Na tohle už začínám být starý!

“Na tohle už asi začínám být starý!”

Tak tuhle větičku si osvojil nedlouho poté, co se mládí nachýlilo a on vstoupil do středního věku. A pronášel ji pak s chutí stále častěji.

Že ta polovina života ale utekla! Konečně jsem se ocitl v tom nejlepším období! Mnohé za sebou, mnohé před sebou. Zkušeností mám na rozdávání, zažitou moudrost též a nejsem ještě natolik starý a bezmocný, abych je nemohl použít. Světu rozumím, lidem jakbysmet, a tak jsem s příchodem zralého věku konečně nabyl sebejistoty, které se mi snad někdy v raných letech mého života nedostávalo

Tím spíš mě druhý den zarazilo, když jsem při sledování divadelní hry, na níž jsem byl pozván, v nejistotě zaváhal, snaže se pochopit její význam. Snad byl ten počin určený mladším, než jsem já, snad přímo jeho autor patřil do té generace. Nikdo nemůže tvrdit, že jsem mu nedal šanci. Dumal jsem o jeho díle ze všech sil! Přemítal nad sebenepatrnějšími větičkami. Ze všech stran na to šel. Bohužel, bez valného výsledku. Ničemu jsem neporozuměl. Tak, chtě nechtě, byl jsem zas nucen pronést onu osudovou větu, která jako by se stala mottem mého krátícího se života.

Už je to tady! Čas letí a co bylo, již není. Vše se mění, to je jasné. Ale proč právě takto? Proč nám ten fakt musí být dán najevo právě tak potupným způsobem! Svět mění svou tvář a my na něj nechápavě zíráme s otevřenou pusou! Proč se vyvíjí do podoby, které my starší nejsme schopni rozumět? Vždyť právě my bychom měli vše chápat. Prožili jsme se až k poznání a možnostem univerzálního chápání. Nebo snad ne?

Však já vím, čím to je! Není pochyb, je to jen jejich záměr. Těch mladých, co se chtějí od svých rodičů za každou cenu odlišovat, a když už na nic svého a původního nepřijdou, tak alespoň tím způsobem, že napíšou záměrně šílenou, nesrozumitelnou a pomatenou divadelní hru, která nemá hlavu ani patu. Já vás ale prohlédl! Však jen si hrajte. Až dospějete, pochopíte! Tak jako teď já.

Nezlobím se na vás. Shovívavě na vás s potutelným úsměvem na tváři hledím. Však na má slova dojde. Stejně jako jistě ti starší než já pochopili, že naše generace není jen hordou nanicovatých budižkničemů a lenošivých floutků a uznali naši pravdu a právo na naše vlastní místo na slunci. Nevěřili nám, neuznávali nás, dokonce se i posmívali, ale nakonec nám museli svět přenechat. Jako se oni poučili a dozráli k závažnému sebezpytnému poznání, tak i vy mladí jednou dozrajete k poznání naší jediné všeobecné pravdy. Ale to chce trochu poctivé a usilovné práce, milánkové. Takové, jaká je za námi. Trpělivosti se vám nedostává. Nám nechyběla, když jsme krůček po krůčku usilovně a s pokorou postupovali k cíli a nyní můžeme s pocitem poctivě vykonané práce shlédnout na hotové dílo a zaradovat se ze zásluh, které nám náleží. Však uvidíte!

Podobně povýšenými myšlenkami zabýval se ten čerstvý čtyřicátník, když si poprvé povšiml, že se kolem vyrojili lidé mladší než on a že navíc nejde jen o batolata či děti školou povinné. No dobrá, tak jen si tu křepčete, říkal si s nabubřelou shovívavostí. Každý jsme pubertou prošli. Právo na názor už jim však upřel. Kdepak! Nejdřív buďte jako on, a pak vám snad nabídne tykání. Marně byste hledali byť jen náznak snahy je pochopit. Proč také? Na co plýtvat energií? Beztak jejich myšlenky nemohou stát za moc. Jsou přece tak mladí. Ano, tak o nich ten samozvaný dospělák smýšlel. Vždyť je to tak snadné! Co jiného se však za jeho počínáním skrývalo, než vystrašený odstup, nejistota z jinakosti, vlastní pyšné vymezování, potvrzení vlastních pravd a to vše zabalené v pohodlném odporu. Tak co s ním? Možná se ještě poučí a skutečně dospěje. Dejme mu tedy šanci a čas. Navštivme ho za nějakých deset dvacet let.

—-

“Tak na tohle už jsem zcela určitě starý!” procedil žlučovitě, když se noví sousedé přistěhovali.

Plni života, dvě děti, nový dům a vůz, štěstí z nich jen zářilo, když je sledoval procházet branou jejich nového domova. Srdečně pozdravili lišácky se usmívajícího se souseda, který na ně shlížel ze své terasy, a s nedočkavostí zmizeli za vstupními dveřmi.

Jak jen je tohle možné? bručel si pod vousy. Tak mladí a najednou mají vše, co jsem já musel v potu tváře vydobýt takřka z ničeho. A oni hned barák a auto. To se podívejme! To nebude jen tak. Dědili! Tak to bude! Nebo vyhráli ve sportce. To se tak na někoho usměje štěstí! Aby jen tak z ničeho nic přišel k tomu všemu. Bez práce. Tak to nemá být. Tak to přece nikdy ani nebývalo! Tehdy, kdy ještě vládla poctivost a lidé věděli, co je to úcta k pracovitosti a cílevědomosti!

My jsme si museli vše poctivě zasloužit, ale dnes? Kdepak! Všechno jim spadne do klína! A ještě snad očekávají, že se jim za to budeme zbůhdarma klanět. Ani náhodu! Mně také nikdo nechválí! A to jsem vychoval dvě děti, za chvíli se mě bude dědek a především jsem dosáhl úctyhodného věku! To není jen tak! Dřív se aspoň ke stáru člověk dočkal nějakého uznání, ale dnes? Darmo mluvit! a odplivl si.

A odplivával si s přibývajícími lety stále častěji. Pravidelně pak vždy, když se kolem něj dělo něco, čemu nerozuměl a co si nedokázal vysvětlit. A uznání za vykonanou práci a životní úspěchy nikde! Jaképak ale úspěchy měl na mysli? Vykonal snad něco výjimečného? Cožpak měl nárok na kdovíjaké ovace ten, kdo vedl spořádaný život, měl rodinu a zaměstnání? Takových je a klobouk dolů před každým z nich, ale oni se s věčnou nespokojeností nedožadují poklon pro něco tak přirozeného. Proč taky? On však ano. Odhalených soch se mu zřejmě nedostává v dostatečných počtech míře a kdo že za to může? Když už nejsou s to ocenit jeho celoživotní dílo, mohli by snad být tak slušní a smeknout alespoň před jeho věkem! Nezdvořáci!

A to zatím dosáhl pouze prahu stáří! Jen ještě chvíli vyčkejte, bude hůře.

—-

“Tak tohle je ta úcta ke stáří?!” zachroptěl vzteky. Na sklonku života coby prošedivělý kmet trousil podobně běsné věty na každém kroku.

Trčel zas na terase, bručel si cosi pod vousy a jedovatě mžoural na mládím a životem zářící kolemjdoucí. Každý z nich ho zběžně pozdravil, avšak jeho sluch ji už nebyl schopen zachytit dostatečně zřetelně. A i kdyby, bylo by to již málo platné. Obyčejný, všední, ale natolik cenný pozdrav vyslaný člověkem člověku jako projev prosté lidské sounáležitosti, byl už pro něj v jeho věku zřejmě příliš málo a nemohl jeho zbytnělé nároky uspokojit.

To jsem si mohl myslet, láteřil pro sebe. Povrchní zdvořilost zadrmolí jen aby se neřeklo, a pak si dál cosi šuškají! Jako bych byl vzduch! Nikdo! Odpad! Zbytečná hmota! A přitom jsem se dožil takového věku! Dokázal jsem prožít celý život až k tomuto okamžiku! Uvidíme, kdo z vás to svede! Pak poznáte, jak svět oplácí! Co svět? Lidé! Jací jsou lidé, takový je přece svět!?

Jen si nemyslete! To není jen tak, prožít se až ke stáří! To samo o sobě chce um, vytrvalost a píli! Už jen za to by měla člověku jako jsem já náležet úcta! Ale kde nic, tu nic! Člověk se nedovolá! Nedočká se vděku! Ano, skoro devadesátka na krku a nakonec mě všichni opustili. Děti odešly, lítají si kdoví kde, jako by snad jejich rodiny byly víc než vlastní otec, co jim dal život a výchovu. Vždyť to bylo nějaké námahy a od úst utrhání! Už jen za to bych měl dostat metál! Těžko uvěřit, že to někdo svede tak dobře, jako já. A manželka? Zemřela tak mladá, a já abych si nevděk všehomíra vychutnával sám až do konce! A jak kolosální je to nevděk! Takřka galaktických rozměrů! Přece jsem žil tak dlouho!

Je to tak! Už jsem na světě celé věky. Úcta ke stáří a dobré mravy se vytrácejí. Na takový svět už jsem opravdu příliš letitý. Tolik jsem vykonal, ale nakonec mi zůstat jen ten sehnutý hřbet! Ale kdeže! Já jsem na něj hrdý! Přežít to vše není jen tak! Ale málokdo to ocení! Málokdo to pochopí! Málokdo to uzná! A jen málokdo z nich se za to přede mnou skloní! naříkal sám v sobě, uzamčený navěky v bludném kruhu.

Aniž by cokoli významného vykonal, krom toho, co musel a k čemu svět ze své přirozenosti vyzývá, tedy totéž, co i ostatní, dožil se ve zdaru požehnaného věku. Skutečně, i přes jeho mocná slova, nedokázal nic menšího ani nic většího než druzí. Tak dobrá, klobouk dolů! Avšak ti, na které láteřil, neočekávali na rozdíl od něj potlesk a poklony. Naopak se ze svých obyčejných, avšak ryzích životních úspěchů upřímně a prostě radovali. To on nesvedl. A tak se zaklel ve věčné samotě a hudrování na celý vesmír.

Proto ani v poslední vteřině se smrtí na jazyku neměl naději pochopit, že k úctě a uznání se nelze prostě životem prostárnout. Zestárne přece každý, na tom skoro nic není. Jaký za sebou necháš život, to už je jiná! Jeho naplnění už je ale na tobě. Na tvé vůli. Byl jsi úspěšný? ptáš se. Ale no tak, to už přece poznáš sám. Nebo ne? Dobrá! Pak si můžete stárnout za uznáním třeba ve dvou!