Sadařův sen

„Na dlouhověkosti je nejhorší to, že mi všichni kolem umírají a také to, že jsem svědkem toho, jak svět stále dokola a dokola opakuje stejné chyby,“ povzdychl si pro sebe sadař, když sedal pod svou oblíbenou třešeň Adélku. Sedává pod ní už skoro sto deset let a pokaždé má pocit, že je u ní poprvé.

Opřel si hlavu o vrásčitý kmen, natáhl jednu nohu před sebe, položil si na ni dlaň a zadíval se přes zeleně třepotavé listy do slunce. Přivřel ospale oči. Pohltilo ho zlaté světlo, v němž viděl, jak své první ženě ukazuje právě zasazenou třešeň. Chytil ženu za ruku a sametově hlubokým hlasem řekl: „Chlap má zasadit strom a zplodit syna.“
„A ještě postavit dům,“ odpověděla mu s úsměvem žena.
„Ten už skoro máme, moje milá.“
Téhož večera u Adélky zplodili jejich prvního syna.

Pak sadař viděl, jak k němu z dálky přichází několik postav. Nepoznával je.

Se svou ženou a synkem si pod Adélkou často hrávali. Točili se kolem jejího kmene, schovávali se za něj a šplhali do její, časem stále košatější, koruny. Viděl, jak si hrávali na víly s vlasy plnými bílých a růžových květů. Viděl všechny, i sebe, jak tancovali kolem Adélky, až se mu z toho zamotala hlava. Sadař na chvíli pootevřel oči a ke své úlevě pod sebou ucítil pevnou a vlahou zem.

Zpozorněl a opět viděl, jak se k němu blíží další postavy. Sice už rozeznával jejich obličeje, ale stále nevěděl, kdo to je. Za nimi je následovaly další.

Na pohřeb své první ženy se díval shora. Viděl, jak se se svými dvěma dospívajícími syny drží za ruce a jak se všichni smutně dívají do jejího hrobu. Toho večera se šel k Adélce poprvé spravit. Dlaněmi objímal její hladký kmen a tiše k ní mluvil: „Adélko, ty mě máš ráda a já tebe taky. Ty mi nikdy neumřeš, že?“ Tváří se k ní přitulil, zavřel oči a pocítil její teplo. Adélka mu dodávala klid a útěchu.

Přicházely nové a nové postavy. Nebál se jich. Vlastně byl rád, že k němu přicházejí a navíc cítil, že je všechny zná, jen nevěděl odkud. Postupně kolem něj začaly tvořit kruh.

„Táto, děkuju!“ sborem řekli oba synové, když drželi v ruce vysokoškolské diplomy. Je zvláštní, jak se tyto dvě vzpomínky spojily v jednu. Asi proto, že u každého z nich pocítil velkou hrdost otce, který vychoval správné syny. Sadař se usmál a jeho hruď se vzedmula. Prsty vryl ho hlíny pod sebou a naklonil hlavu na stranu. Dlouze vydechl.

„Jak ty to děláš?“ zeptala se ho druhá žena.
„Copak?“ otočil se a položil jí dlaň na kulaté břicho, které skrývalo jeho čtvrtého syna.
„Že jsi pořád tak čilý a nejvíc tady v zahradě.“
„Za to může Adélka,“ sadař se potutelně usmál. „Však víš, co ona umí...“
„Vím,“ usmála se s pochopením žena. Sklonila hlavu a podívala se na sadařovy ruce na svém břiše.

Na absolventský koncert třetího syna se těšil celý měsíc. Když se blížil onen významný večer, byl z očekávání nesvůj ještě více než samotný syn. Když ho pak viděl na pódiu, dobře oblečeného a soustředěného věděl, že už je dospělý a nemusí o něj mít obavy. Chytil svoji druhou ženu za ruku. Ona mu ji stiskla a oba věděli, že jejich podpora a úsilí nebyly marné.

Zástupy postav vytvořily kolem sadaře několik kruhů. Všichni se drželi za ruce. Sadař se na ně díval velmi pozorně.
„Kdo jste? Znám vás, ale odkud?“
„My jsme tvoji předkové. Z nás jsi vzešel.“
Sadař se na ně díval s dojetím. Pochopil, že díky nim je tu. To oni mu dali život. Poznal své rodiče a prarodiče, ale nikdy moc nepřemýšlel o tom, jací byli jejich rodiče a jejich rodiče. Až nyní viděl ohromné množství lidí, kteří tu byli před ním a jichž je součástí.
„Děkuju vám, že jsem,“ řekl chraplavým hlasem.

Pak sám sebe viděl, jak se opět spravuje u Adélky. Zemřel jeho první syn.

„Dědečku, podívej,“ malá prapravnučka tahá sadaře za rukáv k Adélce, „ona už má třešně. Já chcí!“
Sadař se natáhl a utrhl několik třešní. „Tyhle si sněz a tyhle spojené si dáme za ucho jako náušnice.“
Kolikrát v životě už tohle dělal se svými pěti syny a pak s jejich dětmi a jejich dětmi. Vždycky to bylo nové, ale vždycky smutnější. Uvědomil si, že je stále osamělejší. Nevadilo mu, že je starý, to je přirozené, ale být osamělý, to ho trápilo každým dnem víc a víc.
„Musí to tak být, Emilio Marty? Tvoje nesmrtelnost musela přinášet mnohem větší osamělost a bolest, než je ta moje. Já aspoň vím, kdy zemřu. Vždy jsem o tom vtipkoval, že ‘Já zemřu ve sto třiceti, takže vím kdy, ale vy ne.‘ A teď to mám. Na tolika pohřbech jsem už byl. Zamřeli moje ženy i ženy mých synů, všichni moji přátelé, spolužáci, i několik vnoučat jsem už pohřbil. Do jejich hrobů jsem se díval příliš často. Vždy byl ten pohled pro mě těžší a těžší. Osamělost je hrozivá. S kým teď mám sdílet svůj život, když jsou všichni pryč? Je tohle ještě můj svět?“

Sadař se viděl v televizním studiu. Bylo to v den jeho sto desátých narozenin. Moderátorka se ho ptala na recept na dlouhověkost.
„Hlavně být v pohodě. Vyřešte si vztahy se svými rodiči, dokud tu jsou, s přáteli, dokud tu jsou, a vůbec okolím, ale hlavně, hlavně si vyřešte vztah sami se sebou. To je to nejdůležitější a taky nejtěžší. A jestli jíte maso, jabka nebo trávu, to je jedno. Pokud jabloním dáváte tak velký význam, že vás udrží zdravé do sto padesáti, budiž. Já jim takový význam nedávám, i když je jím skoro pořád,“ odpověděl se širokým úsměvem a s plamínky v očích.

U Adélky se za svůj život spravoval mnohokrát. Už přestal počítat počet jemu blízkých lidí, kteří ho opustili a jejichž ztrátu musel unést.
„Adélko, má to cenu?“
„Má,“ odpověděla Adélka.
Sadař sebou na zemi trhl a rychle se nadechl.
„Dal jsi život mnoha lidem. Svým dětem, oni zase jejich dětem, i mně jsi ho dal. Staral ses o nás, když nám bylo špatně. Inspiroval jsi své okolí, jak se má na sebe dívat. Ukázal jsi všem, že když mají sami k sobě dobrý vztah, pročistí se i ostatní vztahy. To není málo.“
„Adélko, ty jsi tu se mnou byla celou tu dlouhou dobu, viď?“ Sadař vydechl. „Ty jsi ta víla, co si s námi vždycky hrála, že?“
„Ano, byla jsem tu stále s tebou, ale už je čas.“

Sadař viděl narození svého prvního syna. Ta krása, když doslova vpadl na náš svět jako malý červený uzlíček. Ta bezbrannost, ta čistota, to světlo! Sadařovi zacukaly koutky úst.

Stovky očí jeho předků se na něj upírají. Kruh, který vytvořili, se začal zmenšovat, až ho zcela pohltil. Sadař vstal, chytil se s ostatními za ruce a stal se součástí obrovského zástupu lidí, jichž byl na této zemi sto třicet let potomkem.
„Děkuju vám, že jsem byl.“

Koruna Adélky se zachvěla a krátce zašuměla. V jeden okamžik se naposled zatřepotaly všechny její lístky. Pak už bylo jen ticho.