Pavel a Aneta

‚‚Miluju tě,” zašeptal Anetě do ucha, když v pět ráno opouštěl její pokoj. Bydlela s rodiči stejně jako on. Akorát Vachatovi měli velký dům na kraji města, zatímco Pavlova rodina se tísnila v panelákovém 2+1. Aspoň že neměl sourozence.

Na druhý konec města dojel v tuhle hodinu na svojí žluté motorce během patnácti minut. Čekaly ho dvě hodiny mezi mrtvolami. Tuhle brigádu mu dohodila Aneta. Chodila si přivydělávat do nemocnice a zaslechla, že v márnici shánějí pomocníka. Práce to byla těžká, depresivní a dá se říct aromatická, ale stálo mu to za to. Byla totiž taky nadprůměrně placená. Za dvakrát dvě hodiny týdně si tady vydělal tolik, jako jinde za dvě hodiny denně.

Ve středu a v pátek odpoledne chodil na další brigádu do jednoho bistra, kde pracoval jako obsluha. Tam chodil spíš pro radost a z nostalgie. Byla to první brigáda, kterou kdy vůbec získal.

Hlavním důvodem, proč měl dvě práce, byla Aneta. Chtěli spolu začít bydlet. Oba byli přijati na vysokou školu v Praze. Pavel na matematicko-fyzikální fakultu, matika a fyzika mu vždycky šla, a navíc ho i bavila. Aneta na medicínu, stát se špičkovým neurochirurgem byl její sen. Od října budou muset oba řešit ubytování. Jejich momentální bydliště je sice v dojezdové vzdálenosti, ale komu by se chtělo jezdit každý den hodinu autobusem tam a pak zase hodinu zpátky? Oba se rozhodli, že už nechtějí takto cestovat. Cítil, že to je velká příležitost, jak bydlet spolu, a nechtěl ji promarnit.

S Anetou se seznámil na gymnáziu. Z jeho strany to byla láska na první pohled, ale jak říkával, jí trvalo rok a půl, než se podívala pořádně. Po dvou letech vztahu věděl, že ona je ta pravá. Věděl, že ona je žena jeho života, že je to jeho budoucí manželka, že je to budoucí matka jeho dětí. Věděl, že to zní přiblble romanticky, ale byl o tom prostě přesvědčený.

Po brigádě a důkladné horké sprše se zavřel ve svém pokoji a snažil se učit. Už zítra ho čeká maturita. Nervózní byl ale z úplně jiného důvodu. Pozítří totiž vezme Anetu do Prahy ukázat jí byty, které pro ně vybral. Už nějakou dobu totiž hlídal inzeráty a realitní portály a hledal pro ně to nejlepší bydlení. Moc se na to těšil. Těšil se na její výraz, až jí řekne, že dokázal našetřit na kauci, dva nájmy, vybavení, a ještě mu zbyde dost velká rezerva na to, aby ve zkouškovém období nemuseli tolik pracovat. Byl odhodlaný se o ně postarat.

‚‚Málek!” Pavel se zhluboka nadechl a vešel do místnosti, kde ho čekala obávaná zkouška z dospělosti – maturita. První byla na řadě čeština, vylosoval si otázku „Česká literatura po roce 1968“. Tak jdeme na to, pomyslel si, když si na papír začal psát přípravu. Učení mu nikdy nedělalo problémy. Hodně si toho pamatoval
z hodin, a co zapomněl, si domyslel. Většinou mu to díky jeho přirozené inteligenci vyšlo. A to platilo i o dnešním dni. Po češtině si hodně oddychl a uvolnil se, takže matematiku s fyzikou už zvládl na pohodu, a to i přesto, že ho fyzikář nesnášel.
A angličtina? To byla jen třešnička na dortu. Díval se na americké filmy
v originálním znění, četl knížky v angličtině, hrál anglické hry. Navíc lehčí téma než „Roční období“ si snad ani vylosovat nemohl.

Když za sebou zavřel dveře, hlasitě si oddechl. Zvedl oči na svého nejlepšího kamaráda Martina a tichým a klidným hlasem řekl: ‚‚Ty vole, mám to!” A oba se začali hlasitě smát. Nakonec z toho byly tři dvojky a jednička z angličtiny. Pavel byl víc než spokojený, zvlášť když si v hlavě spočítal, kolik hodin o „svaťáku“ strávil učením.

‚‚Lásko, já jsem věděla, že to dáš!” křičela mu do ucha Aneta v klubu, kam celá třída dorazila oslavit maturitu. Aneta ji měla úspěšně za sebou už od úterý. Dostala samozřejmě samé jedničky. Akorát, že na rozdíl od Pavla to měla těžce vydřené hodinami a hodinami biflování. Pavel se na ni široce usmál a díval se na ni zamilovanýma očima. Nějaká maturita ho teď už nezajímala. Těšil se na to, co je čeká zítra.

‚‚Jak mám vědět, co si mám vzít na sebe, když nevím, kam jedeme?” řešila Aneta v sobotu ráno typicky ženský problém. ‚‚Stačí, když víš, že pojedeme na motorce,” nedal se zlomit Pavel, a to ani v té chvíli, kdy si mu Aneta sedla na klín jen ve spodním prádle. Byla nádherná.

První prohlídka byla domluvená na půl jedenáctou, druhá na půl dvanáctou. Budou to mít jen tak tak. Když stáli před prvním domem, Aneta nechápala. Docházelo jí to, až když realitní makléř začal s popisem a ukázkou bytu. Bylo to větší 1+kk, kde bylo patro na spaní. Vysoké stropy zajišťovaly vzdušnost a dostatek světla ve všech prostorách bytu. Pavel byl spokojený. Tenhle byt se mu opravdu líbil. Aneta byla překvapená. Nezmohla se na nic kromě několika souhlasných přikývnutí. ‚‚Pavle, já tomu asi nerozumím,” nadechla se k rozhovoru, když vyšli před dům. Pavel měl úsměv od ucha k uchu a vůbec ji nepustil ke slovu. ‚‚Počkej, až uvidíš ten druhý. Třeba se ti bude líbit víc. Ale musíme si máknout. Máme tam být za pět minut a cesta nám bude trvat minimálně deset,” chytil Anetu za ruku a táhl ji k motorce. Oba rychle nasedli a ujížděli dál za svojí budoucností.

Druhý byt bylo velmi malé 2+kk. Do ložnice se vešlo akorát tak dvojlůžko
a do obýváku malý gauč. Pavlovi se líbilo, že byt měl dvě samostatné místnosti, což by se mohlo hodit ve zkouškovém období. Aneta opět držela svůj neutrální výraz, zatímco Pavel na ní hleděl s širokým úsměvem a nemohl se dočkat, až vyjdou ven, aby se jí mohl zeptat na první dojmy.

‚‚Tak co tomu říkáš? Který se ti líbil víc? Mně asi přeci jen ten první. Sice nemá dvě samostatné místnosti, ale i v tom patře na spaní se dá učit a druhý může být dole. Je takovej… působí na mě větší, i když není.” Viděl, že Anety výraz se nemění, a tak se snažil dál. ‚‚Ale jestli se tobě líbí víc ten druhý, jestli chceš, aby si mohla mít úplnej klid a soukromí, tak klidně. Mně se líbí oba dva,” plácal a úsměv na jeho tváři pomalu mizel. Aneta se konečně nadechla a odhodlala se něco říct: ‚‚Co to jako má znamenat?” Pavel se začal znovu usmívat a s radostí ji všechno vysvětlil. ‚‚Našel jsem pro nás tyhle dva byty. Neboj, mám dost našetřeno, abychom zaplatili kauci, provizi realitce i nájem a samozřejmě počítám i s nějakým vybavením. Stačí jen byt vybrat.“ Aneta stále mlčela a její výraz tedy rozhodně nevypadal jako šťastně překvapený. Pavel proto pokračoval: ‚‚Miluju tě a chci s tebou bydlet. Chci, aby začátek na vejšce byl i začátek našeho společnýho bydlení, našeho společnýho života,” začal trochu naléhat. Hlavně chtěl, aby z Anety už konečně něco vypadlo. Tyhle její dlouhé odmlky neměl rád.

‚‚Ale tohle já nechci,” vyhrkla. Tak takovou reakci Pavel opravdu nečekal. Byl připravený na menší hádku kvůli tomu, že to s ní předem neprobral, ale takovéhle razantní odmítnutí ho naprosto vykolejilo. Aneta to ihned vyčetla z jeho výrazu. ‚‚Pochop, já jdu na medicínu! Víš, jak náročný je tam studium? Nemůžu se přeci ještě starat o nějakou domácnost.” Pavla to hodně zaskočilo. Mít společnou domácnost brala jako přítěž? On se na to tak těšil. ‚‚Ale já ti se vším pomůžu, nebudeš na to přece sama.” Aneta kroutila hlavou a bylo vidět, že její rozčilení se zvětšuje.
‚‚A vůbec. Jdeme na vejšku. Nový prostředí. Noví lidi. Kdo ví, co se stane. Teď si pořizovat společný bydlení? Přijde mi to jako blbost. A jak jsem řekla, potřebuju se soustředit na školu,” udělala delší pauzu, ale ne dost dlouhou na to, aby Pavel mohl cokoliv říct. ‚‚Vlastně si myslím, že...“ na okamžik zaváhala. ‚‚...bychom se měli rozejít,” konstatovala bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování. Pavel tam stál jako opařený a jeho hlava mu nebrala to, co právě slyšel. ‚‚Vždyť ještě včera jsi mi říkala, že mě miluješ!” řekl s překvapením a smutkem v hlase. ‚‚To sice jo, ale…” sama nevěděla, jak tu větu dokončit. Nevěděla, jak mu říct, že chce prostě studovat a užívat si a nepřidělávat si starosti nějakým vztahem, natož ještě společným bydlením, kde by musela vařit, prát, žehlit a uklízet. Cítila se na to všechno ještě moc mladá a měla pocit, že si v životě ještě pořádně nic neužila. Navíc hlavní cíl pro ni bylo stát se vynikající doktorkou a ne hnízdit. Netušila, že Pavel je tak přízemní.

Víc už si neřekli ani slovo. Pavel ji samozřejmě vzal domů, ale pak se z toho potřeboval vybrečet. Zajel proto na vyhlídku za městem a tam dal průchod svým pocitům. Slzy mu tekly proudem. Nakonec se začal vztekat a řvát na celé město pod sebou. Po hodinovém výbuchu emocí se zklidnil a byl schopný jet domů.

‚‚Ahoj,” až nesměle pozdravil svoje rodiče, kteří seděli jako vždycky
v kuchyni, protože obývák byla vlastně jejich ložnice. Máma na něm okamžitě poznala, že se něco stalo. ‚‚Pavlíku, jsi v pořádku?” zajímala se. Pavel věděl, že jednou musí s pravdou ven a čím dřív, tím líp. ‚‚Aneta se se mnou rozešla,” řekl co nejvíc zřetelně a nahlas, a přesto to bylo potichu. Jen tak tak, že mu hlas neselhal. Do následného ticha se ozval hlasitý, upřímný smích jeho táty. Když se trochu uklidnil, sarkasticky dodal: ‚‚A jaká to byla velká láska.” Máma se na Pavla omluvně podívala. Politovat ho pohledem bylo to jediné, na co se zmohla. V Pavlovi to vřelo. Měl chuť svého otce poslat do prdele, ale raději se jen otočil a prásknul za sebou dveřmi.

Šel rovnou do nedalekého klubu, kde si dal sraz s Martinem: ‚‚Co je kámo?” zeptal se ho, hned jak viděl jeho ztrápený a naštvaný obličej. ‚‚Aneta se na mě vysrala a fotr je debil,” shrnul stručně situaci. Martinovi bylo jasné, že je na tom Pavel špatně. Věděl, jak moc mu Aneta zamotala hlavu. Bude potřeba hodně piv a panáků, aby se mu aspoň trochu ulevilo.

Pavel se probudil ve středu ráno ve svém pokoji, kde to šíleně páchlo chlastem. Hlava mu třeštila, a přestože stále doufal, že to všechno byl jen špatný sen, moc dobře věděl, že to byla pravda. Snažil se vybavit si, co se poslední dny dělo. Vzpomínal si na Martina a různé kamarády i kamarádky, které znal ze školy nebo
z klubu. Někteří s ním pařili den, jiní dva, někteří jen pár hodin. Pamatoval si, jak se hystericky smál, jak brečel na záchodě, jak něco šeptal do ucha spolužačce. Je si jistý, že se na nic víc nezmohl. Tolik alkoholu by mu to stejně nedovolilo. Věděl, že jeho telefon má u sebe Martin, protože chtěl neustále volat Anetě. A pak si najednou vzpomněl i na jeden nápad, který mu tam někdo nadhodil: ‚‚Tak se sbal a někam vypadni, někam daleko.” Ta představa se mu začala líbit.

Z toho čtyřdenního tahu se vzpamatovával několik dalších dní. Dlouhé hodiny jen ležel a spal, pak se to snažil vyběhat, a nakonec se tím pokoušel projíst. Celou dobu se vyhýbal rodičům, ale hlavně se snažil nezdržovat moc venku v místě svého bydliště. Coural se mimo město, nechtěl totiž potkat nikoho z minulých dnů. Pořád byl bez telefonu a vlastně mu to tak vyhovovalo.

Zapojit se zpátky do běžného života ho přimělo až rozhodnutí, že by opravdu chtěl alespoň na rok odjet někam do zahraničí. Hodně o tom přemýšlel, stejně jako
o Anetě a o vysoké škole. Tu by si prostě na rok odložil. Udělal přijímačky jednou, udělá je i podruhé. Vyzvedl si telefon u Martina a hned si začal zjišťovat podrobnosti. Bylo tolik možností. Díky tomu, že měl našetřeno, si mohl vybrat jakoukoliv zemi
a rozjet se tam. Mohl si dokonce i předem domluvit nějaké kurzy angličtiny. Získal by certifikát a skvělou pozici, až by později hledal práci v Čechách.

Vracela se mu radost do života a Aneta z něj naopak pomalu mizela. Vybral si pár agentur, které by mu se vším pomohly, a rozhodl se je osobně navštívit. Musel tedy nutně domů v době, kdy tam bude máma i táta. No, co se dalo dělat.

‚‚Pavlíku, dlouho jsem tě neviděla, jsi v pořádku? Ten rozchod s Anetkou tě hodně vzal, viď?” strachovala se jeho matka. ‚‚Prosím tě, sice jsme ho neviděli, ale špinavý nádobí tady nechával celkem pravidelně. Kdyby radši s něčím pomohl, smrad jeden nevděčnej. Stačí, že ho budeme muset živit ještě na vejšce. Budeš makat, to ti povídám!” hřměl jeho otec, zatímco si zapaloval další cigaretu. Pavel ten zápach nesnášel, stejně jako jeho. Byl to věčně opilý hulvát, který si myslel, že nikdo nevidí, jak jeho manželka sem tam nějakou schytá. Nikdy to nepřiznala a Pavel u toho nikdy nebyl. Vždycky viděl už jenom modřiny z údajného pádu nebo bouchnutí se
o skříňku. To jediné ho trápilo, že ji tady nechá na pospas svému otci. Jenže co s tím? Tolikrát se s ní o tom bavil, aby odešli, že jí se vším pomůže, aby si nenechala takhle ubližovat. ‚‚Ale Pavlíku, co by si táta bez nás počal,” byla vždycky její odpověď.

Pavel se zavřel v pokoji, sedl k počítači, hledal kontakty na internetu, volal, domlouval si schůzky. Ha, příští týden to může rozjet. Cítil, že tohle je nový začátek.

‚‚Tak pojeď se mnou, vole,” nabídl Pavel Martinovi. ‚‚Na to já nemám koule... a prachy,” řekl sebekriticky Martin. Trochu mu záviděl, ale věděl, že on by tohle nedal. ‚‚A nevadí ti, že pojedeš sám?” Co na to mohl Pavel říct? Že by byl radši, kdyby s ním jela Aneta? Že pořád doufá, že se k němu vrátí? Vlastně nad tím pořád přemýšlí. Přemýšlí, jestli jí to má říct, že se chystá odjet. Třeba když by viděla, že ho opravdu nadobro ztrácí, uvědomila by si, že ho pořád miluje. Věděl, že je to zoufalá blbost a věděl, že tyhle myšlenky si musí nechat pro sebe, jinak by byl za největšího zamilovaného idiota. ‚‚Potřebuju vypadnout a vyčistit si hlavu. Jsem vlastně celkem rád, že pojedu sám, nemusím se aspoň starat o nějakýho neschopnýho mamánka,” rýpl si naoko do Martina, ale vlastně to sedělo i na Anetu.

Anglie, Austrálie, Nový Zéland a Irsko jsou země, kde je angličtina úředním jazykem a kam by mohl jet. Ze všech těch informací, které v poslední době dostal, mu šla hlava kolem. Večer, když usínal, se rozhodl. Bude to Nový Zéland. Kam taky jinam od všeho utéct než na druhou stranu zeměkoule? Pěkné počasí, krásná příroda, široký výběr kurzů a možností sehnat práci. Bude to dobré. Určitě to bude dobré. Teď už mu zbývá jen pár věcí – říct to rodičům, říct to Anetě, podepsat papíry a celou tu srandu zaplatit. Jo a pak se ještě sbalit a odletět... paráda.

Nejdřív rodiče. ‚‚Mami, tati, potřebuju s vámi mluvit,” vyrušil je, když si dávali svoji večerní kávu. Otec k tomu měl samozřejmě ještě otevřeného „lahváče“. Chtěl to mít rychle za sebou, tak šel rovnou k věci: ‚‚Rozhodl jsem se odložit na rok vejšku a jet na Nový Zéland. Budu se tam učit angličtinu a najdu si práci,” výdech. Je to venku. ‚‚Ty ses asi posral, ne?” zařval jeho otec na celý byt a půlku paneláku.

Na tohle byl Pavel už zvyklý. Jeho otec neuměl řešit problémy. Vlastně ani neuměl pořádně mluvit s lidmi, prostě vždycky jen řval, nadával a urážel. Tahle reakce ho tedy nezaskočila. Stejně jako mámy omluvný pohled, který vždycky po výbuchu následoval. ‚‚Co si o sobě myslíš? Dovolíme ti studovat, budeme tě dalších pět let živit a ty z nás chceš tahat další prachy, aby sis mohl někde užívat?” Pavel zůstal naprosto klidný: ‚‚Nic po vás nechci. Mám našetřeno dost, abych si všechno zaplatil. Až se vrátím, najdu si vlastní byt a na vejšce už se o mě starat nemusíte. Postarám se o sebe sám,” řekl sebevědomě. ‚‚Pavlíku, nechceš si to ještě rozmyslet?” konečně něco řekla i jeho máma. ‚‚Víš, že tě vždycky ve všem podpoříme, “ což byla naprostá lež, ‚‚ale tohle je velké rozhodnutí. Určitě na to všechno máš dost peněz?” ‚‚Ano, mami, mám. Dost jsem si vydělal,” chtěl být s mámou za dobře. ‚‚Prosím tě, ty že sis dost vydělal? Jsi línej zmetek, co nic neumí! Kolik myslíš, že tě ta sranda bude stát? Kolik si myslíš, že potřebuješ do začátku, aby sis zařídil bydlení? Máš ty vůbec představu o reálným světě? Je úplně jinej, než jak si ho představuješ v tom svým malým mozečku,” pokračoval v ponižování jeho otec. Pavel toho měl dost. Navíc měl vidinu toho, že doslova za pár měsíců odtud zmizí a svého otce už nebude muset snášet. Dodalo mu to na kuráži. ‚‚Vydělal jsem si přes dvě stě tisíc. Ušetřil ty jsi někdy tolik peněz? S tvojí spotřebou chlastu asi těžko.” Pavlův otec zůstal s pusou dokořán. Tohle si k němu jeho syn ještě nikdy nedovolil. Pavel se zavřel ve svém pokoji a čekal. Čekal a bál se, že jeho otec přijde a jednu mu vrazí nebo co hůř, vybije si svůj vztek na jeho mámě. Hlasitá hádka mezi těma dvěma byla slyšet ještě za hodinu, ale žádné facky nepřišly. Naštěstí. Tak tohle má, dá se říct, úspěšně za sebou.

Hned druhý den dopoledne vyrazil za Anetou. Moc toho nenaspal, celou noc vymýšlel a piloval, co jí řekne. Sebevědomě zazvonil u jejich dveřích. Když otevřela a on ji po tolika dnech zase uviděl, na chvíli doslova ztratil řeč. Pak se zhluboka nadechl a hodil se do klidu: ‚‚Ahoj, nebudu tě dlouho zdržovat. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem se rozhodl na rok odjet na Nový Zéland. Vyčistit si hlavu, něco zažít, něco si vydělat. Vím, že jsme se rozešli, protože se chceš naplno věnovat škole, ale myslím, že rok volna a nabrání sil by se mohlo hodit i tobě. A třeba bychom tam zjistili, že
k sobě prostě patříme.” Aneta na něho zírala svým obvyklým způsobem, a když se nadechla, aby něco řekla, Pavel ji nenechal. ‚‚Jen jsem ti to prostě chtěl navrhnout. Odlet je 18. srpna,” dodal a podal jí letáček jeho agentury s vyznačeným programem. ‚‚Tak se budu těšit, že se třeba potkáme na letišti.” Nebylo to úplně tak, jak si nacvičil, ale podstatné části zvládl. Celkem rychle se otočil a odešel. Bylo mu jasné, že pokud by to teď začali probírat, odpověď by byla jednoznačně záporná. Když jí ale dá čas v klidu přemýšlet, třeba v ní ta myšlenka začne klíčit stejně tak, jako to bylo
u něho. A ano, věděl, že 18. srpna je už brzy.

Na cestu měl už skoro všechno připravené. Měl vybranou agenturu, místo, ubytování pro začátek i kurz angličtiny. Už zbývalo jen zítra dojet podepsat papíry. Měl ze sebe dobrý pocit. Zbytek dne chodil po obchodech a nakupoval, co si myslel, že bude potřebovat. Bylo zvláštní, že vlastně nic nemusel. Nemusel do školy, nemusel do práce, nemusel za Anetou. Utratil spoustu peněz, ale mohl si to dovolit. Měl tak dobrou náladu, že uvěřil, že se všechno zase může obrátit k lepšímu. Už šlo jen o to přežít těch pár týdnů do odletu.

Doma bylo pořád dusno, ale nějak mu to nevadilo. Když už tam musel být, byl zalezlý ve svém pokoji. Právě tam zamířil i po svém nakupovacím odpoledni. Zásobil se jídlem z „Mekáče“ a pytli brambůrků. Na notebooku si pustil oblíbený seriál
a udělal si pohodu. Jenom někde úplně vzadu mu naskakovala myšlenka, jak se asi Aneta rozhodne? Jak na ni zapůsobil? Stýskalo se jí vůbec po něm? Načal si plechovku s pivem a snažil se tyhle otázky nacpat ještě víc dozadu do své hlavy.

Kolem desáté večer za ním přišla máma: ‚‚Pavlíku, prosím tě, můžeš za námi do kuchyně?” poprosila ho. Pavel byl překvapený, ale šel bez řečí. V kuchyni seděl jeho otec se svěšenou hlavou. Máma pokračovala: ‚‚Pavlíku, potřebovali bychom
s tebou něco probrat, než zítra podepíšeš ty papíry.” Tohle byla naprosto neobvyklá situace. ‚‚Vlastně táta by ti chtěl něco říct.” Vypadalo to, že máma tohle celé zorganizovala a táta ji poslechl. ‚‚Pavle, chtěl bych se ti omluvit za včerejšek. Přehnal jsem to. Vím, že pracuješ, jak jen můžeš, a zaslouženě sis tolik vydělal.” Pavel nevěřil svým uším. Beze slov a s překvapením ve tváři si sedl a nepřestal zírat na tátu. Ten konečně zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Kývl, aby potvrdil upřímnost svých slov. Pavel vlastně nevěděl, jak zareagovat, jak přijmout jeho omluvu, protože to bylo poprvé za celý jeho život, kdy od svého otce něco takového slyšel. ‚‚V pohodě, každýmu někdy ujedou nervy,” řekl Pavel nejistě. ‚‚Táta by ti chtěl říct ještě něco,” pokračovala v moderování jejich rozhovoru máma. ‚‚Půjčil jsem si, dá se říct
u lichváře, nějaký peníze a potřeboval bych mu je vrátit,” řekl opět se skloněnou hlavou. ‚‚A co já s tím?” nechápal Pavel. Jeho otec se nemohl vymáčknout. Jen seděl, oči upíral do stolu a mnul si ruce. Hovor popostrčila opět máma: ‚‚Táta tě chce poprosit, jestli bys mu nepůjčil ty svoje našetřený peníze.” Pavel pořád ještě úplně nechápal: ‚‚Kolik přesně? A na jak dlouho? Musím zaplatit do konce příštího týdne, jinak nestihnu ten termín v srpnu,” vysypal ze sebe. Pak se podíval na mámu a z jejího lítostivého pohledu mu to najednou začalo docházet. ‚‚Kolik sis půjčil?” zopakoval důrazněji část svojí otázky. ‚‚Dvacet tisíc,“ odpověděl, ale stále nezvedl hlavu. Pavlovi se na chviličku ulevilo, ale jen do chvíle, než jeho otec dodal: ‚‚Ale teď to s úrokama dělá sto osmdesát tisíc.” Ticho, které nastalo, trvalo asi půl minuty, ale všem přítomným to přišlo jako půl hodiny. ‚‚To sis udělal tedy pěknej průser, tak si ho taky co nejdřív vyřeš,” řekl Pavel a naštvaně se zvedl od stolu. Chtěl odejít, ale jeho máma ho nenechala. ‚‚Pavlíku, počkej. Udělal chybu, půjčil si od špatných lidí
a potřebuje jim ty peníze vrátit nejpozději zítra.” ‚‚Tak ať si je někde půjčí, já mu je prostě nedám!” téměř křičel Pavel. To už ruply nervy i jeho tátovi. ‚‚Ale ty mi je musíš dát, nikdo mi nikde nepůjčí, a jestli je nevrátím, tak...” ztratil slova. Pavel pochopil, že ještě neví úplně všechno. ‚‚Ukaž mu to,” řekla jeho máma. Když se po chvíli nic nedělo, téměř zakřičela: ‚‚Tak dělej! Ukaž mu to!” Jeho otec si odsedl od stolu a začal si sundávat ponožku. Schovávala zakrvácené prsty, na kterých chyběly nehty. ‚‚Půjčil jsem si holt od špatných lidí.” Pavel konečně pochopil vážnost situace. Dál nebylo nad čím přemýšlet. Došel do pokoje, vzal svoji kartu a hodil ji v kuchyni na stůl: ‚‚PIN je 2613.” Pak už jen popadl bundu a helmu a práskl dveřmi. Slova díků od mámy i táty nevnímal.

A je to. Konec jeho snů. Takhle teď bude vypadat jeho život. Aneta ho odkopla. Z vysoké se proaktivně odhlásil. Nikam nejede a nemá žádný peníze. Co teď má jako dělat? Dál přehazovat mrtvoly v márnici a doufat, že to všechno třeba vyjde příští rok? Ujížděl na svojí motorce a všechno se mu honilo hlavou. Do očí se mu vehnaly slzy. Světla protijedoucích aut viděl jen jako žluté šmouhy. Než stihl postřehnout, že jedno z těch světel je příliš vpravo, bylo už pozdě. Srážce nedokázal zabránit.

Aneta právě na sesterně dopíjela svoje kafe. ‚‚Pospěš si, máme tady dárce. Je potřeba každá ruka,” houkla na ni vrchní sestra. Aneta věděla, že pro ni, jako pro brigádnici a teprve budoucí studentku medicíny, to znamená hlavně průvodcovskou práci. Bude vyhlížet přijíždějící doktory na parkovišti a vodit je na daný sál. ‚‚Kdo to byl?” zeptala se sestřičky, která na ni čekala, aby jí předala seznam doktorů. ‚‚Nějaký dvacetiletý kluk na motorce. Jeho rodiče to zničí,” řekla se smutkem v hlase. ‚‚Musíš se na to dívat z té druhé stránky. Pro příjemce a jejich rodiny to dneska bude noc splněných přání,” snažila se ji povzbudit kolemjdoucí transplantační doktorka, ‚‚podívejte, zrovna to ukazují,” stihla je ještě upozornit. Aneta se otočila směrem ke zdi, na které visela televize. Uviděla záběr na rozbitou žlutou motorku, vedle které ležela bílá, černou fixou pomalovaná teniska. Přesně taková, jakou Aneta Pavlovi dala k poslednímu svátku svatého Valentýna.