Mé dětské průsery – první stupeň základní školy

Mé dětské průsery – první stupeň základní školy

 

     Tato povídka je kompletně pravdivá, popisuje moje průšvihy. Zaobírá se celým mým dětstvím, zmíněná jména jsou opravdová (až na výjimky kvůli soudním přím). Pokud zmiňuji, že je někdo již mrtvý nebo sedí v base, je tomu tak.

 

     Učitelky mě nenáviděly, já jimi opovrhoval. Byly staré, hnusné, zlé, vážné, uřvané, netrpělivé vůči pomalejším dětem. Líné kurvy. Samozřejmě jsou i výjimky, zažil jsem skvělé učitele. Těch však bylo velmi, velmi málo. Na prvním stupni to stálo totálně za piču. Jedna kráva poslala mého tehdejšího kamaráda do zvláštní školy, protože byla líná si s ním dát tu práci, látku mu důkladně vysvětlit. Nebyl retard, ona to z něho udělala. V životě však nikdy nepřečetl jedinou knihu, a to ho podle mě vlastně i kariérně zabilo. On by každopádně tvrdil, že to byl právě ten přesun z klasické základní školu do zvláštní. Ten přesun to jen začal, on si to dokončil sám. Začátek je tím nejvíc stěžejním, v tom měl pravdu. Ironií bylo, že půl roku po přesunu odešla ta ježibaba do důchodu a přišla nová učitelka. Mladá se sílou vysvětlovat. On se však již nikdy nevrátil. Rada do života? Neposlouchejte nikoho cizího, jen svoje blízké, na které se můžete spolehnout. Ti ostatní vás budou chtít záměrně ponížit, zlomit či zkurvit budoucnost. Jsou v tom excelentní. To mi věřte. Máma toho kamaráda poslechla tu starou rašpli, souhlasila s přesunem do zvláštní školy. Poslala tam své vlastní dítě. Možná ho jen chtěla chránit před náročností studia, která by ho v klasické škole čekala. O tom ale život je, překonávat těžké překážky.

 

Králová

     Další kluk zase trochu smrděl, miloval kombajny, byl trochu mentálně pomalejší. Já se s ním bavil, byl fajn, a dokonce mě dokázal protlačit do kabiny kombajnu, který právě byl na poli a sklízel obilí. On byl natolik ambiciózní, že si dokázal domluvit jízdy v tomto magickém stroji. Nebyl Einstein, ale tohle dokázal jako jediný ze třídy – vyjednat si s lidmi, co chce.

     Učitelka, jíž jsem nenáviděl nejvíc na světě a ona mě, se musela na někom vybít. Jmenovala se Králová. Napsat to již můžu, ta svině určitě už pošla, teď ji žerou červi. Zpět k jejím psychickým problémům – hledala si svůj cíl. Na mě se vybila den předtím, musel to být tedy někdo jiný, aby se neprozradila. Svoje mindráky tajina, co to šlo. Vybírala svou oběť, přemýšlela, důkladně vybírala. Hle – ten kluk, jenž se nedokáže bránit. Jenže jak ho nenápadně ponížit? Skrz mě! Našla si záminku, že dělám problémy, za trest jsem si měl sednout k němu. Ptáte se proč? Doslova řekla před celou třídou toto: „Michale, běž si sednout (jeho skutečné jméno psát nebudu) k Radkovi. On tak smrdí, že to bude tvůj trest vedle něj sedět“. Připadá vám to jako síla? Ha! To není konec. Po dvaceti minutách opět před celou třídou řekla: „Tak co, Michale, jak se ti tam sedí v tom smradu od Radka?“ Já jí řekl úplně klidně: „paní učitelko, já ale nic necítím, Vy snad ano?“ Píčo, začalo peklo. Svini málem trefilo. Dostala takový atak, že jsem si myslel, že zboří celou školu. Začala vzteky řvát, ptát se dětí, jestli taky cítí ten smrad od toho kluka nebo jsou jako ten Synek, co nic necítí. Děti byly vyděšené. Já to následně zabil. Řekl jsem jí: „paní učitelko, můžete prosím přestat ponižovat Radka? On doslova sedí vedle mě a všechno to slyší“. Já to jen zhoršil. Začala pištět tak moc, až přišel sám ředitel školy se zeptat, co se děje. Ta blbá kráva mu to ještě oznámila. Podíval se na mě, odvětil ať si sednu a jí sdělil, aby dál pokračovala ve výuce. Do půl roku byla pryč, šla do důchodu, to jsem ale ještě nevěděl. Přišlo toho ještě víc.

     Řeknu to nějak na férovku. Mám rád svůj prostor, péro je celkem velké, kule ne úplně velké, ale mám rád ten svůj prostor. Bylo to v první třídě, Králová měla výuku a já si potřeboval uspořádat nádobíčko. Kule jsou prostě kule. Pštros taky překážel. Inu, dal jsem si pravou rukou na ptáka přes kalhoty, chtěl jsem ho nenápadně posunout trochu stranou, abych tam měl víc vzduchu. Ta kunda to rovnou zpozorovala. Hned začala pištět: „Michale, co tam děláš?“ Já si říkal, nebudu dělat ostudu, budu diplomat (to bylo naposledy, co jsem se o to v životě pokusil). Má odpověď: „Nic, paní učitelko.“ Ona: „Okamžitě se postav, sděl všem, co děláš.“ Došla mi má pomyslná trpělivost s kretény. Ok, chceš to, máš to, ty stará, plesnivá svině. Před celou třídou jsem všem sdělil: „paní učitelko, dával jsem si pinďoura nahoru.“ Všichni maximální výsměch. Největší, co kdy byl. Ta svině byla tak ponížená, že kompletně zrudla, začala řvát jak magor a poslala mě ven na chodbu. Ať prý přijdu, až se budu chovat. Myslela si, že brzo přijdu, já tam byl 35 minut. Na chodbě, v zimě. Spokojený. Tu chcanku jsem nemohl ani cítit. Šel kolem ředitel. Koukal chvíli na mě, pak se opatrně zeptal, co tam dělám. Já: „paní učitelka mi řekla, ať jsem na chodbě tak dlouho, dokud si nepřijdu na to, jak se mám chovat.“ On se jen zeptal: „jak dlouho tu jsi?“ Moje odpověď: 35 minut ho šokovala. Posla mě ihned zpět do třídy. Přišel na to, že si z ní jen dělám prdel, jí to vůbec netrklo. Blbka.

     Na druhý den si pozvala moji matku. Hodinu jí říkala, jaký jsem satan, co jí provádím. Matka mi sdělila, proč to dělám, já jí jen odvětil: „naučila jsi mě mluvit pravdu za každou cenu, sdělil jsem ji tedy pravdu. Pokud s tím má problém, za to já nemůžu.“ Matka mi jen řekla, ať prostě příště lžu. O týden později se mě Králová zase zeptala, co dělám pod tím stolem. Já zalhal: „škrabu se na noze“. Ona se na mě tak nenávistně zatvářila, až mi bylo líto, že padla lež.

     Přišlo finále. Měla u sebe maňáska kašpárka, skrz něj mluvila celé první tři roky studia. Brutus, co? Jednou mu omylem upadla hlava. Já instantně vyprsknul smíchy do takové míry, že to psychicky neustála. Začala řvát, mě to bylo jedno. Smál jsem se dál. Nahlas, naplno, na maximum. Pět minut v kuse. Padla první poznámka. Mě to bylo jedno. Někdo se té kundě konečně měl vysmát do ksichtu, ona si to plně zasloužila. Do pár měsíců přišla s vážným obličejem, sdělila nám: „milé děti, mám pro vás velmi, velmi smutnou zprávu. Můj čas nadešel, odcházím do důchodu. Neplačte, prosím.“ Jediný, kdo se vyjádřil, jsem byl já slovy: paní učitelko, vy se už nevrátíte?“ Ona: „Už ne.“ Já: „joooo, joooo, joooo, konečněěěěěě. Hurááá, Huráááá, Huráááá.“ Na celou třídu. Bylo mi tak dobře. Nádherně. Perfektně. Ta svině šla. Nikdy už znovu nepřišla. Další krávy však následovaly.

 

Hnissová

     Hnissová byla jedna z nich. Učila Angličtinu, neuměla jí, neměla pedagogické vzdělání ani FCE či CAE zkoušku z angličtiny. Přesto nás jazyk učila. Do dnes mi dělají problémy základy jazyka, fonetika i Use of English. Za to může její kvalita výuky. Z části na to však opravdu nemám potřebný cit. Nebo je to prostě tím, že se moc přednášejí nevěnovala. Místo toho řešila, co já vlastně dělám po škole. Proč? Asi měla psycho ataky. Možná zkyslou píču. Kdo ví. Jednou zavolala tři třídy do jedné učebny. Nechala tam ulomený kohoutek topení uprostřed učitelského stolu a odešla. Proč? Asi prostě byla kunda. Hrála si na detektiva. Fakt blbka. Po dvaceti minutách přišla, koukala se jako pitbul. Řekla jedinou větu: „Synek se postaví, řekne nám k tomu něco.“ Já vstal, mlčel. Ona: „mluv.“ Já odvětil: „paní učitelko, nemám k tomu, co bych sdělil, nechápu, co po mě chcete.“ Ironií bylo, že jsem fakt nevěděl, co ta píča po mě chce. Asi měla krámy zase. Nebo jí starej doma moc nešukal. Ona, retard, zase odešla, vrátila se za 10 minut. Ta pička zase zopakovala tu stejnou větu, na níž následně dostala tu stejnou odpověď. Logicky, co čekala, že se změní, když nevím, co po mě chce. Ona mluvila už pištěním: „ty víš, co máš říct. Když to neřekneš, budeš mít problémy.“ Já furt nic. Ani ťuk. Po chvíli to nedala a sdělila nám všem, co se stalo. Někdo urval kohoutek. Ukázala na mě se slovy: „ty jsi to byl, to si zaplatíš.“ Já v klidu odvětil: „to asi těžko.“ Ona celá rudá začala řvát na celou školu: „proč si jako myslíš, že to nebudeš platit?“ Já v klidu: „protože jsem ten kohoutek neurval.“ Jí mrdlo, totálně jí prdlo v hlavě. Její hlas se nesl snad po celé vesnici. Byla nepříčetná, už ode mě nechtěla nic slyšet. Začala to vyprávět sama.

     Jeden kluk omylem svým tělem urval kohoutek, když honil jiného spolužáka. Já ho poslal pronásledovat toho kluka. Její logika byla, že jsem to tedy byl já. Můj poslední komentář byl tento: „paní učitelko, pokud můj spolužák omylem utrhnul kohoutek, jak jsem to mohl být já? Já mu neřekl, běž a utrhni kohoutek, ale běž a chyť toho kluka. Navíc to byl omyl, on ten kohoutek neurval schválně. Pokud je to nehoda, nemá si to škola platit ze svého pojištění?“ Už to jelo. Ona to psychicky nezvládla. Totálně jí prdlo v palici. Kompletně. Už jsem radši mlčel, ona ječela Nepříčetná. Přišel ředitel, podíval se, ihned se odplazil pryč. Udělal dobře. Byla totální mentál. To jí však nestačilo, chtěla víc.

     O pár měsíců později jsme s kluky chodili kousek zastávky do opuštěné busové budky. Proč? Zvědavost i nuda. Autobus jezdil snad jednou za hodinu. Často to vyšlo, že jsme museli čekat. Řekli jsme si, proč nedělat průzkumy. Jeden byl i do zavřené studny, u níž došlo k porušení zámku (Já to nebyl…ani moji kamarádi, přísahám. Kdo by se přiznal, že?). Lezl tam Luboš. Luboš byl týpek s velkým pérem (všem nám ho vždy mile rád ukazoval), zapaloval si vlastní větry zapalovačem přes trenky, měl jako první holku v posteli, hnedka zasunul (já na to čekal dlouho, velmi dlouho. Ne tako jako Fenna. Ta čeká na chlapa dodnes.). Když ve třetí třídě přišel Luboš mezi nás, byl jsem to já, kdo ho představil, přemluvil ostatní, ať mu dají šanci a baví se s ním. Nikdo původně moc nechtěl. V páté třídě však šli naše vztahy do hajzlu. Takový je život. Každopádně mě vždycky do své smrti (srazil ho před rokem vlak po velké dávce pika) vždycky zdravil, byl slušný a na mě příjemný. Pro mě byl jeden z nejlepších kamarádů v dětství. Těžko říct, co jsem byl já pro něho.

     Studna. Chodil tam jen Luboš, já byl posraný strachy, Honza rád pozoroval z dálky a Jirka zatím neměl ty koule. Nakonec tam vlezl také, protože chtěl být alfa samec. Já radši chtěl být živý samec. Ve studni byly samé sračky. Hnus, špína, bahno a hovna. I chcanky. Někdo tam před naším ilegálním vstupem asi žil, než se studnu starosta vesnice rozhodl zapečetit. Ten bezdomovec tam sral tam i močil na všechny strany. Oba kluci do toho všeho kompletně šlápli. To byl v autobuse smrad. Pak Luboš lezl na střechu té busové zastávky. My všichni jen dovnitř budovy. Jednou zase přišla píča Hnissová. Sdělila nám dětem: „postaví se tito kluci. Jmenovitě: Jirka, Luboš, Jan a Synek.“ Vidíte tu postupnou zaujatost při jmenování? Po prvních dvou chtěla jen omluvu, my dva zbylí to tak snadné neměli. Přišel komunistický výplach jako se to dělo, když Američané opustili Jižní Vietnam a vláda ze severu přišla zamerikanizované jihovietnamské obyvatelstvo indoktrinovat ve speciálních táborech, proč jsou právě oni ten problém pro společnost. Já jí jen sdělil: „paní učitelko, pokud je to mimo školní budovy, nic vám do toho není a tím je to pro mě uzavřené.“ Pičo, chytla rapla. Začala vřískat, ale já jí už kompletně ignoroval. Pička.

     Jiná učitelka se nás ptala během přírodopisu, jak vzniká pára. Honza odpověděl, že když se vaří voda. Miloval fyziku, chemii i matematiku. Měl na to hlavu, ale svůj talent promarnil. Uhnil ve svém pokoji, kde mu po zdi rostla zelená plíseň. Vznikla od nedojedeného jídla z talíře, který měl v posteli prý „jen pár“ měsíců. Dostal za jedna. Já chtěl také jedničku. Nebyl jediný, kdo znal správnou odpověď. Postavil jsem se, paní učitelce jsem suverénně řekl: „pár vzniká tím, že když jsem včera čekal na autobus, který dlouho nejel a já potřeboval na záchod, prostě jsem se u kostela vyčůral do sněhu. Z té teplé močky začala proudit pára, protože teplá moč ledový sníh ohřívala a ten se začal vypařovat.“ Za mě to byla geniální odpověď hodná jedničky s hvězdičkou. Místo toho: poznámka. Prý nevhodná mluva. „Paní učitelko, proč také nemám jedničku jako Honza“ zněla má otázka. Ta kunda mi dala další poznámku a ta zněla: „nevhodně se ptá na to, proč dostal poznámku.“ To byla pička. Měl jsem tu zasranou školu zapálit. Na druhou stranu se o to můj spolužák na druhém stupni pokusil. Byla to strašná sranda.

    Finální epizoda, jíž zmíním (ono jich je hodně, hodně moc) je ohledně školní jídelny. Hnus. Kdo ty grcky měl žrát. Hnissová k nám přišla. Začala vřískat, proč jsme oba s Honzou dali nesnědený oběd kuchařkám k vyhození. Já ji slušně odvětil, že to ne každému chutná a je to odfláknuté. Ona se na mě podívala a jen vyhrkla: „Coooožeeeee????“ Jí zase ruplo kundě. Já jí opět klidně sdělil, ať necháme být, že nechci kuchařky ztrapnit před celou jídelnou. „Tak se nám, Synku náš, pochlub. No dělej, jen to řekni, ukaž se nám všem. Děti, teď vám Synek ukáže, proč nejí s Holečkem oběd.“ Pizda to chtěla, měla to mít. Podíval jsem se na Honzu, kývl jsem na něj hlavou, ať to všem ukáže. Věděl moc dobře, co má dělat. Vzal vidličku, dal ji těsně hroty nad bramboru, lehce ji spustil. Ona rovnou projela celou bramborou. Rozvařená do sraček. Děti se okamžitě začaly smát. Hnissové zase mrdlo v kebuli. Nedala to ponížení, začala pištět, co by za to děti v Africe daly. Já odpověděl: „asi normální oběd, co chutná?“ Ani radši nebudu popisovat, co následovalo. Zase přišel ředitel. Když to viděl, rychle odešel. Já za rok odešel, ona rok po mě. Dala výpověď. Neměla absolutně žádné dispozice k tomu, aby mohla učit. Musela pod nátlakem rodičů žáků skončit.

 

Autor: Michal Synek

Kontakt: Mgrsynek@seznam.cz