Co si myslíme

Na školní praxi jsem si vybral můj oblíbenej podnik, totiž
cukrárnu, kam jsem chodil normálně i brigádničit. Je moc útulná a mají tam ty
nejlepší zákusky. Práce to byla občas zdlouhavá a těžká, ale měl jsem to tam
rád.

Jako vždy jsem postával a už cítil, jak mě začínají po
několika hodinách práce bolet nohy. No... a že mě stejnej čas ještě čekal
vystát.

Nebyl to nějak neobvyklý den... Jako vždycky, přijít,
připravit prodejnu. Vyleštit sklo vitríny, pokecat a nějak to tam přečkat.

Člověk toho zažije spoustu, zamilovaný páry, rodiny s dětma,
opilý lidi nebo třeba bezdomovce, kteří se Vám nejdřív pokloní a potom Vás
proklejou, když jim nedáte 5 korun slevu. Smutný i šťastný příběhy. No...
zkažená šlehačka, včely ve zmrzlině...

Ale tohle, hodně dlouho jsem o tom ještě přemýšlel.

Byl asi prosinec, venku fakt zima. Všude sníh a šero. Foukalo,
studený vítr pomalu zastavil tepot srdce ve všem živém. Mrazivý vánek mi
dopadal na tvář a na moje vlhké rty. Štěbetání lidiček a hukot strojů najednou
přerušilo zaskřípání dveří, země se otřásla.

S prásknutím jsem vešel za pult a pozdravil příchozího pána.
Byl to velkej, statnej chlap. Nebyl ani tak statnej jako spíš tlustej, vlasy
měl prošedlý a plešatěl. Poslední knoflík kalhot ani nezap’, byl trochu nafouklej, skoro jako balón.
Fakt buřt, když to tak řeknu.

Ani nepozdravil, jenom si to šinul jako parník a na celej
podnik zařval: „Cappuccino!" Ale byl milej, to pozor, takovej hezky vlezle
milej, až uboze.

Šel si pro to svoje. Chudák… při chůzi se kejval jako tučňák.

V hlavě mi začly vířit myšlenky...

„Je to vůbec morální obsluhovat takovýhle lidi?
 Vždyť se sami nedokážou ovládat, jsou
jako závislí.”

Opíral jsem se o pult a vyčkával.
A vyčkával..
A vyčkával...
Héle támhle letí moucha... hmm

„Promiňte, pane, máte už vybráno?”

Dobelhal se ke mně a vytáhl ruce z kapes. Co mě zarazilo,
bylo, že jeho ruce byly celý krvavý. Měl nejspíš popraskanou kůži z toho venkovního
mrazu...

„Copak to necejtí?” Pro mě je už dost nepříjemný, když mi v
zimě trochu namrznou ruce. Ale tyhle – byly celý popraskaný, centimetr nebo dva
dlouhý ranky a pod nima rudo. Takových ranek měl na rukou desítky. Co to musí bejt
za bolest?

Nejvíc mě ale stejně dostalo, jakým způsobem mluvil. Člověk ve
svých nejlepších letech... Jeden by čekal, že to bude hlas důstojnej, hlubokej,
majestátnej jako hora.

Místo toho se z jeho chřtánu ozvalo něco poněkud...

Jako Kačer Donald, když mluvil, takovej, no trochu mu i
přeskakoval hlas. Skoro to znělo, že se dáví a přitom mluví. Byl to hlas tak
napůl hlubokej, trochu zalknutej. Hlavně to byl hlas plnej viny a neskutečnýho
chtíče.

Nechtěl jsem, aby mluvil... Bylo to, jak poslouchat vrzání
rakve, kterou spouštějí do vykopané jámy...

„Jeden šodoo chlebiček, rakvičkuu.”

…

Dva dobrý zákusky, asi si chtěl pán udělat dobře.. Vzal jsem velký naleštěný talíř,
otevřel dveře vitríny a začal pochutiny nandávat.. Atmosféra ve vitríně je neskutečná..

Držím talíř, fouká na mě chladný vzduch.
Bílé světlo se odráží od porcelánu.
Vůně šlehačky mi leze nosem.
Obří pochutiny usedají na talíř.
Vůně šlehačky, pach šlehačky,
řinčení, ruch cukrárny.
Bílé světlo se odráží od toho porcelánu.
Držím talíř...

Ha ha.
Jak říkám, ten chlap mě trochu vyved' z míry.. Postavil jsem před něj talíř se zákusky a opravdu nečekal, že by po mně chtěl ještě něco dalšího...

„Potom ještě pařížsKou kremrouli a Pavlova.”

...

„Panebože, vždyť to jsou dva talíře zákusků, to snad nemyslíš
vážně??!”

Dobrý, zachovej profesionalitu... Buď hodnej, buď tady pro
něj.

„Taakže, 268 korun a kávu doneseme :)”
Usmál jsem se na něj, ale uvnitř, tam jsem se nesmál.

„Děěkuji.”

Když jsem mu vracel peníze, tak jsem se naschvál vyhl doteku
našich rukou. Odkutálel se ke stolu a započla žranice, no ten to do sebe teda
cpal, jak kdyby ho na nože brali. Jako kdyby jedl naposled... Roky a roky žraní
z něj udělaly popelnici, drží příbor jako kosti. Neovládá se. Konzum. Žrádlo.
Šachta..

No, to jsou takový ty momenty, kdy přemejšlim, jestli mám něco
říct, nebo ne. Rozhodl jsem se mlčet, stejně si to moje spolupracovnice myslela
taky.

Ani ne za pár minut bylo po všem.
Káva do něj zahučela jak, kdyby nechtěl znát její chuť... Jako kdyby ji vylil
do umyvadla. Jako kdyby snad nebyla vůbec horká..

Ach jo... Kutálí se směrem ke
mně.

„Klííč od záchodu máteee?”

Ten hlas mě na něm dostával.

Byl jako malý dítě, který si chce pořád přidávat. Nedokáže se
ovládnout, ví, že je tlustý nechutný prase, ale nikdo mu neřekne ne.

Je to smutný. Jen málokdo
by našel v sobě tu drzost, mu to říct.

Přece mu nemůžu zakázat,
ať si to koupí... tak by šel někam jinam.

Ukázal jsem mu prstem na
pult, kde klíč od záchodu ležel... V hlavě se mi mezitím spustil zoufalý hlas.

Stáhly se mi svaly v krku,
opřel jsem se oběma rukama o pult a vyrazil do hlubin své mysli...

„Ne, já vám to neprodám. Vy už jste žral dost. Cpete do sebe
cukr a cukr a myslíte si, že to vyřeší váš život?

Prd a víte to, s takovou vám moc dlouho nezbejvá. Máte někoho,
nebo jste úplně sám?

Jsou tyhle zákusky jedinej kus štěstí, kterej vám ještě
zbejvá? Jak si to jenom před sebou obhájíte co? Povězte, baví vás to sedět sám
u stolu a dávit se jako malý děcko?”

Ach jo… Nakolik jsem špatnej člověk, když si to myslím?

Asi neměl šťastnej život. Žádné přátele, neúplnou rodinu, od
výplaty k výplatě. Lásku, tak tu nikdy nepoznal... Jeho ruce mrazivý a
popraskaný mluví za vše, je to zoufalec... A je mi ho líto.

Hnusný to říct, ale je to pravda. A všichni, kdo ho tehdy
viděli, si to beztak mysleli taky. Zahanbení sami před sebou, že si to vůbec
myslíme.

Den šel dál, život šel
dál,

slunce zapadlo, talíře se
umyly.
Pána už jsem nikdy
neviděl...

Co si myslíme, kdo si myslíme, že jsme…?