Páteční večer s dámou

Byl to pátek jako každý jiný. Rozhodoval jsem se, jestli se projít ven, nebo zajít do hospody. Nakonec jsem skončil v hospodě u kofoly. Kolem mě byli zvláštní lidé, každý se utápěl v alkoholu. Já si jich moc nevšímal. Pro mě to byli jen ovce. Seděl jsem sám u stolu a pomalu upíjel kofolu, když se v jedné chvíli všechno změnilo.

Objevila se ona – žena, která svým charismatem rozsvítila celou místnost. Seděla naproti mně, a já ji občas nenápadně pozoroval. Byla nádherná. Krátké, vlnité vlasy a výraz, který připomínal mladou Madonnu. Její zelené oči se mi zaryly do srdce, jako by byly z jiného světa. Úsměv, nejkrásnější, jaký jsem kdy viděl, si našel místo v mé mysli. A její hlas, jemný a nezapomenutelný, když zpívala "Summertime". Ačkoli jsem ji neznal, působila jako skutečná dáma.

Pak mě oslovila. Bylo to, jako bychom se znali celý život, přestože uběhla sotva minuta. Doma jsem pak přemýšlel, co se vlastně stalo. Bylo to zvláštní, jako bych ji už někdy potkal. Noc pomalu utíkala, ale já nemohl usnout. Bylo pět ráno a já stále bděl. Jasně, že jsem myslel na ni a ten kouzelný večer. Rozhodl jsem se jít ven a projít se.

Sobotní den byl tady. Šel jsem k Vltavě, když mi přišla zpráva o našem domluveném setkání. Byl jsem rád, že ji znovu uvidím a dozvím se o ní něco víc. Byla tak chytrá, nebo se mi to jen zdálo? Neměl jsem tušení, o čem s ní mluvit. Chtěl jsem projevit svou chytrost, nebo alespoň nebýt za blbce. Zapomněl jsem zmínit, že má přítele. Byl fajn, ale mě nezajímal. Po pravdě, skoro jsem mu nerozuměl, asi kvůli množství piva, které vypil.

Den se pomalu chýlil k večeru a naše cesty se rozdělily. Byl jsem smutný, cítil jsem, že ji takhle vidím naposledy. Její výraz v tu chvíli nebyl zcela střízlivý. Možná jsem byl až příliš dokonalý? Týden přešel, ale žádná zpráva od ní. Po týdnu jsem se odhodlal a napsal jí: „Přeji ti úspěšný týden, ať tě nic netrápí.“ Měl jsem pocit, že by to mohla potřebovat.

Čas plynul a já si přál ji aspoň na chvíli vidět, zjistit, jak se má, jestli je šťastná. Ale na mou poslední zprávu neodpověděla. Nechal jsem to být. Říkal jsem si, že se ozve, až bude chtít sama. Nemusel jsem čekat dlouho. Zahlédl jsem ji při nakupování. Nejprve jsem si nebyl jistý, ale když se otočila a naše pohledy se střetly, poznal jsem ji. Ten strach v jejích očích mě zasáhl, jako by jí něco vadilo. Než jsem se vzpamatoval, zmizela mezi regály. První, co mě napadlo: „Co jsem ti udělal, že takhle přede mnou utíkáš?“

Teď se tomu směju, když si na to vzpomenu, ale tehdy jsem se cítil hrozně. I když jsem s ní strávil jen jeden víkend a skoro nic o ní nevím, něco ve mně změnila.

Když se dáma jednou lekne, nečekej, že se někdy ozve. Vím však jedno – když někdo jednou odejde, do mých očí už se nepodívá.

Měl bych jedno přání: vrátit ten páteční večer zpět a zastavit čas, prožít ho s ní v nekonečné smyčce.