Lidé, co se nenaučili mluvit

Lidé, co se nenaučili mluvit

Říká se, že autor sám o sobě povídky nepíše. Že to za něj píše osud. Mohu vám potvrdit tuto pravdivost. Stalo se mi to před mnoha desítkami let. Mám ženu a dvě děti a žiji mimo město, skoro hodinu od něj. Bydlím spíše stranou, své sousedy potkávám jen při běžné, nahodilé konverzaci. Původně jsem se neživil jako autor povídek, k tomu mě doslova dotáhl sám osud. Právě on.

Levandule

Vystřídal jsem několik profesí. Vystudoval jsem klasickou archeologii, která mě lákala už od mládí, ale díky obtížně získatelným grantům jsem se touto prací vůbec neuživil. Šel jsem přednášet na univerzitu, tabulkové platy ve státní správě by mi nezajistily ani podnájem v malé, plísní prolezlé garsonce plné agresivních mravenců či sousedů, kteří místo tvrdého pracovního nasazení raději buď vyráběli nebo užívali omamné a psychotropní látky. Někdy obojí najednou. Marihuana byla cítit na jaře, v létě i ve zbytku roku. Hodinu se ten puch musel složitě větrat. Dennodenně.

Jednou mi ruply nervy. Přes balkón do sousedčina otevřeného okna, odkud šel ten silný smrad z trávy, jsem vystříkal celé balení citronového osvěžovače vzduchu. Nevšimla si vůbec ničeho, další den mě ve výtahu pozdravila jako by se nic nedělo. Nešlo se nedivit i poměrně častým zásahům policejních jednotek v našem panelovém domě. Pokud jste někdy viděli film Bába na zabití, jen si připočtěte dennodenní odpornou „vůni“ marihuany, táhnoucí se jako nepříjemný prd od staré paní v metru. K tomu komando v černém se samopaly, mě s nákupem, jak k nim z vesela kráčím a ptám se jich: „pánové, zatýkáte doufám tu moji slečnu sousedku, co v tom silně jede, že?“ Oni odpověděli záporně. Přišli si pro dalšího dealera. Alespoň si teď dokážete představit, jaké individua člověk potkával po chodbách. U dveří mám do dnes položenou baseballovou páku. Toť můj komentář ke stavu soužití v jednom panelovém domě.


Jebat!

Není nic horšího než když učíte za pár šupů na hodinu, na přednášky vám chodí jen ti největší šprti, protože ostatní studenti vám rovnou řeknou, že také mají své mládí a poslouchat hodinu a půl přednášku o malbě kostela ze třináctého století, je fakt otrava. Na to je jejich život prý až moc krátký. Jdou se prý raději „zdunit“. Tak jsem poznal, jak až moc jsem starý. Vždyť ani nevím, co je to za slovo - zdunit. Nevím ani, co tím mysleli. Testy stejnak nakonec buď opíší od spolužáků vedle sebe nebo si za dvě stovky koupí testy z minulého roku. Varianty jsem neměnil už pět let. Za ten malý plat na to fakt seru. Jebat. Alespoň tohle slovo znám. To slovo jsem se naučil od svého studenta Oty, který mi tak odpověděl na moji otázku, jaká kostelní stavba z 15. století se mu libí nejvíce. Jebat. A pak odešel z přednášky. Během svého odchodu to vysvětlil slovy: „seru na to. Jsou to sračky. Jebat.“ Takže prostě jebat. Možná to byl už tehdy náznak osudu, že mám na svůj dosavadní život už jen „jebat“. Tehdy to byla má první indicie.

Ta druhá byla téhož dne večer, kdy jsem se vracel domů z práce. V našem paneláku má hodně majitelů psy. Říkám jim „to, do čeho by se mělo určitě kopnout“. Tak mě tam ti psi serou. Všechno buď poserou nebo pomočí. Každý rok, každý kout ve společných prostorách. Všude vidím, cítím buď hovna nebo močku. Nebo oboje zmixované, když do toho někdo omylem šlápne a pak to splyne v jedno. Táhne se to chodbou do výtahu, následně i přes chodbu k nějakým dveřím. Nejsou nikde okna, nedá se to vyvětrat. Uklízečka chodí jednou týdně. Nikdo to neuklidí. Náš správce, kterému nikdo neřekne jinak než Hrb, to už musí přeskakovat. Původní profesí asi atlet. Neřeší nic. Ty hovna a moč v hale mu nevadí. Roky kolem chodí a ani to s ním nehne. Když jsem vstoupil večer po práci do té haly, nefungovalo světlo. Snažil jsem si rozsvítit telefonem, avšak když už se mi to konečně podařilo a začal jsem vidět, co je na zemi, už bylo pozdě. Měl jsem blitku na botách. Někdo se totálně pozvracel, když viděl ty psí hovna a chcanky, rovnou to pustil na zem. Všechno, co měl v sobě za celý den. Snídani, oběd i svačinu. Ven. Na chodbu, kde se nacházím. Teď v tom stojím a říkám si, že jsem musel boha nějak strašně nasrat.


Stereotyp


Je mi 35 let a jsem stále na stejném místě – ráno vstát, jít přednášet mladé lidi, kterým je to totálně u prdele. Jsou na mém oboru jen proto, že nechtějí makat. Po přednáškách jdu domů, musím projít vstupní halou plnou moček a sraček od psů (možná i lidí), pustím si televizi, zapnu Facebook a dělám úplný hovno. Každý den. Do úmoru. Nemám holku, na Tinderu se nedá najít. Tam se jdu jen vyhonit. Jsem na holky ze seznamky moc starej, chudej a ošklivej. Nudnej. Navíc s botami od psích hoven. Někdy i lidských. Záleží, jak se soused ožere nebo zdroguje. Nesnáším fetky. Nemakají, živí je stát. Já musím přednášet, mít výzkum, abych vůbec zaplatil svoji jednu místnost s plísní. On má dvě místnosti a holku, co ho živí. Měsíce přemýšlím, proč je s takovým loserem. Asi má slečna malé sebevědomí, týpek určitě používá vodu po holení, kterou kdysi používal její fotr a na to ona slyší. Tatínkova holčina i problémy s tátou. Jeho nápad rozhodně funguje. Nebo jen dobře šuká, tak slečna sem tam nějakou kačku dá. Když už on jí taky dává.

Pryč

Musím si najít další práci. Musím odsud vypadnout. Najít si lepší byt bez té velké plísně na stěně, ze které už začínám mít astma. Doktor na mě sere, nezajímají ho moje problémy. Prý ať se tedy přestěhuju. Hmm, díky za radu. To by mě s velkým doktorátem nenapadlo. Jo, mám vlastně velký doktorát a plat menší jak uklízečka v mekáči. Vím to, sestra tam dělala rok. Pak si našla bohatýho týpka. Teď si žije v krásný vile za padesát milionů. On se živí prodejem na burze. Prodává a nakupuje ropu. Ségra mi sem tam dá nějaký peníze, abych vůbec přežil. Sem tam mi dohodí nějaký rande, který vždycky dopadne tragicky. Nejsem vtipný, hezký, bohatý. Když jí začnu povídat o klasické archeologii a kostelích 15. století a rozdíl mezi jejich architekturou ve Francii a v Česku, už chce každá holka platit. Na sex ani nedojde. Ani na dlaňovku na záchodech. Koupil bych šlapku, ale nemám na to. Když si mám vybrat mezi rizikovým sexem s někým, kdo má deset dělníků za noc nebo novou hrou na Playstation, beru tu hru. Nechci dopadnout jako Charlie Sheen – chytit nějakou sračku.

Randění už jsem dávno vzdal. Nemá to smysl. A to jsou už v mém věku ženský pěkně zoufalé a berou už skoro cokoliv. Cokoliv kromě mě. Kdybych umřel, vzpomene si na mě někdo? Možná sestra. Nebo se jí spíše uleví, protože bude mít konečně o starost méně. Zatím jsem nikdy nepřemýšlel o sebevraždě. Ještě to nechci vzdát. Chci, aby měl můj život smysl. Chci se posunout, nebýt pořád na tom stejném místě. Ostatním, s kterými jsem vyrůstal, to nevadí. Jeden můj kamarád, jehož jsem neviděl více jak 15 let na mě náhodou narazil v buse, když jsem jel do JRC podívat se na herní novinky. Vypadal, jako by byl po třetím neúspěšném léčení v protialkoholním oddělení v Bohnicích. Taky byl, jak jsem se od něho následně dozvěděl. Na Facebooku má jako studium uvedeno: Absolvent vysoké školy života. To odpovídá. Mentálně rozhledem je na úrovni tam, kde jsem ho viděl naposledy – ve třinácti letech. Jeho fotr byl stejný, jen měl práci. Tenhle nemá ani to. Živí ho holka, dřív krásná holka. Všichni se divili, proč s takovou nulou ztrácí čas a teď se každý diví, proč s ní někdo ztrácí čas. Vypadá úděsně. Taková tlustá fetka, co nechceš objet ani hráběmi souseda.

Lepší nebrat návykové látky

Pozval mě ven, nechtěl jsem, dost smrděl. Vylezl z léčebny a hned si koupil vodku. Léčba placena z peněz daňových poplatníků. Super systém. Motivuje mě ještě víc pracovat. Nakonec jsem jeho nabídku přijal. Uvidím se s ním dnes později. Z JRC jsem jel domů. Ve výtahu jsem potkal jako vždy tichou sousedku, která bydlí ob tři byty ode mě. Nikdy nepozdraví ani nemluví. Nic. Tichá. Asi divná. Pořád na mě čumí. Nějak divně. Smrdím snad? Těžko. Těm hovnům v hale jsem se bravurně dnes perfektně vyhnul. Nemůžu smrdět. Je pěkná, ale vypadá, že mě chce buď zabít nebo zlákat ke Svědkům Jehovovým.

Než vyrazím do hospody s nevyléčeným alkoholikem, zapnu hru, stáhnu nějaký update, abych si ji večer mohl zahrát. Je to GTA 5. V ní si můžu do auta vzít šlapku, užít si, pak ji katanou useknout hlavu, vzít si od ní svoje peníze zpět. Přijde mi, že se ta malá místnost, ve které žiji již roky, čím dál tím více ztenčuje. Je menší a menší. Musím ven, mám problémy s dýcháním. Alkoholik už je v hospodě a chlemtá pivo. S vodkou. Půjčila mu na to jeho ošklivá holka, co váží snad 160 kilo. Tu zase živí její otec. Oba bydlí s ním. Dost ho lituji. Když oba vidím, vím, že ještě pro mě není pozdě. Jsem nemehlo ve společnosti. Objednal jsem piva a vodky, cestou ke stolu jsem všechno vylil na holku, kterou jsem předtím přehlédl. S holkami neumím mluvit, bez omluvy jsem od ní odešel. Omluvit jsem se chtěl, ale nedokázal jsem to. Slyšel jsem jen: „no to si snad děláš prdel, ty de…“ Už jsem byl v tahu. Utekl jsem na záchody. Tam se ze stresu poblil. Nesnáším kontakt s holkami a navíc těmi, který vůbec neznám a které na mě navíc řvou, že jsem debil. Poblil jsem se ještě jednou. Hle, mekáč z poledne. Měl jsem ho k obědu. Nějaký debil mi buší na dveře kabinky. Neotevírám, ignoruju to. Asi taky chce někdo hodit šavli. Tady se to děje každou hodinu. Najednou slyším ten stejný hlas, co před chvílí. „Hele, demente, otevři, a přestaň mě srát. Prvně mě poliješ, neomluvíš se a ani mě nepozveš na panáka? Děláš si snad prdel?

Asi rande

„Tak demente, seš tam?“ Věděl jsem, že musím nějak reagovat. Už jsem blil dvakrát a asi budu potřetí, ale musel jsem otevřít. Nevěděl jsem, co bude, co jí říct. Otevřel jsem kabinku, aby mi přestala bušit na dveře. Podívám se na ní – je krásná. Má charisma, co tě rovnou trefí do ksichtu a už na takového člověka nikdy nezapomeneš. Čekala vysvětlení, já měl stále větší trému. Jo, správně tušíte. Zrovna jsem jí celou poblil. Omylem. Prostě to šlo ven. Už jen žaludeční štávy. Bohužel. Ty nejvíc smrdí. Úděsně. „Ty, čůráku, děláš si snad už pr…“ Zavřel jsem rychle dveře. Dělal jsem, že neexistuju. Čekám hodinu, ticho. Asi odešla. Asi mi to prošlo. Nechci se poblít počtvrté. Opatrně otevřu dveře, nikdo nikde. Vzdala to uf. Jdu k Alkoholikovi, je na mol. Léčba v Bohnicích zabrala… Na takový hovada platím ze svých daní. Super. Jdu ven a domů. Na konci ulice mě někdo chytnul za bundu. Asi nějaký opilec, co si chce vybít svoje mindráky na zoufalci s vysokoškolským diplomem. Dostal jsem ji hned rovnou. Nikdy jsem se nepral. Dost to sedlo, motá se mi hlava. Po chvíli jsem se vzpamatoval a podíval se na svého nepřítele naproti mně – ona.

Zbila mě poblitá holka. Nevím, co je víc trapný. To, že jsem ji poblil, nebo že mi dala ránu jak trénovaný boxer. Něco na mě mluvila. Přes to pískání v hlavě jsem prd slyšel. Řekl jsem jí, že nic neslyším, že mi píská v hlavě z její rány. Začala se smát. Její první věta, kterou jsem dokázal vnímat je, že dělá profesionálně MMA. Hm, to celkem odpovídá. Je nějaká ukecaná. Dost. Bolí mě hlava z té rány nebo z toho, jak neustále mele. Nepřestává. Jede jí to. Alespoň už neřve. Mám v hlavě jen to GTA, tak jí jen přikyvuju a nevnímám jí. Začíná se usmívat. Asi mi už další ránu nedá. Snad. Ale mele tak moc, že hlava bolí dál. Takže se potvrdila má teorie – ta hlava mě předtím bolela spíš z toho, jak neustále mele. Ne tolik z té rány. Čelist mě brní ještě teď. Řekla mi, že je slušnost se omluvit, já jsem ze sebe rovnou vyhodil pravdu o mém životě – sociální plachost, ne moc peněz i vysoká míra inteligence. Velká plíseň na stěně v mé garsonce. Že se jí rovnou omlouvám i za ten smrad, ale v bytě mám roky tu plíseň a všechno oblečení ihned po vyprání smrdí. Usmála se. Myslela si, že žertuju. Nebyl to žert.

Měj u sebe stále kondom - jebat

Táhla mě na procházku. V hlavě jsem měl GTA. Šel jsem. Nechtěl jsem dostat další dělo. Mluvila jen ona, bylo jí to celkem jedno. Jela furt. Tři hodiny v kuse. Vzala si na mě číslo, ptal jsem se proč. Řekla, že měla smůlu na týpky, že jí buď mlátili nebo od ní chtěli peníze. V každým případě podváděli. Já jsem prý jiný. Že to už pozná. No, má pravdu. Těžko můžu podvádět, když jsem nešukal přes tři roky a žádná mě nechce. Fakt terno. Totál. Číslo jsem jí dal. Šel domů a pustil Playstation. Píp. SMS. Ona. Asi jí tři hodiny v kuse nestačily. Že jde vyprat to poblitý triko. A prý se z toho smradu už taky poblila. Holt, žaludeční štávy. To rozhodí každýho. Chce se sejít. Má čas už zítra. Napsal jsem jí, že nejsem zvyklý mluvit s ženskými, dělá mi to extrémní problémy. Že nejsem její partie. Ona napsala, ať to nechám laskavě na ní. Nechal jsem. Měla čas dopoledne, pak měla tréninky. Já měl ale celé poledne přednášek. Ona přišla rovnou tam. Klasická archeologie získala prvního skutečného zájemce. Seděla vedle někoho, kdo se včera taky poblil, teď vyspává. Přesedla si. Asi smrdí. Sedla si k jinému studentovi. Ten se zase, nevím proč, neustále pochechtává a má na to háku. Taky si hned odsedla. Naznačila mi, že tráva. Marihuana. Aha, proto je mu tak dobře. Naivně jsem si myslel, že je to z mého výkladu Středověk a kostelní malby. Nebylo. Všichni měli výraz naprosté nudy, brzké sebevraždy. Srát na to. Na všechno. Seru na tenhle obor. Jebat! Přesně, jebat. Ten kluk měl pravdu. Jebat na to.

Ona se usmívá, neutekla. Nevím, proč. Každá jiná by už byla pryč. Ona tu je stále. Po přednášce mi řekla, že mi pomůže s tou sociální fóbií z žen. Zatáhla mě na záchody a vykouřila mě. No, měla pravdu – nějak to zafungovalo. Začal jsem být sdílnější. Řekl jsem jí o svém dosavadním životu, ona mi potvrdila nutnou změnu. Nikdy jsem však nepotkal nikoho, kdo by se takhle o mě zajímal. Doma jsem, s plísní vedle mě na stěně, nad tím přemýšlel. Přišel čas. Ne se zabít, změnit to. Všechno. Kompletně a ihned.


Pryč od plísně

Viděla můj byt. Začala se okamžitě smát, sbalila mi věci a vzala mě k sobě na hotel. Za dva týdny však odjížděla zpět do Kanady, tady byla jen kvůli setkání s jejím rodiči. Zeptal jsem se jí, co bude dál. Ona, ať jedu s ní. Bál jsem se, chvíli přemýšlel, sbalil své plísní prolezlé věci, setkal se s ní zase na hotelu. Věci mi vyhodila. Vypadaly prý úděsně. Koupí mi prý nové. V Kanadě. Před odjezdem i vyklizením hotelového pokoje na mě vlítla. Nadržená. Nonstop. Kecá a píchá. A trénuje. Nic jiného. No, pěkný. Jsem v hajzlu. Jebat!

Po e-mailu jsem dal výpověď z bytu i z práce. Nadpis zněl: Jebat a v mailu stálo kromě pozdravu jen Jebat. A smajlík. Prostředníček. Fakáč, jak by řekl můj student. Poradila mi to ona. Je to rebel. A podle toho taky i šuká – bez gumy. Málem jsem se do ní udělal, jak byla divoká.

Při odchodu ze svého plísňo bytu v den odjezdu na letiště jsem potkal zase tu divnou holku. U výtahu. Mlčela. Já taky. Nakonec jsem ji pozdravil. Dala se do řeči. Ptala se, co pořád dělám. Já, že měním svůj na hovno život, jedu pryč do Kanady se svojí holkou, kterou jsem před dvěma týdny v baru poblil. Ona byla nějaká v šoku. Pak z ní vypadalo, že si na mě celou dobu myslela, jen se bála mi to říct. Zeptal jsem se ji, proč mi to neřekla dřív, že mohlo něco být. Nevěděl jsem to. To už však dojel výtah dolů, otevřeli se dveře a každý jsme se rozešli svou cestou. Já na letiště a ona bůh ví kam. Měla se naučit mluvit.

Autor: Michal Synek
Kontakt: mgrsynek@seznam.cz