Jen se neukvapuj!

Stalo se toho rána

“Co si o sobě myslí? Proč zdržuje, dědek jeden!”

Tak takhle nějak se rozčiloval řidič nákladního vozu, když, jak si on sám pro sebe říkal, prokázal dobrotu svého srdce a zastavil před přechodem pro chodce, na jehož okraji se směrem k němu rozhlížel shrbený roztřesený stařík. Brzdy kvílí, náklad vzadu se sune, ale stařík nevykazuje ani nejmenší známky pohybu.

Pan řidič zvolna brunátní:

“Tak se ksakru hni! Jak dlouho tady budu stát? Mám naspěch!” křičel tak mocně, že ho jistě bylo slyšet až tam, kde se chvěl nejistý stařec. Snad by jeho rozčílení zaslechl i on, pokud by ovšem nebyl nedoslýchavý. To však pan řidič nevěděl, nepomyslel na to a bylo mu to vcelku fuk. Jako mnohé další. A tak v duchu rozvíjí teorie, proč že to onen chvějící se kmet pohrdl dobrodiním, které mu ve své šlechetnosti nabídl.

Určitě se mi vysmívá, nic jiného! Já tu stojím, prodělávám majlant, nafta se pálí, ale hlavně, že se kmet dobře baví. Jistě si říká, jak na mě vyzrál, jak to mladýmu ukázal, jak mě má v hrsti. Hraje chromého, abych se slitoval a teď mě tu mohl zdržovat. A za chvíli jistojistě mávne rukou, jako že mohu jet a proč že zastavuji. Však to známe! Taková drzost! Dopravní pravidla platí pro všechny! Já před přechodem zastavit musím a chodec nemá zbůhdarma brzdit provoz!

“Pohyb, dědo! Tempo! Pospíchám!” vykřikl pan řidič z okýnka na starce.

Opíraje se o hůl, rozhlížel se na všechny strany. Nebyl si jistý. Svou rychlostí. Dobře věděl, že o rychlosti se v jeho případě nedá mluvit. Svým zrakem. Brýle na dálku už skoro nedostačovaly jeho potřebě. A stejně tak nedůvěřoval řidičům. Ne snad, že by je nenáviděl. Kdepak! Jen měl s nimi zlou zkušenost. Byli netrpěliví, nedočkaví a obhroublí a on přece nikoho nechtěl zdržovat. Věděl, jak dlouho mu trvá přejít přechod. A druhá strana vozovky byla tak daleko. Čekal na příhodný okamžik, kdy by kvůli němu žádné vozidlo nemuselo zastavit a on měl dost času v klidu a svém tempu přejít. Ale na té silnici bylo podobných okamžiků jak šafránu.

A tak čekal a čekal. Odhodlával se a připravoval druhé o čas, přestože z celého srdce nechtěl. A čím víc si to vše uvědomoval, tím byl neklidnější a každou vteřinou nejistější. A když ho konečně někdo pustil a zastavil před přechodem, jako by jeho nejistota a touha nemarnit čas druhých vše znásobily. Kolena se roztřásla, zrak se zúžil, jak mu zběsile tepalo ve spáncích a on ne ane odhodlat se k prvnímu kroku.

Banální situace. Ale pana řidiče nic z toho nenapadlo. Ani to, že by se snad stařec mohl chovat tak, jak se chová z jiného důvodu, než z čiré zlomyslnosti. Pan řidič měl jasno. Jako vždy. A tak tam oba stojí. Stařík se třese a pan řidič křičí a křičí.

—

V poledne pak došlo i k následujícímu rozhovoru

“Že se nechá takhle okrádat, já se mu divím,” hromuje matka, “určitě z něj chce jen vytahat peníze!”

“Já bych to neviděla tak zle, mami,” pokouší se dcera mírnit k prasknutí se napínající atmosféru rozhovoru.

“Jen si nemysli! Znám přece lidi. A zvlášť takové jako je ona. Jak cítí peníze, neštítí se ničeho. A jí po celou tu dobu nešlo o nic jiného!!” nedala se matka.

“Vždyť víš, že neměl svoje děti, a tak za svou přijal ji. Pak se dá pochopit a přijmout, že ji teď odkázal i svůj majetek, no ne? Co by s ním dělal?” Dívka, ač se nerada přela, musela si opět zahrát roli hodného policajta. Ale neměl by mít takový hlas v sobě každý z nás? Matce rozuměla, ale k smrti nenáviděla tu její doběla rozžhavenou příkrost, kterou dávala beze studu okázale najevo. Měla přece vyhraněný a silný názor. A ten musí ven! Aby přece každý viděl!

“Copak nevíš, jak to chodí? Takových případů už jsem zažila spousty! Nesmíš být tak naivní, holčičko, jinak tě kdekdo ošálí. Svět už je takový,” přenesla závěry o svém dle jejího názoru příliš důvěřivém bratru na celosvětové měřítko.

Dívka mlčela. Dívala se stranou. Bylo jí to celé nepříjemné. Nechtěla se hádat, nevyžívala se ve sporech, dělaly jí zle od žaludku. A stejně tak nedovedla zlomit hůl nad někým, jehož situaci snad ani neznala tak dobře, aby byla schopna jeho situaci zodpovědně a poctivě posoudit. Avšak věc jejího strýce se dala nahlížet i jinak než záští zastřenýma očima. Ona to dokázala a nebylo to nijak těžké. S trochou empatie ji přijmout jako danou a radovat se se strýcem z toho dobrého, co ho v životě potkalo. Není sám a snad je i šťastný. I tak se dalo na tu věc dívat, tak proč jen hned malovat čerta na zeď?

To však bylo zjevně nad matčiny síly. Když překonáme ledabylou povrchnost, jen stěží můžeme s klidem zhodnotit strýcovu situaci tak příkře. Matka se však se svým pohodlně jednostranným pohledem spokojila. Poskytoval ji vše, čeho jí bylo zapotřebí. Jistotu, pevné a zřetelné stanovisko a povýšené vymezení vůči hloupému bratru.

“Na tvém místě bych mu ještě dala šanci. Podle mě je to celé trochu jinak. Jistě ti strýc stojí za tu trochu námahy. Zkus si to promyslet, třeba se na to pak budeš umět dívat i z jiné strany,” pokusila se dcera ještě jednou prolomit nezdolnou hradbu, kterou kolem sebe matka ve strachu z nejistoty vystavěla.

Ta se na okamžik odmlčela. Hleděla stranou. Snad přemýšlela.

“Hlavně ho v tom jeho počínání příliš nepodporuj. Ten je schopen té potvoře dát i to, co nemá. Ještě přijde o střechu nad hlavou, a nakonec se o něj budu muset starat já,” uzavřela matka bezděky jejich rozhovor. Dcera to pochopila. Už totiž nebylo, co dál povědět.

Jakáž pomoc?

—

A toho dne odpoledne se stalo i toto:

Musím si dojít pro kávu. Ale ne, taková dálka. Co se dá dělat? Snad alespoň někoho potkám a prohodím pár slov. Tak jdem na věc.

Vyšel z kanceláře na chodbu s prázdným hrnkem v ruce. Nikde nikdo. Pátek. Ponuré osvětlení. Snad by se tam i bál. Blížil se ke kuchyňce. A pak, jen několik kroků před cílem ji potkal. Nepřítomný pohled, snad na něj ani nepohlédla. Ne? Zas ne. Jako vždycky. Dá jí ještě šanci. Ale už opravdu naposled. Pak už nad ní láme hůl.

“Dobrý den!” pronesl nahlas a pokoušel se jí s úsměvem dívat do nepřítomných očí.

Nic. Ani slovo. Pohled zahleděný pryč, mimo něj. Nebyl schopen zachytit byť sebemenší záchvěv obličejových svalů v pokusu o úsměv. Nic. Proklouzla kolem a zmizela kdesi za ním.

Baba jedna. Co si o sobě vůbec myslí? Taková by snad už měla znát pravidla slušného chování, když je zná takový cucák, jako já. Konec! To bylo naposledy! Příště už ji nepozdravím! Dal jsem jí příležitost to vše napravit, ale bohužel. Moje dobrota nepadla na úrodnou půdu. Ač jsem mladší, nemusím se stále chovat jako naivní dobrák. Co do firmy nastoupila, jen mě ignoruje. Nováček by se měl snažit si nové kolegy naklonit, ne? Takhle se jí to ale nepovede. Se mnou jistě ne! U mě má totiž utrum!

Zaslepen svým spravedlivým hněvem vyžíval se v opovržení nad člověkem, o kterém však nevěděl zhola nic. To mu ale v takto rázném postoji nikterak nebránilo. Právě naopak. Jinak by to nešlo. Dozvědět se něco víc, jen stěží by mohl zaujmout tak jasně vymezený postoj. A on přece stál pevně na zemi. Jak jinak si to dokázat, než zastáváním jasně vymezených postojů? A on, jako mnozí další, nechtěl žít v nejistotě, kterou hlubší náhled věci často přináší.

A tak by jej ani nenapadlo dát si tu práci a zjistit, jaká je vlastně doopravdy ona nové kolegyně a proč že se chová tak odměřeně. Kdepak! Nic takového není potřeba. V tomhle zmateném, zamlženém a nečitelném světě už vám jen máloco dá zažít tak ryzí emoci jako pocit nadřazenosti a poctivý hněv. Tak proč jen si tu příležitost nechat vzít nějakým bláhovým vcítěním? Nic takového! Konečně něco opravdového a já se o to sám připravím! Co bych to byl za člověka?

Nic z toho si pochopitelně neuvědomoval. Tak žil. Tak cítil. Tak jednal. A proto se jen tak bez vlastní snahy a úsilí nikdy nemohl dozvědět, že nová kolegyně je krajně nesmělá, ostýchavá, uzavřená, melancholická a introvertní. Snad mu i na pozdrav odpověděla, ale hlasem tak tichým a dikcí natolik nevýraznou, že nebyl schopen zachytit ani zlomek hlásky. Snad potřebovala jen víc času, než byl schopen jí dát. Snad bylo třeba více otevřené mysli a méně povrchnosti z jeho strany. Ale na nic z toho přece neměl čas. A ničemu takovému nebyl ani ochoten svůj drahocenný čas obětovat.

Proč jen by to dělal? Takhle se mu žije lépe a snadněji.

___

A takových scén se toho dne odehrálo nespočet. A druhý den. Stejně jako ten další. Bez empatie. Bez zastavení a pokory, zato však v nedočkavosti, ukvapenosti a především bez soucitu. Na nic z toho přece není kdy.