Nábor do zpravodajských služeb

Nábor do zpravodajských služeb

     Jedná se o opravdový příběh, který se stal tak, jak ho zde popisuji. Musím upozornit, že dané údaje se týkaly roku 2013, kdy jsem podal přihlášku. V současnosti se nabízený plat, časový interval školení či cokoliv dalšího může lišit. Aktuální informace se budu snažit udávat v závorce.  Text byl rozdělen do dvou různých kapitol, i když se časově překrývají.

     Ke špionáži jsem měl blízko už od svého dětství. Otec strávil většinu své kariéry na Ministerstvu vnitra, dělal v terénu na hospodářské kriminálce, kdy se snažil získat agenty (lidé spolupracující ve prospěch PČR, služby) z řad kriminálních skupin ke spolupráci. Pak šel dělat na vraždy. Opět do terénu. Poznal metody, postupy, fungování i myšlení obou stran barikády. Hodně mi toho řekl, jak to celé funguje. Do toho všeho mi matka v deseti letech koupila Playstation 1, já oblevil špionážní thriller Syphon Filter. Od té doby jsem chtěl být špion. Kromě režie, egyptologie, herní novinařiny, diplomacie či práci v neziskovkách. Špionáž mě ale lákala nejvíce. Během studia na základní i střední školy začal selektivní výběr profese. Většina už věděla, co chtějí dělat. Já ne. Někdo chtěl být kuchař, někdo kadeřnice. Někdo chtěl dělat gay porno v Německu. Já si nebyl jistý. Co s tím? Vyřadit některé práce logickou cestou. Egyptologie nedávala moc granty, všechno významné už bylo beztak objeveno. Režie je v ČR silně podfinancovaná, sehnat peníze na film jde jenom, když zastavíte u banky vlastní barák. Jenže já barák neměl. Herní novinařina zažívala během let 2006 svůj pád. Zbývala diplomacie. Když jsem končil střední školu a nevěděl, kam jít na vysokou, přišla matka s letákem vysoké školy.

     Obor Mezinárodní vztahy. Říkám si: „ha, diplomacie. Létat po světě a podílet na řízení globálního systému. Mít slušné peníze. Přeci nejsou diplomaté placení jako bezdomovci.“ Zkrátím to – jsou. To jsem ale tehdy nevěděl. Vidina solidní výplaty i prestiže byla rozhodující. Při studiu jsem však zjistil, že mě neučí žádní diplomaté (byla jedna výjimka na jeden jediný povinně volitelný předmět na jeden jediný semestr), ale jen teoretici, kteří danou práci nikdy nedělali a to nejhorší – nevyznají se v tom oboru (to jsem však zjistil až asi za 10 let nonstop studia). První rok byla naprostá nuda. Např. Dějiny dvacátého století byly formou: 1000 údajů a zpaměti. Žádná analýza příčin válek či jejích důsledků. Na konci prvního akademického roku jsem ztratil jakoukoliv motivaci. Učitelé kompletně selhali. Přišlo období holek, alkoholu i flákání. Vůbec jsem studiu nic nedal. Státní závěrečné zkoušky jsem skládal třikrát po dobu jednoho roku. Místo tří standardních let jsem na bakaláři strávil čtyři. Už jsem neplánoval jít dál, pracovně byl můj cíl učit Krav Magu.

     Pak přišly zranění, hojily se až moc dlouho. Během toho všeho mi matka nabídla, že mi zaplatí studia na magistru jako jistota, kdyby mi učitelství armádního systému nevyšlo. Asijská studia a mezinárodní vztahy byly však jiné – praktické. Skoro každý byl v té zemi, o které přednášel. Pravidelně tam jezdili nebo čas žili. Úplný rozdíl oproti katedře Mezinárodních vztahů a evropských studií. Bavilo mě to, dokázali mě namotivovat. Možná nevědomky až moc. Z kluka, co svůj bakalář profákal, mrdal na školu, nepřečetl kromě učebnic psychologie a terorismu vůbec nic, se stal vzdělanec. Z oboru Mezinárodních vztahů a Politologie jsem časem načetl všechno podstatné i nedůležité. Celkem asi 250 knih. Od úvodů do studia, teorií MV, etnických čistek, terorismu, až po mezinárodní právo. Brzezinski i Kissinger mě formovali. Zjistil jsem, jak až špatně to dělají moji učitelé, zpravodajci i diplomaté. To však bohužel až po 10 letech studia od rána do noci každý den. Když jsem se hlásil do služeb, nevěděl jsem to.

BIS

     Září 2013. V té době udělal Šlachta na Úřadu vlády zatýkací čistku, padla vláda. Zjistil jsem, že v této zemi jsou stále lidé, co mají koule měnit věci. Chtěl jsem jít do ÚOOZ. Na webových stránkám Vnitra byl inzerát bez názvu složky, ale vypadalo to jako Šlachtův útvar. Nebyl. Byla to BIS. Inzerát snad v té době neměl ani konkrétní mail, jen jméno na personální oddělení. Nic k tomu, kdo to je. Sepsal jsem životopis stejně stručně jako o sobě říkala BIS (stále jsem si myslel, že se jedná o ÚOOZ). Po týdnu se mi ozvala paní personální (milá, po hlase střední věk) a sdělila, že se jedná o Bezpečnostní informační službu. Říkám si, asi osud, špionáž byla moje srdcovka. V inzerátu navíc stály údaje jako: nadstandardní finanční ohodnocení či jazykové kurzy zdarma. Kdo by nešel na pohovor, že? Dala mi termín pohovoru, ale vzhledem k tomu, že jsem byl zrovna u doktora na rentgenu se zlomeninou z tréninku, nabídl jsem jí, že jí zavolám za hodinu znovu. Nabídla tři termíny: v 8, v 10 a ve 12 hodin s tím, že pohovor dělá externí paní. To mě zarazilo. Signál, že není něco úplně v pořádku. To nemají vlastní lidi na přijímací pohovor? Ale co. Proč to řešit.

     Matka věděla, že jdu na pohovor. Myslela si však, že jdu na vnitro. Moc lhát nebylo třeba, budova, v níž byl pohovor byla doslova vedle té ministerské na zastávce metra Budějovická v Praze. Byla stará, malá, ošklivá. Já génius jsem nevěděl, že se jedná o tu hnusnou, takže jsem tam chvíli stál, koukal a radši se šel zeptat na vrátnici vnitra. Přijdu tam a říkám: „dobrý den, kde je tu taková ta budova, kde se dělají ty takové pohovory?“ Naštěstí hned věděl, že mluvím o BIS, poslal mě rovnou správným směrem. Nebyl bych dobrý operativec, kdybych každému napotkání řekl, že jdu na pohovor do kontrarozvědky. Uvnitř mě čekal mladý vrátný, na něm byl vidět, kde nejsou znalosti, musí být vlezdoprdelství. Opsal si údaje z mé občanky, já čekal na pohovce v hale. Kolem mě procházeli nepříjemní úředníci. Ani jeden neodpověděl na můj pozdrav. Další znak toho, že něco není úplně v pořádku. Pak přišlo to nejhorší – pohovor.

       Před ním jsem vstoupil do úzké chodby, musel do skříňky odevzdat veškeré svoje věci – mobil, klíče, doklady. Vzadu stál takový ten klasický SnB příslušník. Nemastný, neslaný. Sotva odpověděl na pozdrav. Externí personální mě odkázala na židli s formulářem. Ten obsahoval osobní údaje, dosavadní vzdělání, profesi, jakou chci dělat (analytika/operativa i zaměření) či jestli mám sociální sítě nebo seznamky. Také velmi důležitý dotaz – jestli jsem se již přihlásil do jiné zpravodajské služby a kam. Já dal popravdě ano. Do UZSI. Pak tam byly informativní sdělení: zaškolení je v Brně, Na zastávce. Doba školení je šest měsíců (nyní 4). O víkendech se jezdí domů. To mě zarazilo. Proč ne Praha? Do Brna se mi opravdu nechtělo. 6 měsíců? Za šest měsíců procestuji celý svět, proč to dávat do jediného školení. Navíc to nejhorší – výběrové řízení bylo na rok (poté půl roku od roku 2017, nyní skoro rok a půl). Samé nevýhody. Nic, co by mě přesvědčilo vstoupit do služeb státu. Za pět minut byl dotazník vyplněný, SnB mi sdělil, ať jdu před dveře pohovoru. Byly otevřené, já si sedl a koukal dovnitř. Slečna uvnitř něco dělala, nevěděla, že tam sedím a koukám na ní. V moment, co to zjistila, rychle zavřela dveře. To bylo velmi podezřelé. Něco tají. Ta mrcha mi něco tají. Něco, s čím jsem nesouhlasil. Až po letech po přečtení knihy Není to o mě, ale o nás od ex operativce Hučína mi to došlo – ta svině tajně nahrávala celý přijímací pohovor. To, že jsem nebyl předem seznámen s nahráváním, je porušením mých základních práv a svobod. Tím pro mě BIS, jako lukrativní zaměstnavatel, skončil. Nemůžete věřit někomu, kdo vám lže do ksichtu. To nejde. Ulhanou holku byste si také za manželku nevzali. Jen jí maximálně ojeli a poslali domů.

Pohovor vedla slečna bez zkušeností. Psychologii prý měla na několikatýdenním soustředění. Říkala si psycholožka. Člověk čekal magisterský titul. Rovnou se optala na skandály BIS a jaké z nich znám. Očividně už tehdy byli proslavení. Neustále se mě ptala, co jsem dělal za práci. Nedokázala pochopit, že jsem student a že ještě nepracuji. Pak zkoušela brigády, ale já už stejnak v sobě cítil, že z toho nemám beztak dobrý pocit, proč ji sdělovat svoje soukromí. Řekl jsem, že jsem neměl brigádu, i když je opak pravdou. Ona: „a proč nemáte brigádu?“ Stále dokola, jak posedlá, se ptala. Už jsem neměl tu trpělivost a odvětil jsem jí rovnou (a tam jsem i mířil pohovor): „za padesát korun na hodinu dělat opravdu nebudu.“ Byl klid. Tím se šlo na moje dotazy. Plat, jazykové kurzy. Plat: 29 000 hrubého měsíčně (nyní od 40-55 000 hrubého), jazykové kurzy si musím platit sám (nemám aktuální údaje). Platí se jenom jazyk, který je v rámci náplni mé práce. Když bych dělal na ruské špionáži, angličtinu bych si musel platit ze svého. Ptala se mě, jaký čekám plat. Říkám alespoň 30 000 čistého, abych se v Praze vůbec uživil. Ona se mi vysmála. „Absolvent s bakalářem bez praxe si nemůže diktovat třicet tisíc v čistém“. Odvětil jsem, že budu Mgr. Ona se podívala do složky, najednou zuřivě začala kroužkovat nápis Bc. v kolonce dosavadního vzdělání. Začala hlasitě sdělovat, že se počítá pouze současné vzdělání, a to je bakalářské. Na to jsem ji sdělil, že si tedy o plat řeknu až budu mít Mgr a jaký je rozdíl. Pohovor směřovala opět jinam. Už jsem chtěl pryč, další dotazy z mé strany nebyly. Podali jsme si ruku a já rychle vypadnul. Ztráta času.

     Za tři dny mi napsali sms, že mě nevybrali a mě se ulevilo. Bral jsem to za ukončené, v Penny si koupil Reflex. Co se nestalo o měsíc později – na jedné zastávce, na kterou jsem ve své periferii šel, byla paní personální z BIS. Řekl jsem si jedno: když by služba měla zájem, osloví mě. Když ne, není tu kvůli mně. Víc řešit není třeba. Prošel jsem kolem ní, ona mě na koukala, nic neříkala. Nemá tedy zájem, jde se životem dál. Jela se mnou busem na konečnou zastávku, kde bydlím (v té době), šla do stejného Alberta, kam jsem mířil i já. Párkrát se kolem mě mihla, nic se ale nedělo. Pak se mi ztratila z dohledu. Tím to vlastně skončilo. Rok uběhl jako voda, nic se nedělo. Studium mi zabíralo asi 10 hodin denně, závěrečné zkoušky byly s celkovým výsledkem za 1. Dařilo se mi. Tvrdá práce začínala být znát. Z flákače byl větší šprt než moji kolegové. Už tehdy byl můj cíl doktorát a učitelství. Nepřišly však žádné nabídky práce a volná místa byly tehdy jen brigády o ničem. Bylo to v době během pátého ročníku na vysoké škole – poslední ročník magistra. Z Asie byl můj cíl se přenést do dalších koutů světa, tam přednášet na místních univerzitách. Tady je akademické prostředí peklo, žádné kariérní vyhlídky, samý mindrák a kokot (jak až moc to byla pravda!). Moje vysněná destinace? Jihoafrická republika na tamní univerzitě za sto tisíc korun. Splněný sen. Pokud chci ale do Afriky, není od věci si udělat PhD v Afrických studiích. Ty byly na FF UHK. Jenže na doktorát jsem se tehdy ještě necítil, celý bakalář byl obdobím chlastu, sexu i flákání. Chtělo to nižší laťku – další magistr. Obhlédnout terén, udělat prvně Mgr. a pak PhD. Jak to dopadlo, o to budu psát v jiném článku. Podal jsem přihlášku, vzali mě (7 bodů z 10), já byl šťastný a hrdý, že jsem se dostal. Můj plán? Kombinovaná forma a přes týden studium cizích jazyků. Matka tehdy dělala jako otrok v nadnárodní korporaci (málo peněz, hodně práce), ale dostávala takové poukazy, které braly jazykové školy. Nabídla mi je, já je okamžitě vzal. Dvakrát týdně angličtina, dvakrát týdně francouzština. Už je krůček k doktorátu a cestě pryč. Cestě za slušným platem. Nevyšlo to. Jinde to popíši důkladně. Tahle životní cesta se mi nakonec po letech tvrdé dřiny zavřela nadobro, nevyšlo to. Nevadí, život jde dál. Jednomu spolužákovi se to však podařilo, neustále jsem mu fandil. Odjedl zkoumat něco s vodními přehradami do Číny, oženil se, má se dobře. Alespoň si to myslím. Vypadá spokojeně.

     Během studia na UHK se však začaly dít divné věci. Teď už se bude jednat jen o čisté spekulace, nejsou důkazy, jedná se jen o domněnky. I kdyby to nebyla nakonec pravda, alespoň se snad bude jednat o zajímavé čtení. Když jsem chodil běhat do opuštěných lokalit, vždycky někdo stál kolem. Zapadlá rodinná část, jedna hodina odpoledne, přesto tam stál dospělý chlap s pupkem a vizáží jako fízl. S cígem v ruce, zkoumavým pohledem upřeným na mě. Říkám si: „sledka. Mrdat na ně, mě to stačilo“ Jednou za silného deště vidím v té stejné opuštěné oblasti zaparkované auto, v něm někdo sedí, kouká na mě. Kašlu na to.

     Kurzy byly bizár. Přijdu první den, vedle mě sedí holka v těsných šatech s kozama o velikosti čtyřek. Nasraná, jak dělo. Brr, nenávidím u holek kyselé ksichty. Byla tam půl roku, je prý bez práce. Přitom jednou říkala, že musí rychle do práce. Co si o tom myslet, že? Jebat, na to nebyl čas. Další půl rok přišla jiná. Po půl roce se na mě usmála a zeptala se mě, jestli s ní budu dál pokračovat. Jestli tohle byla balící hláška, byla šílená. Půl roku jí trvalo se mě zeptat. Odvětil jsem suše: „bye“. Pak přišla jedna paní. Hlasem úplně jako ta, s kterou jsem se bavil po telefonu ohledně pohovoru do BIS. Byli jsme tam sami ve dvou, týden, co týden. Ptala se mě na hodně věcí, já jí odpověděl pokaždé uhýbavě. Pokud něco služba chce, musí prvně zaplatit. Zadarmo o svém soukromí nic říkat nebudu. Po pár týdnech to vzdala, odešla z kurzů pryč. Mému autu někdo třikrát vypáčil zámek. Ihned mě napadlo proč – odposlechy. V autě jsem schválně neříkal nic kromě toho, jak stát neplatí své lidi. Za tři měsíce se zase do auta někdo dostal. Říkáte si: však co čekáš v Praze? Tady se krade. Také mě to napadlo. Napsal jsem PČR na místní oddělení. Odpověď: „Za poslední kalendářní rok se vykradlo jen vaše auto, pane Synku.“ Říkáte si: Synek musí mít asi luxusní auto, když ho vykradli. Škoda Felicia, rok výroby 1995. Jediná cenná věc byla baseballová pálka za tisíc korun. Nic dražšího zde nebylo. Nikdy nic nezmizelo, ani malý nebo velký techničák od auta, který byl v přihrádce. Nikdy nic. Poškozené zámky včetně oprav 2 700 korun. Někdo mi tady dluží peníze za ty zámky. Od té doby byl klid. Už se nic nestalo, někdo odešel a už se nikdy nevrátil.

UZSI

     Rozvědka mě napadla jako alternativa k MZV. Ministerstvo zahraničních věcí bylo na univerzitě vyhlášené jako místo protekčních spratků – liberální smetánky se stejným názorem. Opačný názor rychle likvidují. O to horší – chtějí perfektní jazykové znalosti. Já miloval jazyky na základní i střední škole, jejich úroveň ale byla nižší, než požadovalo ministerstvo a moje chuť se je učit byla na Asijských studií dost mizivá. Raději jsem četl Dějiny Barmy. I kdybych prošel geopoliticky, na jazyky bych potřeboval dva roky nonstop studia. Po Asijských studiích se tam tedy logicky nemělo cenu ani hlásit. Nezvali by mě. Rozvědka však měla nižší nároky – angličtina na B2, druhý cizí jazyk netřeba. Byla to letenka do světa. Bylo září 2013, začínal poslední ročník magistra. Rok času si vybrat svoji kariéru. Chtěli poslat dopis poštou. Proč ne. Když se nikdo z civilistů na periferii nedíval, hodil jsem dopis do jedné opuštěné schránky a čekal. Během toho se udály události přijímacího pohovoru BIS. UZSI se měla v případě zájmu ozvat do tří týdnů. Ozvali se po půl roce! Už jsem na ně úplně zapomněl, četl si Dějiny Barmy. V tom telefon. Představil se úřad. Velmi, velmi, velmi nepříjemná stará bába. Sdělila mi cca toto: „Vy jste nám zaslal dopis, my však nemáme místo pro vaše vzdělaní. Možná se ozveme za rok. Máme si životopis nechat nebo skartovat?“ Doslova mi naznačila, že s mým debilním oborem mě nechtějí, že si můžou vybírat. Víte, co měl úřad v inzerátu? Že hledají absolventy Mezinárodních vztahů, specializujících se na Asii. To jsem byl já!

     Říkám si: „trvalo jim to půl roku, jsou nepříjemní, neřekli nic o platu, čekat další rok na další nic? Mrdat na to, půjdu jinou cestou.“ Sdělil jsem jediné slovo: „skartujte to.“ Tím skončil hovor, zážitek však teprve nabral ty správné grády. O rok později byla na kurzu jedna slečna (otázka, jestli zmiňovat její pravé jméno…) „Karla“. Jenže Karla si říkala jinak. Jmenovala se jako moje matka. Doslova. Hmmm. To jméno je navíc staré, nepoužívá se. A už vůbec ne na mladou holku. Jednou jí učitelka omylem neřekla jménem mé matky, ale „Karlo“. Všichni byli bílí jak stěna, šli hned za dveře něco řešit. Já si jen říkal: „tvl, nejen že jsou perverzní, když mě chtějí seznámit s holkou skrz jméno mé matky, ale ještě se sami prozradí.“ Dělal jsem debila, oni to sežrali, byl klid. Jedna paní odešla v půlce kurzu pryč. Byla milá. Přišla jiná. Jmenovala se Kunda Vypíčená. Jo, tohle doopravdy bylo její pravé jméno! No, ok. Kecám. Byla prostě svině. Už to přijde. Držte se!

     První podraz – změna kurzu. Ta svině si změnila dobu kurzu podle svého s tím, že s tím všichni souhlasí. Mělo se začínat v osm, ona si to dala na půl osmou (majitelka jazykové školy si celou dobu myslela, že s tím všichni souhlasí). Hlas mi někoho připomínal. Měla takový ten povědomí hlas. Píčo! To byla ta děvka, co mi volala z UZSI. Ten její hlas byl nezapomenutelný. Ta měla držku. Tak hnusnej ksicht jste ještě neviděl. Vypadala něco jako mumie, která dostala velký péro rovnou do prdele a mrdka jí vystříkla z prdele přes žaludek a krk rovnou z té její hnusné držky. To nedám! Co teď. V autě, kde byly odposlechy, jsem matce jednou v neděli zmínil, že ta „kunda si to udělala podle sebe, týmový hráč“. Další den jsem dorazil na kurz. Pozdravila mě vyučující, ona ne. Karla lehce, opatrně. Karla se jí bála, její kariéra byla v rukou té staré děvky. Na konci hodiny odcházela, já se rozloučil, ona nic. Došlo mi to – musím od té svině co nejdál. Kurz měl končit ale až za sedm týdnů, já odešel rovnou. Paní majitelka mi vyhověla, kurz mi udělala nový. Na angličtinu. Vyučující byl top. Byl gay, byla s ním prdel. Ten by mě naučil hodně. Naprosto špička v jazyce. Jestli to bude někdy číst, byl jsi top učitel. Zeptal se mě jednou, co motivovalo lidi stavět pyramidy. Moje odpověď? „bič“. Začali jsme se extrémně smát. V té době se moje studium Afrických studií zaměřovalo na diktátory, jak uchopí moc, donutí své lidi pracovat zdarma.

     Pak šel život dál, obě služby odešly (což jsem nevěděl), a přišlo MZV, kdy to bokem roky zkoušelo naznačit. Já to nepoznal, studoval jsem jako drak, našel si holku, která milovala anální sex. Kdo by se soustředil na ty jejich sračky, když můžete šukat holku do zadku, a ještě vám za to pak koupí XBOX ONE X (to se fakt stalo!!!). Náznaky, signály. Nic z toho mě netrklo. Museli před rokem projít bývalý státní tajemník i ten současný, aby mi to konečně docvaklo. V mé opuštěné časti Prahy, kde nikdo nechodí. Kromě smažek. Dva státní tajemníci, personální Hybášková a Konecký i další. Skoro celé vedení MZV. To už mi došlo. Proč nejsem na MZV? Nechci cestovat. Za tu dobu 12 let studia, sexu mě to prostě přešlo, nemám chuť se učit cizí jazyky a především – chci učit. Na MZV měli jediné takové místo – ředitel Diplomatické akademie. To v lednu 2024 obsadil někdo jiný a tím to pro mě skončilo. Směřuji svůj život zase jiným směrem. Kdo ví, co zajímavého přinese budoucnost. Na životu je nádherné to, že nikdy nevíte, co vás čeká a nemine. Až to zjistím, napíši zase o tom. Teď jste mohli načíst 12 let mého života v kostce. Spoustu věcí jsem psal jinde, spoustu věcí napíši v dalších textech. Během jejich sraček (něco bylo v textu Posedlý Mindrák) jsem zázrakem dokázal vystudovat čtyři navazující magisterské obory, o jeden magistr, rigorózní zkoušku nebo velký doktorát jsem přišel. Výsledek je taková remíza. O tom ale život je – výhra i prohra k tomu prostě patří. Na jednu stranu to bylo velmi stresující období, na tu druhou období srandy, sexu, studia a některých dílčích úspěchů. Jako správně náročný jedinec to zakončím takto: mohl jsem dokázat daleko víc. Jako optimista bych řekl: máš na to dalších třicet let života. Osud jedince vždycky posune tam, kde má být. O tom ale budu psát jiný článek.

  A jak dopadly služby? Současný stav je v roce 2024 takový, že BIS (https://www.mvcr.cz/bezpecnostni-informacni-sluzba.aspx) má inzerci na šesti stranách a UZSI (https://www.mvcr.cz/urad-pro-zahranicni-styky-a-informace.aspx) chybí celá analytika. Všichni odešli. Očividně jejich přístup vadí více lidem, než jsem já sám. Pražský hrad před pár dny navíc neocenil medailí nikoho z MZV, UZSI nebo BIS (tam to dostal jen jeden člověk, který je dávno pryč). Takový je stav českého bezpečnostního aparátu.

Autor: Michal Synek

Kontakt: Mgrsynek@seznam.cz