

  Pak přišel doktor. Když ho Sheret spatřil vcházet do pokoje naproti, vstal a šel k lůžku s Erin. Celou dobu by tam u ní čekat nedokázal. Byla tam. Ležela a vypadala tak slabě. 

  “Vy jste…?”

  “Bratr.”

  “Och, dobře. Podívejte pane Wilsone, vaše sestra se údajně dobrovolně předávkovala anxiolytiky. Přesněji benzodiazepinem neurolem. Mohl byste mi povědět, kde k němu přišla? V její lékařské zprávě se o takových lécích nikdo nezmiňuje.”

  “Od matky.”

  “Ach, no dobře. Už jste to řešil s příslušným orgánem?”

  “S policií, ano.”

  Doktor se na něj podíval se skutečnou lítostí ve tváři.

  “Vaše sestra bude v pořádku. K večeru si ji můžete odvést. Jen bych asi vzhledem k druhému tělu, co k nám bylo přivezeno taktéž z vašeho domu, doporučil odbornou pomoc.”

  “Jo, to bude třeba.”

  “Upřímnou soustrast pane Wilsone, opravdu.”

  Nic neřekl. Jen na doktora symbolicky kývnul a koukl na Erin. “Bože…”

  “Kde je matka?” Zeptala se Erin z posledních zbylých sil, jak s Sheretem jeli taxíkem domů.

  “Doma.”

  “Doma.” Dosvědčila. 

  “Poslyš Erin, stalo se. Není to tvoje chyba. Suzi měla infarkt.”

   Erin mlčky začala plakat. 

  “Jak může mít osmiletá holčička infarkt Sherete?”

  “To nevím.” 

  Sheret si nedovedl představit, co si tam té noci musela Erin prožít. Zkoušel to, ale marně. Nevěděl co říct, jak se chovat ani jak ji utěšit.

  “Sehnal jsem kontakt na jednoho psychologa. Myslím, že za ním půjdeme všichni.”

  Auto už vjíždějí do jejich čtvrti. 

  “Nemůžu domů Sherete. Vysaď mě tady.”

  “Poslouchej Erin…”

  “Zatraceně já tam NEMŮŽU! Zastavte prosím!”

  Taxík zastavil a ona vylezla.

  “Kurva.” Sheret sáhl do kapsy a zaplatil řidiči. Pak vylezl, doběhl Erin, která se pustila opačným směrem.

  “Počkej Erin.”

  Šla pořád dál. S každým krokem rychleji. Po chvíli ji ale došly síly a zhroutila se. Padla na kolena sejmutá žalem. 

  Sheret k ní doběhl a objal ji.

  “Bude to dobrý, bude to dobrý slibuju.”

  Ona jen plakala a objala ho pevněji.

  “To přejde. Přejde to.” A taky mu ukápla pořádně velká slza. 

  Oba dva beze slov vkročili do domu. Sheret první, za ním shrbená Erin. Vypadalo to tam hrozně. Bez špetičky života. Erin očekávala matčin pláč. Ten neslyšela. 

  “Půjdu udělat něco na jídlo?” Řekl, bez toho aby se na sestru otočil, nebo čekal její odpověď.

  Erin si utřela slzy dlouhým rukávem tmavě červeného svetru a ostýchavě se rozhlížela po domě. Nejprve koukla do chodby, pak do schodů a do otevřených dveří máminy ložnice. Matka nebyla k nalezení. Šla tedy do pokoje. Vše v něm bylo přesně takové, jako by mělo být. Až na to, že nebylo. Už předtím se to tam Erin zdálo mrtvé. Dnes necítila žádný pocit. Jakoby to ani nebyl její pokoj. Jen prázdná místnost bez vzpomínek.

  Podívala se z okna a dole na houpačce mlčky seděla matka. Celá v černém s jednou nohou přes tu druhou a kouřila. Erin se na ní koukla. Slzy jí ale netekly. 

  “Dáš si čaj?” Zeptal se Sheret stojící v otevřených dveřích.

  “Ne.”

  “Fajn.”

  Mlčeli. 

  “Položím ti ho tady.”

  “Nechcu s ní mluvit.”

  “Já vím.”

  “Co mám dělat? Co BUDEME dělat?

  “Prozatím…”, Sheret položil i svůj šálek čaje na komodu vedle, “...tomu dáme čas.”

  “Čemu dáme čas?” Skočila jim do řeči matka, která se jako duch zjevila za zády Shereta. 

  Erin znervózněla a zabylo jí špatně.

  “Všemu mami.” Opáčil Sheret.

  “Koukni na ni Rete, vražedkyně!

  “Mami! Sheret se prudce otočil na matku a Erin se v tu rozplakala a padla na kolena na zem pod okno.

  “Jak brečí… Div, že se nesměje.”

  “A dost! Vypadni vodsaď!”

  “Táhneš to snad s ní? S tou která ti zabila sestru!?”

  “Mami přísahám… Vypadni.”

  “Nebo co hmm? Řekneš snad sestře ať mě utopí?”

  “Dost!” Křikl Sheret a hned nato se ozvala pod oknem sedící Erin.

  “Jo, utopím tě.”

  “Cos to řekla ty svině?”

  “UTOPÍM TĚ! Utopím, utopím!” A Erin se začala smát. “Budeš mrtvá! A já se takhle budu smát HÁÁHÁÁHA.”

  “Erin..”

  “Mlč Sherete!” Pak se otočila zpátky na matku. “Zasloužíš si to víš? Umřít. Proč jsi nemohla chcípnou ty, místo Suzi? Možná by se k nám vrátil táta a my byli šťastní. Žít s tebou je jenom přítěž. Jen se o tebe starat a obskakovat tě pořád a pořád dokola jako malého, nevděčného spratka! Kdyby měl Sheret koule, taky by ti to už dávno řek. A podívej, je mi u píči, že ti táta kdysi uřízl ruku motorovkou. Je mi u píči že to máš teďkom taaak těžký a náročný, nejsi totiž jediná víš? Seš kurva dospělá, tak se vzchop a začni se chovat jako matka, protože to teď to byl vždy jen Sheret. To on je má matka i otec. Ty seš jen starý, chorý, slepý pes, který všude jen kálí a páchne a všem leze krkem! 

  “Stačí Erin!” Vložil se do toho Sheret, ale ona ho nevnímala, jen očima plnýma nenávisti probodávala svou matku.

  “Je to tak mami,” řekla už tišším a pokojnějším hlasem, “ani Suzi tě neměla ráda. Nikdo tě tu nemá rád.” 

  “Fajn,” pronesla se slzami matka, “fajn.  Jak jen chcete. Klidně mě zabijte taky. A nebo víte co? Udělám to sama.

  V tu se matka rozběhla a po hlavě proskočila zavřeným oknem, pod kterým seděla Erin. Zvuk tříštícího se skla vystřídal zvuk pádu těla na dlažbu. Sheret s výkřikem utíkal po schodech dolů. Erin úplně bez sebe vykoukla z okna. Matka pád přežila, Trošku se oklepala a flákla hlavou o hranu květináče tak silně, až se rozpadl a společně s matkou ulehl k zemi. Žena ležící v kaluži vlastní krve vzala jeden ulomený kus a rytmicky se s ním bila do hlavy. BUM! BUM! BUM! 

  “Stóóóp! Přestaň mami!” Řvala Erin.

  Jakmile Sheret vyběhl ven, matka si špičatou část úlomku vrazila hluboko do čela a zabila se. 

  Sheret k ní přiskočil. Všude byla krev. Bylo pozdě. Rozplakal se. Padl na záda do matčiny krve a propadl naprostému zoufalství. A tomu zoufalství následoval další pád. Tentokrát z okna skočila Erin.

Tma.

 

Bolest. 

 

Trocha tepla.

 

Trocha světla…

 

  Erin pomaličku otevřela oči. Do obličeje jí svítilo odpolední slunce. Pomalu se posadila a zjistila, že je na dlažbě za domem. Na nic si nemohla vzpomenout, ale strašně jí bolela hlava. Když si na ni sáhla a následně se koukla na ruku, byla celá od krve. 

  Pak začala vzpomínat. NE. Rychle se otočila do leva a vzpomněla si. Její matka tam ležela mrtvá v kaluži krve. Zabila se. Ona skočila z okna, ale přežila. Všude byl klid. Ticho. 

  Mozek Erin asi nepracoval tak, jak by měl. Byla celá v šoku, ale tak zvláštně klidná. Měla pocit, jakoby se zpomalil čas. Všechny problémy jí teď přišly jako malichernosti.

  Stěží se postavila. Koukala, jak jí z hlavy stékají na zem kapičky krve. Kde je Sheret? 

  Šla domů. Po cestě překročila tělo své mrtvé matky a vešla do domu. I tam bylo ticho. Hledala Shereta, ale hlava jí bolela tak moc, že nemohla ani mluvit, natož křičet jeho jméno. Vyšla do patra a prohledala všechny místnosti až na koupelnu. Nikde nic. 

  Nakonec došla polomrtvým krokem ke dveřím od koupelny. Byly pootevřené. 

  “Nenene, tam ne.”

  Sedla si opřená o zeď naproti těm dveřím a koukala na ně.

  “Rete?” Houkla z posledních sil. “Seš tam?”

  Zabylo jí úzko.

  “Rete? Sakra odpověz když se tě ptám.” Pronesla už s pláčem.

  Nic, žádná odezva. Možná tam ani není, co by tam taky dělal, pomyslela si. Odfrkla si a rukávem svetru si utřela nos. 

  Asi po hodině sebrala své poslední síly na to, aby se postavila. Natáhla pravou ruku a lehce pootevřela dveře. Né však dost na to, aby tam šlo vidět. 

  “Rete?”

  Zhluboka se nadechla, chopila se kliky a vešla do místnosti. 

  Byl tam. Ležel ve vaně s revolverem a dírou v hlavě. Všude na stropě a na zdech byla krev. Ještě pořád se našly kapičky, které stékaly, takže to nemohlo být tak dlouho. 

  Erin tam stála jako duch. Už neschopná jakéhokoliv prožitku, nebo emoce. Koukala na tu spoušť. Několikrát se otočila a prohlédla si celou koupelnu, zrakem zavítala taky k zrcadlu, aby se podívala jak jí to v tom svetříku sluší a vlezla si do vany k bratrovi. 

  Lehla si na něj a přikryla se jeho velkou rukou, která ještě hřála. Měla pocit, že je vše v pořádku, že je s ní její velký brácha, který ji ochrání. 

  Ten pocit jí ale moc dlouho nevydržel. Hlava ji bolela už trošičku míň a jakoby začala normálně fungovat. Do Erininy duše se vkradla beznaděj tak silná, že nebyla schopná jakéhokoliv pohybu. Tak tam prostě jen ležela. V absolutním tichu. Už ani žárovky nevydávaly žádný zvuk. 

  Slunce se v běžících minutách začínalo schovávat mezi vysokými stromy a celý dům potemněl. Poslední paprsky slunce dopadaly na vršek střechy, kde se slunili dva malí ptáčci. A v moment, kdy odletěli, byl taky moment, kdy slunce zašlo pro většinu domu už naposled.