Krátké přátelství

Anotace: Mělo to být přátelství dokonce života ,nakonec byl s toho jenom víkend.

Byl to pátek jako každý jiný. Rozhodoval jsem se, jestli se projít ven, nebo zajít do hospody. Nakonec jsem skončil v hospodě u kofoly. Kolem mě byli samí zvláštní lidé, každý se utápěl v alkoholu. Já si jich moc nevšímal. Pro mě to byli jen ovce. Seděl jsem sám u stolu a pomalu upíjel kofolu, když se v jedné chvíli všechno změnilo.

Objevila se ona – žena, která svou charismou rozsvítila celou místnost. Seděla naproti mně a já ji občas nenápadně pozoroval. Byla nádherná. Její krátké, vlnité vlasy a zelené oči, které se mi zaryly do srdce, působily, jako by byly z jiného světa. Její hlas byl jemný, ale nezapomenutelný. Ačkoli jsem ji neznal, působila jako skutečná dáma.

Pak mě oslovila. Bylo to, jako bychom se znali celý život, přestože uběhla sotva minuta. Zbytek noci jsem doma přemýšlel, co se vlastně stalo. Bylo to zvláštní, jako bych ji už někdy potkal. Noc pomalu utíkala, ale já nemohl usnout. Bylo pět ráno a já stále bděl. Jasně, že jsem myslel na ni. Rozhodl jsem se tedy jít ven a projít se.

Nastal sobotní den. Šel jsem na procházku k Vltavě, když mi přišla zpráva o našem domluveném setkání. Byl jsem rád, že ji znovu uvidím a dozvím se o ní něco víc. Byla tak chytrá, nebo se mi to jen zdálo. Jo, zapomněl jsem zmínit, že má přítele. Byl fajn, ale mě nezajímal.

Den se pomalu chýlil k večeru a naše cesty se znovu rozdělily. Byl jsem smutný, že nevím, jestli ji ještě někdy uvidím. Možná jsem něco pokazil. Po týdnu jsem se odhodlal a napsal jí zprávu: „Přeji ti úspěšný týden, ať tě nic netrápí.“ Měl jsem pocit, že by to mohla potřebovat.

Čas plynul a já si přál ji aspoň na chvíli vidět, zjistit, jak se má. Ale na mou poslední zprávu neodpověděla. Nechal jsem to být. Říkal jsem si, že se ozve, až bude mít čas. Nemusel jsem čekat dlouho. Znovu jsem ji zahlédl při nakupování v ohchodě.Nejprve jsem si nebyl jistý, jestli je to ona, ale když se otočila a naše pohledy se střetly, poznal jsem ji. Ten strach v jejích očích mě zasáhl. Než jsem se vzpamatoval, zmizela mezi regály. První, co mě napadlo, bylo: „Co jsem ti vlastně udělal, že takhle přede mnou utíkáš?“

Teď se tomu směju, když si na to vzpomenu, ale tehdy jsem se cítil hrozně. I když jsem s ní strávil jen jeden víkend a skoro nic o ní nevím, mám pocit, že něco ve mě změnila.