Ze smrti

Naposledy se zahleděla na pomačkanou fotografii. Kolikrát už skončila zmuchlaná v koši a kolikrát ji opět vyjmula a rozbalila. Dnes je to naposled, tím si je jistá. Tak jistá, až jí z toho naskočila husí kůže. Odhodlání ale nezmizelo..

Ze zásuvky vytáhla list čistého papíru a začala psát. Slzy se smíchávaly s černou barvou propisky a vpíjely se do papíru stejně jako vzpomínky. Ve slovech která psala, se jí promítl celý její život. Proč jen ho nedokázala změnit? Nad čím to zase přemýšlí, sama se tak rozhodla. Sama si ujasnila, že přece není jiného řešení. Proč nad takovým hloupým polemizováním dále ztrácet čas! Teď už jen dopsat poslední výmluvná slova "Mám Vás ráda" a první z kroků je dokonán.

Je krásná jasná noc.
Nebe, hvězdy, Měsíc, i ten ostrý vítr co se do ní opírá, to jediné jí bude chybět. Minula ještě pár aut, poslední zbytky civilizace před koncem. Před koncem všeho..(?)Potřebuje se dostat ze společnosti těch stále stejných tváří. Lituje jich. Nemají tolik odvahy jako ona a dál budou čekat na nemožné, celý život budou očekávat další zklamání. Cigareta s jistotou dohořívá..

---
V myšlenkách se vrátila k dnešnimu dni.
Vzpomínka jako by se přemněnila v realitu. Už od rána se na něj těšila. Až zase ucítí jeho objetí, jeho hřejivé polibky. Už se chystala zaklepat na dveře bytu svého milovaného, když tu se objevil nápad. Překvapí ho. Věděla, že schovával náhradní klíče pod rohožkou pro důležité případy. Byly tam. Vstupní dveře byly zamčené na dva západy. Že by nebyl doma? Potichu se vkradla do útulného bytečku a namířila si to směrem k jeho ložnici. Zaslechla hlasy! Už už se natahovala po klice, ale něco ji přinutilo se zastavit. Vzdechy. Ty ženské vzdechy se jí zaryly do kůže tak, že tam jen několik minut stála a nedokázala pohnout jedinou končetinou. Vše do čeho vkládala tolik nadějí, se rozplynulo..
---

Našlapovala na jemné kamínky polní cesty, město dávno za sebou. Zkontrolovala obsah svých kapes, má vše co potřebuje ke svému plánu. Osudné místo se pomalu blížilo..V bezradnosti si prohlížela kouř cigarety. Je možné, že po jeho vzoru vzletí vzhůru až do nebe? Copak by si to nezasloužila? Proradná sebelítost, na takové trosky tam jistě nečekají..

A je na místě. Nechce si to připustit, ale byla by raději, kdyby sem ani netrefila. Tak vidíš, je to osud. Jednou jsi sem měla přijít a udělat, co je potřebné. Má to tak být..
Vyprázdnila kapsy. Mobil, cigarety, žiletku, nůž a fotografii s největší opatrností(se snahou zdržet čas)položila úhledně vedle sebe na trávu. Na telefonu se právě ukázala půlnoc a Měsíc byl na vrcholu blaha. Alespoň ona to tak cítila. Pustila se do realizace svého plánu.

Žiletka se jí vemlouvavě uložila do ruky. Chvíli na sebe hleděly pohledem plným rivalství. Tentokrát dívka věděla, že nad ní nezvítězí. Všechna síla bojovat ji opustila. Ostrá hrana se zarývala do jemné mladé kůže. Stále drsněji a hlouběji. Očekávaný ostrý pocit projel jejím tělem jako euforie. Tráva již dávno ztratila svou čerstvou barvu a nahradila ji jiná. Barva tekoucí z žil. Ale ona ve své agonii nevnímala nic jiného než zvláštní pocit v hlavě. Nebyla to bolest, bylo to upokojení. Bolest byla pouze psychická. Opět si vybavila dnešní den, zahleděla se na fotografii, vypadá tam tak šťastně, alespoň ho zbaví své přítěže. Hlava ji neskutečně bolela a bloudila v jiných světech jako oddělená od těla. Z pravé ruky se přitom linula hustá tekutina..

Další krok dokonán.
Jsi statečná, jsi oběť a on je svině, stále jí znělo v hlavě. Zbývá už jen jedna věc, kterou musí udělat. Stále je ještě možnost odstoupit ze hry. I poslední šanci odmítla. Někde v dáli zaslechla tupý zvuk, na který rázem zapomněla. Nůž držela pevně v levé ruce,pravá ochable visela podél mátožného těla. Teď nebo nikdy.

Jediným pohybem skončily všechny pochyby, trápení, bolest, ale hlavně krásy života, které už nebude mít čas nikdy poznat. Možná někde jinde, v jiných světech, v jiném životě. Ne teď! Tvář bez výrazu tiše leží u lesklé noční hladiny. Krev už se pouze neline, ale naléhavě vystřikuje z krkavice na trávu.

Náhle se setmělo. Měsíc se se studem schoval za mraky, které měly odčinit stopy dnešní noci. Jemné kapičky dopadaly na trávu a zbavovaly ji viny, která měla podobu lidské krve. Dívce stékaly po bledé tváři a nahrazovaly slzy, které už nikdy neuroní. Jen slaná chuť života jim chyběla. Chlapci na fotografii sebral dešť úsměv..

Třetí krok je dokonán.
Na mobilu se ukázala jedna hodina v noci a malá obálka symbolizující příchozí zprávu: "Omlouvám se, že jsem dneska nemohl být s tebou. Zdržel jsem se v práci a musím tam zůstat přes noc. Bejvák jsem stejnak dneska půjčil na celej den kámošovi a jeho holce,tak bysme neměli, kde být.Zítra se ozvu. Miluji tě."

Obálka zůstane navždy zavřená...