Na houbách

“Vy jich tedy máte! Pánbůh požehnej! A těch druhů! Jen bedlu nevidím. To už asi sbíráte dlouho, že?”

“A víte, že ani nevím. Mně to u té práce tak utíká. Znáte to. Bedly jsou prý kousek dál. Už se tam chystám.”

“Slyšel jsem, že tady se toho moc nasbírat nestihne. Prý tu na to není čas. Tak se divím.”

“Opravdu?” ustane ona v usilovném sběru, narovná sehnutá záda a pohlédne na svého nenadálého společníka. Ne snad, že by v těch místech nebylo možné nikoho potkat. Ba naopak. Ale jen málokdy se naskytne možnost prohodit víc než pár slov. Všichni jako by tudy jen procházeli, zatímco si namáhali oči a sbírali ostošest.

“Někteří, co jsem potkal, to říkali. Prý stihnete sebrat pár kousků a už zas musíte jít. Netuším, odkud to vzali. Už jsem je víc nepotkal. I když už mám také dojem, že bych měl běžet,” a rozhlédl se kamsi ke světlem zalitému obzoru. Kmeny stromů se na kraji lesa topily v nepolevující záři.

Je pravda, že mám skoro plný košík, a všichni, co míjím, mají jen tak trochu na dně a už jako by se hnali kamsi pryč, dumala si pro sebe. Jen opravdu výjimečně potkám houbaře s košíky plnými. Když už ale, pak úlovkem doslova přetékají. A někteří mají i dva. Přestože je ale takových jen pár, potkávám je stále dokola a skoro všechny už znám.

Mnohokrát jsem je potkala. Bloudí v tomhle nekonečném lese, pilně sbírají, a někdy působí, že už je to snad ani nebaví. Ale co jiného tady dělat? Navzájem se znají a jen občas se s nějakým nováčkem zastaví. Nechají si pochválit plný koš, avšak po chvíli pocítí, jako by zdržovali, a tak je nechají jít. A někteří tu mají skutečně naspěch a jen ze zdvořilosti s těmito letitými houbaři prohodí pár prázdných větiček a už pádí tam, kde lesní porost zvolna řídne a stromy mizí ve věčně žhnoucím světle.

A občas potkáte i ty bez košíku. O houby nejeví zájem. Jen si nás všechny houbaře prohlížejí, jako by snad mezi námi někoho hledali. Úpěnlivě pozorují tváře, přimhouřená očka letí z tváře na tvář. Ale snad mají málo času, neboť za chvíli už mizí na druhé straně lesa. Kdoví, co jsou zač? Klidní, milí, smíření a moudří, avšak cosi ještě chtějí. Jednu jedinou věc. Bůhví jakou.

“Vy se tedy činíte,” vyrušila její myšlenky houbařka s jediným okousaným klouzkem na dně.

“To víte, ještě nemám nasbíráno,” odpověděla, “už bych pomalu šla, ale tady vážně rostou! Nemůžu je tady jen tak nechat.”

“Však vám nic neuteče. Až budete hotova, tak budete,” usmála se na ni chápavě méně úspěšná kolegyně. “A když se zdržíte,” pokračovala, tak za námi přijdete později. Však on si vás tam někdo vyzvedne.

“Myslíte?” zaváhala ta s plným košem. Doufala, že tak nějak to bude. “Víte, ani nevím proč. Prostě se odtud nemohu utrhnout. Každý to snad jistě pozná, když už má jít. Když už je jeho čas. Musí to tak být. Nikdo z těch, co tudy kráčeli s pár babkami v košíčku, nevypadal, že by odtud odcházel s nevolí, nebo s pocitem nedokončeného díla. Kdepak. Všichni působili tak připraveně a odhodlaně a netrpělivě. Já tedy zatím nic takového necítím. Vždyť se podívejte na tu krásu kolem. Hele, kozák!” a už se k němu žene.

Její společnice za ní hledí a ví s jistotou, že tady přebývá každý tak dlouho, jak je třeba. Když jste jednou na houbách, tak musíte sbírat, dokud máte chuť. A že se sem tam někdo zdrží? Co na tom? Pokud ještě nemáte nasbíráno, nevadí. Však oni na vás tam venku počkají.

A protože cítila neklid té, jejíž košík pod váhou toho nadělení div nepraskal, a současně už jí to táhlo k obzoru, kde se stromy na konci lesa rozestupují, chtěla jí věnovat alespoň několik vřelých slov. Zatímco se tak dívka po kolenou plazila k dalšímu hřibu, ještě na odchodu zvolna pronesla:

“Nelámejte si s tím hlavu. Když už se opozdíte, uteče na světě mimo náš les jen nějakých dvacet třicet let a narodíte se pak z té, která by se teď stala vaší sestrou a co se teď mámy a táty bez přestání ptá, proč je stále jedináček. Prostě jste tu měla něco na práci a tam venku mezi lidmi se to dá svést na ledacos. Třeba že ti dva, co by teď byli vašimi rodiči, už nemohli mít další děcko. Však oni to zvládnou. Co je na tom? Hlavně, že budete na světě, no ne?”