Psychiatrická nemocnice Bohnice

První uvědomění toho, že jsem tu, se objevilo, když doktor mi pomohl se dostat ven na procházku - byl jsem pod dohledem snad pořád, o svém osobním prostoru jsem mohl zapomenout. Ale byl jsem na to naštvaný? Ani ne. Uvědomoval jsem si, že doktoři, co se o mne starali, dělali vše, abych se cítil lépe, hlavně poté, co jsem sám se sebou provedl. 
Byl Prosinec 2020. Osud mi dával pod nohy samé granáty a jedna z nich se stala má poslední. Nezvládl jsem ji, a jednoho pozdního večera jsem se válel polomrtvě v koupelně plno krve. Moje nejmilejší rodiče uviděli scénu jak z horrorového filma - až na to, že ten horror se děl s jediným dítětem, co měli. 
Co se dál dělo si pamatuji jen málo. Sanitka, Bulovka, další sanitka, doktoři, prášky, pozorování světa z okna mého pokoje v psychiatrii. Připadal jsem si, že jsem se bouchl o hlavu tak silně, že jsem polovičně vnímal to, co se kolem mne dělo.
Ale jakmile na můj obličej spadly vločky sněhu, cosi se vzbudilo ve mne. Bohnice čekaly blížící se Vánoce a s ním přišel i sníh, co zrovna padal a padal. Stromy, které vždy ve mne vyzývaly odpor k tomu, jak hole a smutně vypadají, v tu chvíli ve mne vzbudily jakýsi údiv - jejich větve krásně chytily sníh, co tu padá a padá. Někdy tam kolem nás nebo v daleku procházeli jakési lidi, co s údivem koukali na okolí areálu psychiatrie. 
Bohnice pohltila deka sněhu a ten sníh mne jako kdyby vzbudil z divného spánku.

Do Bohnic jsem se po své první hospitalizace zde už nevracel skoro celých 4 roky. K návratu mi pomohla návštěva jedné kamarádky, co bojovala se závislostí v tu dobu. Jedné noci se předávkovala a dostala se do oddělení 30. Opět byla zima, tentokrát se už psal Leden 2024. Myslím, že to byl tehdy Čtvrtek. Hodně sněžilo a bylo dost narváno v hromadné dopravě. Nevěděl jsem, kam to všichni jednou, ale věděl jsem, že všichni snad nejedou do psychiatrie, no ne? 
Dostal jsem se přes narvaný lidi do těch straých, dobrých Bohnic. Pod mými nohy křupal sníh, jako tehdy čtyři roky nazpět. Někdy tam kolem mne procházeli jiný lidi  a po cestě k oddělení 30 jsem viděl další budovy s jinými oddělení, kde byli lidi, co si povídali a zakuřovali si cigarety. 
V oddělení 30 byl klid. Čas od času se procházeli sestřičky nebo jeho místní obyvatelé, co se zvědavostí na mne koukali. Necítil jsem se nervozně, ba naopak. Měl jsem divný pocit, že jsem doma...
Ten pocit domova mne však nikdy moc nepřekvapoval. Věděl jsem, proč mám takový pocit. Podle normativních lidí jsem se počítal jako rozbitý člověk se svými bludy v hlavě. Jsem ten někdo, od koho se ti idi vyhýbají, jako kdyby mám nějakou infeknční nákazu, co se nedá vyléčit. Nikdy jsem nevěděl a nebudu vědět, jaké to je být neurotypickým a ani mne to nezajímalo, ipřesto, jak někdy bolí být tím, kdo nese v sobě těžký, emocionální příběh, co ze mne udělal takového člověka, jaký jsem. 
Po pár minutách jsem uviděl svoji kamarádku, ospalá, ale vypadala, že je ráda návštěvě. Chvíli jsme se zadrželi v oddělení a pak jsme utíkali do místní kavárny, do kolony. Utíkali jsme, protože byla zima s chladivým vítrem.
V koloně bylo dost lidí. Hrála hudba a lidi kolem nás si povídali, někdy tam i s obsluhou. Ipřes celkem nízké ceny, co tam mají, jsem si dal kakao. Při usrknutí toho kakaa jsem se musel usmát - domácí, teplý kakao, co zahřeje u srdce. Další pocit domova.
Povídali jsme si a říkali různé příběhy ze života, mezi kterými patřily plány do budoucna. Dělalo mi radost, že kamarádka má plány do budoucna - už to něco přeci jen znamená. Ani jsem si něvšiml, jak rychle se setmělo, když jsme takhle prokecali. Museli jsme se narychlo vrátit, aby kamarádku nehledali po celém areálu Bohnic sestřičky - hlavně v takovou zimu, kde nejspíš každý by zalezl do teplé deky a nalil si horký nápoj. 
Po návratu do oddělení 30 jsem se s kamarádkou rozloučil. Venku se už úplně setmělo a já se nějak musel dostat v bezpečí domů. Čtyři roky nazpět by to nebyl problém - žil jsem v blízkosti psychiatrie, ale nyní situace se změnila. Dalo by se říci, že Bohnice byly pro mne na druhé straně od místa, kde nyní žiju. Stihl jsem naskočit do autobusu se zvedajicím vítrem. Už si nepamatuji jak jsem zpátky dorazil domů. Nejspíš cestou zpátky domů jsem byl hodně, vskutku hodně zamyšlený. 

Čekala mne nečekaná pro ostatní, ale dlouhodobě čekaná hospitalizace pro mne. Od posledního vizitu v Bohnicích to byl půl rok. Osud mi opět hodil granátu pod nohy, kterou jsem nezvládl, a tak jsem utíkal do Motola, který mi nikdy nepomohl, poprosit o pomoc. Samozřejmě, jak se dalo čekat, tam mi opět nepomohli. Doktor tehdy jen pokrčil ramena a řekl, že s tím stavem, co mám, mi nemohou pomoci. 
Byl jsem naštvaný.
Hodně naštvaný.
Motol se počítá jedna z celkem velkých nemocnic zde v Praze a většinu času na pomoc, kterou potřebuješ, ti řeknou ne, protože neví jak se s tebou zacházet. Hlavně jestli máš bludy v hlavě, co se ti zhoršují a s ním se vrací ty zlopamětné myšlenky o ukončení svého vlastního života. 
Zoufale jsem se objevil na centrále přijmu pacientů v Bohnicích. V tuto chvíli to byla moje jediná naděje, abych zvládl přejít přes tu cestu sice emocionálně, těžce, ale hlavně bezpečně, co si pro mne hlava připravila - post traumatickou epizodu. Nic jsem neskrýval, říkal jsem vše, co jsem měl na srdci, v myšlenkách, konec konců v duši. A moje naděje se splnily. Vzali mne.

Do určitého času jsem jen seděl v pokoji na své posteli. Měl jsem extrémní attaky, co skončily akutními prášky, co v tu chvíli mi pomáhaly. Přežíval jsem cosi neskutečně bolestivého, co se ani nedalo popsat. Minule jsem tu jen ležel a cítil těžkou depresi na svém hrudníku  a někdy tam jsem si s ní povídal, nyní jsem aktivně bojoval jako voják na vojně s posttraumatickou stressovou poruchou jako o život, křičel, ječel, řval at' mne nechá být, ipřesto, že jsem věděl, že je to pro můj mozek jediná možnost se dostat přes to, co jsem zažil.
Trvalo to dlouho. A jednoho rána jsem se vzbudil s lehčím pocitem, co mi přinášel jakousi naději. Bylo to pro mne znamení, že nejhorší mám za sebou. Nyní musím jen opatrně vstát na nohy a jít dál, krok za krokem. Což jsem i udělal.
Jednoho dne mi bylo dovoleno jít do té samé kavárny, do kolony. Léto příjemně hlásilo o vysoké teploty a někdy tam o své létní bouřky a deště. Svět tančil a s ním i já. Jako malé dítě jsem natěšeně si koupil ledovou kávu a usedl se do stínu v místnosti kavárny - venku se mi moc nechtělo sedět. Nedávno jsem měl celodenní propustku a byl jsem na výletě, kde mi sluníčko spálilo natolik záda, že se v tyto dny mi začaly praskat a odloupovat. Připadám si jako zmije. Zmije, co si zvykla být někdě zalezlá a nyní v okolí lidí si přijde divně - za dobu před hospitalizací a v hospitalizaci jsem se stihl úplně izolovat a když jsem po nějaké době takto vyšel ven, uvědomil jsem si, jak moc je to pro mne divný být okolo lidí, mluvit s lidmi a celkově mít citový závazek k nim. Z toho uvědomění jsem parkrát musel mrkat očima, někdy i ted' to musím dělat. Natolik jsem z toho překvapený, ale překvapení v sobě neslo smíšený pocity. Jak to budu zvládat? Přeci jen život jde dál, nemůžu jen tak stát - s povzdechem nyní přemýšlím, když si balím kufry, abych se za pár dní vrátil zpátky domů... 
Ale nějak to určitě zvládnu. To nejhorší je za mnou a ty překážky, co mne nyní čekají, jsou jen překážky, nic víc. Něčemu mne to nejspíš naučí, nějaké východisko najdu. 
Přeci jen, naděje umírá poslední.