Úplné bezvětří

Andrea si nebyla jistá, jestli se rozhodla správně. Ani po tři čtvrtě hodině monotónní chůze se asfaltový chodník stále ještě nestáčel směrem k hřebeni. Za celou dobu nepotkala živou duši, což jí ve své podstatě dělalo dobře, na druhou stranu to přiživovalo její pozvolna vkrádající se nervozitu. Tak nějak potřebovala sama sebe ujistit, že upřednostnit pozvolnější variantu a jít Látanou dolinou – a hlavně vydat se dnes vůbec do hor – byla správná volba. Radost jí nedělal ani silný vítr, jenž se mocně opíral do vysokých stromů.
Ráno se v tichosti vykradla z pokoje. Po zemi posbírala zbytky oblečení a před odchodem se ještě na chvíli zastavila mezi dveřmi. Trochu ji tížilo svědomí, že nechává Máju samotnou v kempu – přestože se tak včera večer spolu domluvily. Pozorovala svou dceru, ale zdálo se jí, že se dívá na cizího člověka. Vypadala, že nespí, že se jen teatrálně převaluje, protože se s matkou nechce vidět ani ji byť jen formálně pozdravit. Tak až sem jsme to dopracovaly! povzdechla si Andrea v duchu.
Poslední měsíce to tak Mája dělala často. Celé dny se prakticky jen povalovala schoulená v koutě svého pokoje, promrhala, prospala nekonečné hodiny. Na každou otázku odpovídala stroze. Malovala obrazy s anděly bez tváří. Raději zavírala oči před světem, jako občas zavíráme oči před nepříjemnými věcmi, které bychom nejraději zaspali – kdyby to jen trošku šlo a ony po znovuotevření očí zmizely. Jako si malé děti zakrývají ručičkama oči a myslí si, že jsou neviditelné. Co nejtišeji za sebou zaklapla dveře a vyšla z chaty.
Dnešek si chce pořádně užít. Těšila se na ten prodloužený víkend celý rok. Pro ni to byla její jediná dovolená a pro Máju dárek, který dostala k Vánocům. Společný výstup na dvoutisícovku. Obě měly rády hory. Mělo to být jakési završení jedné dlouhé a významné éry. Andrea si moc dobře uvědomovala, že ve čtrnácti letech je to možná poslední výlet, na který s ní bude dcera chtít jet. Dala si za cíl, že než se Mája osamostatní a vyletí z hnízda, vezme ji do opravdových hor. Do výšky dvou tisíc metrů nad mořem, kde mizí svět pozemský a začíná svět nový. Svět, ve kterém se nikdo nikoho na nic neptá, kde je člověk sám sebou, sám ve svém vlastním vesmíru a kde se může ponořit hluboko do svého nitra.
Jenomže v zimě musela Mája na operaci. Jeden nešťastný došlap a zpřetrhané vazy v kotníku odsoudily nadějnou atletku, s třetím nejrychlejším časem na 100 metrů překážek v kraji, k dlouhým měsícům o berlích. Holka, zvyklá být v oddíle v každodenním kontaktu s kamarádkami, být terčem obdivu a sklízet uznání trenérů, se stáhla do izolace. Podle lékařských prognóz měla být odrazová noha začátkem léta už dávno zdravá, ale z neznámého důvodu pořád ještě nebyla. K vynucené operaci vzhlíželi jako k jisté cestě zpátky ke štěstí. Vkládali do ní velké naděje, byla nutným zlem, zároveň však také světlem na konci tunelu, které mělo vše vrátit do normálu. Leč lidské tělo není stroj, který se dá výměnou součástky jen tak opravit. Ač si to nechtěli přiznat, všichni začínali pomalu tušit, že něco není v pořádku.
Odjakživa se v dceři viděla, vždycky na ni byla hrdá – a to bezvýhradně – aniž by svou hrdost podmiňovala jejími úspěchy. Teď ji však trápily výčitky. Někde vzadu hlodala pochybnost, že má na jejím zranění také svůj díl viny. Přetížení – tak zněla jedna z hypotéz. Třebaže Máju nikdy do ničeho netlačila, přesto nedokázala uhlídat, aby si holka nezničila zdraví. A ona ji zatím jen nechtěla brzdit v tom, co ji baví. Měla zasáhnout. Dnes už to ví. Jen přihlížet je taky někdy hřích.
Žlutá značka konečně zahnula z asfaltové cesty doprava do lesa a bílými kameny vykládaná pěšina začala pozvolna stoupat vzhůru. Se zvyšující se nadmořskou výškou sílil také vítr a do éteru vháněl opojnou vůni borovicové kleče. Andrea, která zbožňovala vůni jehličnatých stromů, se už dlouho necítila tak volně. Z horské studánky si do lahve nabrala pramenitou vodu a postupně ukrajovala metry strmého svahu. Milovala ten pocit být sama v horách a nechat tok myšlenek mimovolně proudit hlavou. Tentokrát se její myšlenky bezděčně stočily k rozmluvě s Bohem. Nikde k němu není tak blízko jako tady v horách.
Uvažovala, proč se to všechno s Májou takhle semlelo. Jestli je to tím problematickým věkem, jejím zraněním, nebo žárlivostí na dítě, které si pro sebe vzalo nemalou část rodičovské pozornosti. Nebo snad kombinací toho všeho? Proč mezi nejlepšími parťačkami, matkou a dcerou, které spolu čtrnáct let trávily veškerý volný čas, najednou zeje tak hluboká, nepřekročitelná propast. Kde se vzala? Kdo ji vykopal? Kdo ji vlastně chce? Ale Bůh není od toho, aby nám dával odpovědi na naše otázky.
Třebaže se místy zdálo, že vítr polevuje, vždy jakmile začala myslet na Máju, zase mocně zadul se stále vyšší intenzitou. Všimla si toho několikrát, ale nepřikládala tomu valný význam. Zčistajasna jí problesklo hlavou, že to tak vlastně všechno musí být. Díky Májině pubertální protivnosti a apatii, díky té aroganci, která ji už tolikrát dokázala vytočit až k nepříčetnosti, teď lépe zvládá pohled na Májino strádání. Zůstat dodnes pořád tou skvělou holkou, jíž ještě před tři čtvrtě rokem byla, drásalo by Andree srdce přihlížet, jak její dítě trpí. Ne nadarmo se říká, že pubertu mají mladí právě proto, aby rodičům nebylo zas tak líto, až jednoho dne odejdou z domu.
Jakmile vystoupila z lesa a dostala se nad jeho úroveň, objevily se štíty hor. Obrovské, vzdálené. Už za pár hodin se po nich bude procházet. Shlédla dolů do údolí a v dálce už jen těžce dohledávala místo, odkud vycházela. Znovu se utvrdila v tom, co poznala už dávno, jak je v horách všechno zdánlivě strašně daleko, a přitom tak strašně blízko. Tady neexistuje předtím ani potom – tady je jen přítomnost. A niterný prožitek.
Mája by z toho pohledu byla určitě nadšená! zasnila se. Už si nepamatovala, kdy ji naposledy viděla se smát. Někdy z Májina pokoje zaslechla, jak s někým rozšafně telefonuje – v její přítomnosti ale vždy jen mlčela. Selektivně nasadila naštvanou, uraženou tvář a uhýbala pohledem. Nebyl to však ten projev nezdravého, přebujelého sebevědomí, tak vlastního pubertálnímu věku, v jejích očích se zračila spíše jakási úzkost smísená se strachem, jehož podstatu nedokázala Andrea odhalit ani ten balvan prostě jen odvalit z cesty pryč. Co zmůžeme, když se naše děti přestanou smát?
Jaké by asi bylo vidět tohle spolu, ušklíbla se s trpkostí, protože takhle nějak si to vysnila. V ten moment se vichr, zbavený všech překážek v podobě lesního porostu, opřel do Andrey s takovou vervou, že se musela zapřít a chytit se turistického rozcestníku. Stejně je zvláštní, jak člověk podvědomě podléhá autosugesci, zvlášť na takovýchto místech, zapudila rychle domněnku o větru šeptajícím tichou výčitku. Lokla si z čutory stále ještě ledové vody a dala se do posledního těžkého stoupání. Čekal ji závěrečný strmý výstup na hřeben.
Konečně se vyšplhala na sedlo Zábrať, kde to nejlepší z cesty mělo teprve začít. Vichr na hřebeni však nabyl už takové intenzity, že nebylo možné se ve vzpřímené poloze udržet na nohou. A to je jen šestnáct set metrů nad mořem, jak to asi bude vypadat na Rákoni? A co potom na Volovci? Lidé se otáčeli a vraceli se zpět do údolí. I zkušení horalové vyhodnotili, že výstup na vrcholy bude dnes jen pro blázny. Andrea se posadila do výmolu pod svahem, kde se dalo v částečném závětří vydržet. Zkroušeně rozmýšlela, co dál. Tak ani tohle mi nebude dopřáno. Jediný den, který jsem měla sama pro sebe a pro své hory. Bez čepice a čelenky mi nahoře tak nafouká do uší, že mi budou píchat bubínky. Nehledě na to, jak je cesta po řetězech na skalách v tom větru nebezpečná. Došlo jí, že ať už ve svém životě dělá cokoli, vždycky končí těsně pod vrcholem.
Jak tak dlouhé minuty uvažovala, její smutek se začal pozvolna rozplývat. Cítila, jak se jí tělem rozlévá příjemné teplo a na tvář prosakuje lehce ironický, hořkosladký úsměv. Vzpomínala, jak před lety za krásného slunečného počasí seděla na podobném sedle a nechtěla jít nahoru, a to kvůli své tehdejší pozérské filozofii: „Být cíli nadosah a nepotřebovat jej.“ Bože, jak moc by dnes potřebovala jít nahoru! Kruh se uzavřel a jí bylo najednou skvěle. Tak je život přeci jen veden něčí vůlí – ať už to nazýváme Bohem, osudem, karmou či prozřetelností. A v tu chvíli jasně cítila, že zase bude dobře, že se s věcmi, které nemůže změnit, musí prostě jen smířit. Nechat je vyhnít.
Zvedla se, hodila na sebe větrovku s kapucí a vydala se přes sedlo na opačnou stranu směrem dolů k bývalé Ťatliakově chatě. Vítr se jí naposledy mocně opřel do zad. Snad aby mě popohnal k ní, aspoň budu do oběda zpátky v kempu a ještě stihneme něco podniknout, zasmála se téměř polohlasně. V Roháčské dolině už skoro ani nefoukalo. Cestou zpět míjela desítky turistů netušících, co je nahoře v horách čeká.
Dole na Zverovce sloužili ten den k příležitosti Svátku hor mši svatou pod otevřeným nebem. Na chvíli si sedla mezi lidi na zem na trávu a oddala se rozjímání. Myslela na syrský ibišek na zahradě, na letničky krásenky, na měsíční jahody a na toho, kdo je teď místo ní zalévá. Myslela na dnešní zmařený výstup, na Máju v kempu, na patnáctiměsíčního synka, jak stojí ve vaně a malinkou ručičkou se donekonečna snaží zachytit proud tekoucí vody – tak jako se ona marně snaží uchopit svůj život. Bože, jak je ten život rozmanitý! Člověk by se musel rozčtvrtit. Ne, všechno prostě nejde stihnout! Všechno je vždy na úkor něčeho. A člověk věčně cítí vinu za to, že někde chybí, že zklamal, že mu život uniká mezi prsty… Jako ta voda protékající dětskou ručičkou.
Když po příjemném úvodu kázání začal kněz pranýřovat talismany a lapače snů, uctívání bůžků a víru v přírodní síly a duchy, bylo načase slavnost opustit. Máju našla v chatě v podobné poloze jako při svém ranním odchodu, pouze s tím rozdílem, že teď měla oči otevřené, ležela na zádech a koukala do stropu.
„Ahoj, bylas na tom koupališti?“ zeptala se Andrea se snahou začít rozmluvu pozitivně.
„Nebyla.“
„Proč?“
„Nechtělo se mi.“
„A cos dělala celé dopoledne? Byla ses aspoň někde projít?“
„Byla jsem tady na chatě.“
„Tak půjdeme teď na koupaliště spolu? Nebo si chceš třeba zahrát šachy?“
„Promiň, jsem unavená. Běž sama. Zůstanu tady.“
Letmý pohled na rozervanou krabici od krásných vyřezávaných šachů, ležící na nočním stolku, Andree vizualizoval její aktuální vztah s dcerou. Míjely se.
Vzala si knihu a šla ven hledat stín. Našla jej u kostela svaté Anny, který přímo sousedil s kempem. Také u nich doma se v polích na horizontu tyčí kaplička zasvěcená svaté Anně, kam lidé ze vsi jezdívají tábořit. Ba co víc, dokonce i v jejich ulici stojí socha svaté Anny s malým děvčátkem. Znovu jen náhoda? pousmála se.
Opřená o bílou kostelní zeď a v relativně pohodlné poloze se dala do četby. Přitom jedním okem pozorovala turisty, jak korzují kolem s batohy a nafukovacími lehátky. Všichni kostelík míjeli. Až před večerem dorazily ke kostelu tři ženy. Tři grácie. Tři generace. Žena ve středním věku, ta druhá nejspíš její matka a pak na první pohled mentálně postižená dívka – zřejmě dcera té ženy. Pokorně pozdravily, pietně vstoupily do kostela, smočily konečky prstů v kropence se svěcenou vodou a požehnaly se znamením kříže. Pár minut setrvaly v krátké modlitbě a jak nenápadně se zjevily, tak s formálním pokynutím hlavy zase tiše odešly.
Andrea zůstala znovu sama. Zaklapla knihu a zavřela znavené oči. Vzduch kolem ní se ani nehnul, jen v řece zurčící voda zase něco šeptala. Duše se jí plnila klidem. V údolí teď panovalo úplné bezvětří.