Mé dětské průsery – druhý stupeň na základní škole

Mé dětské průsery – druhý stupeň na základní škole

 

     Vše v této povídce je vše pravda, nic není smyšlené. Některá jména asi upravím, jiná jsou pravá. Přešel jsem na jinou školu, původní měla jen pět tříd. Zde byli učitelé skvělí. Osnovy od MSMT zabily vše, co zabít šlo. Studium bylo o ničem, nuda. Sračka. Vyučující za to však nemohli, museli se řídit tím, co dostali. Do dnešního dne na ty sto let staré osnovy ministerstvo nesáhlo. Peníze si však úředníci každý měsíc berou. Za co? Jednou se jich musím zeptat.

 

Porno kazeta

     Vždycky jsem byl na sex. Posedlý doslova. Jenže mi bylo 11, v tom věku je sex nezákonný. I kdyby byl legální, tehdy můj vhled byl takový bílý Crazy Frog smíchaný s vizáží hráče deskové Dungeons and Dragons – prostě fuj. Na takového týpka by žádná nevlezla ani kdyby ji držel u hlavy pistoli. Radši by sama zmáčkla kohoutek. Musel jsem kalkulovat, co s tím. Jeden můj kamarád ze sousedního paneláku ke mně často chodil smažit na Playstation 1. Ne, s ním sex nebyl. Tam moje myšlenka nemířila. Jednoho dne měl dorazit, v mých vchodových dveří byl celý radostný. Něco našel na chodbě, jako správně vychovaný kluk z naší periferie to rovnou ukradl. Byly tam nějaké papíry a videokazeta! Ten, kdo zná zkratku WHS, je doma. Ten, kdo ji nezná, tak to byl předchůdce formátu DVD. Ten, kdo nezná DVD, to byl předchůdce formátu Blu-Ray/4K UHD. Ten, kdo nezná 4K UHK, by si měl přestat předplácet Netflix. Každopádně zpět k příběhu.

     Kamarádovi jsem sdělil, ať ty papíry vrátí zpátky na chodbu, protože to pak někdo může jít hledat, ale tu kazetu prvně očíhnu. Co kdyby na ní bylo porno. Taky že bylo! Asijský. Možná to mě v mých jedenácti letech zformovalo do podoby člověka, co má rád Japonsko a vystudoval navazující magisterský obor Asijská studia. Paní Asiatka byla ve filmu k bílému muži stojícího za ní, pod ní i nad ní velmi příjemná, ochotná, usměvavá. Řekl jsem si, že v Japonsku jsou slušně vychované ženy. Musím tam někdy zajet. Na sex. Nedalo se říct, komu přesně jsem v té dvojici fandil víc, ale myslím si, že nakonec vyhráli oba. Nějak se to sešlo všechno najednou, lítalo to (rozuměj výstřik mrdky) do všech možných stran i úhlů. Porno kazetu jsem si nechal schovanou za skříní, má matka ji nikdy nenašla. Do dneška ani nevěděla, že nějaká vůbec byla. Ještě že nám můj strejda (buď mu země lehká…nebo jak se to říká) dal videopřehrávač. Někdo četl na základní škole Karla Čapka, někdo koukal na tvrdé porno s paní Asiatkou. Kdo to měl asi tak lepší? Víme všichni. Já. Mrdat na Čapka.

 

Porno kazeta 2

     Po čase mě těch krátkých pět klipů na první WHS začalo nudit. Chtělo to změnu. Jenže nikde by mi další díl neprodali. Co s tím? Dětský domov. Asi vás zarazilo, proč si chci udělat dobře (rozuměj vyhonit si ho jak lev) v děcáku. No, můj další kamarád i zároveň spolužák byl z něj. Měl tvrdý život, místo mého porozumění jsem mu jen kecal o tom, jak chci moc píchat. V tom mi však nedokázal pomoct. Oba jsme byli na ženský. Napadlo ho však mě představit jeho staršímu spolubydlícímu, který studoval vysokou školu, byl plnoletý. Mohl tedy koupit legální porno. Hned po škole, kdy ostatní děti si šly poctivě psát domácí úkoly, jsme šli do dětského domova na rozhovor. Vysokoškolák na mě koukal vyjeveně, ale jak se říká pro prachy všechno. Měl menší odměnu v podobě asi sto korun. Do Prahy cestoval běžně, takže snadno vydělané peníze. Do ruku mu mnou bylo vloženo asi 500 Kč, do týdne se ozval, že to má. Nové porno, lepší než to ukradené! Taková spokojenost. Doslova. On si vydělal, já zahonil. Takové kšefty se dělaly u nás na periferii. Do dneška to vlastně nikdo neví, jste první, komu to říkám. Závěrem se mi ještě povedlo dostat od dalšího kamaráda CD s Brianou Banks, dal mi ho jen proto, abych konečně vypadnul z jeho baráku a on mohl jít honit nad Sims 2. Tehdy to byla novinka, šlo tam šukat. Jak sami vidíte, měli jsme pevné, roky budované rodinné vztahy založené na respektu k ženám.

 

Koupě LEO

     Mezitím vším mě v každé trafice, kolem které jsem šel, lákaly porno časopisy. Byly vystavené tak, aby je viděl každý. I já – jedenáctiletý kluk. Abyste si nemysleli, že jsem nějaké úchylné čuně, v současné době kupuji Echo, Respekt i Reflex. Chci si přidat do sbírky i časopis Foreign Affairs. Ne že bych z toho vyrostl, ale skutečná ženská je lepší než slepený časopis. Jak ho tehdy ale koupit? Inu, můj kamarád, co mi dohodil kontakt na toho vysokoškoláka, byl velký, tlustý, vypadal klidně i na 17 let. Proč to nezkusit. Vybral jsem co nejvíce opuštěnou trafiku, nacházející se zastávku od naší základní školy. „sundej si batoh, dej si kapuci a jen řekni“ brý, jedno LEO“ dal jsem mu instrukci. On byl nervózní, co když to nevyjde, trafikantka nás mohla nahlásit řediteli školy. „Rovnou jí hoď peníze do toho okénka a řekni jí, ať si nechá drobný“ zněla moje rada. Šel na to. Vyšlo to. Buď byla ta stará bába na prachy nebo nepoznala, že mu bylo jen 12 let! Co dokáže kapuce a mluva jako smažka, co jí jde vykrást. Cesta domů byla nekonečná, LEO muselo zůstat v batohu, všude bylo plno lidí. Všichni zvědaví, řeší všechny kolem sebe. Otevřel jsem dveře od bytu a průser – doma byla ještě moje babička, co se chystala odjet. Říkala, že až za hodinu. Já jí zmanipuloval, aby jela radši o hodinu dřív, protože co když se v Praze ztratí a vlak by pak nemusela na Moravu stihnout. Dostala strach, co kdyby se to opravdu stalo. Rovnou vyjela. Já si rovnou vyhonil. Chudák babička. Nikdy jsem jí to neřekl. Vlak stihla s hodinovým předstihem. Hodinu čekala na nádraží. Mám černé svědomí, ale tehdy plné kule mi tlačily na mozek. Nešlo to jinak.

 

Podpálená škola

     Jestli toto bude někdy číst ředitel školy či nějaký kantor, za vzor mě tam nikdy na tabuli TOP studentů asi nedají. Slávek. To bylo jeho pravé jméno. Přišel k nám z jiného dětského domova (základní škola byla z půlky zaplněna dětmi z dětského domova, který byl hned přes ulici), přidal se k nám. Byl fajn, bohužel udělal něco, co dost nasralo ředitele školy, ten ho poslal pryč – podpálil nám školu. Resp. se o to pokusil, zapálil záchody. My měli výuku ve druhém patře, nuda jako svině. Přednášela snad učitelka na češtinu a mě Čapek nebo Werich úplně srali. Já miloval Nebezpečnou rychlost se Sandrou Bullock. Ne ty staré, chcíplé sračky. Slávek byl očividně stejného názoru. Tehdy jsem vymyslel dobrý způsob, jak se vyhnout té ukrutné nudě (osnovy MŠMT), kterou jsem v životě nikdy, nikdy nevyužil – toaletní systém. Nechtělo se mi na WC, ale učiteli jsem hodinu, co hodinu, týden, co týden, měsíc, co měsíc tvrdil, že nutně potřebuji. Tam se zašil, přemýšlel, jak dál ve hře na Playstation 1 či jaké film si po Pankráci (= tak jsem nazýval povinnou školní docházku) pustím. Knihy jsem měl doma na WC pro případ, kdyby mi došel toaletní papír. Vytřít si s nimi prdel po hovnech.

     Ostatní v mé partě to okoukali, já je to naučil. Fungovalo to. Flákali jsme se naplno. Často jsem jen stál u automatů dole v přízemí a koukal, jak bzučí Coca-Cola chladnička a svítí dioda. Lepší než sedět na hodině. Slávek to však jednoho dne posral – po jeho operaci „Oheň“ nám zakázali chodit na záchody a pokud někdo potřeboval, musel se nahlas přihlásit, zvednout se, zeptat se učitele a čekat na svolení. Bylo to půl na půl – někdy vyučující souhlasil, někdy ne. Pro holky i kluky to bylo ponižující ptát se před celou třídou, tak radši nikdo nechodil. Mě to bylo jedno, já se vždycky přihlásil a učiteli jsem sdělil: „pan učitel, mohu jít prosím na záchod?“. On opáčil: „co tam chceš dělat a na jak dlouho to bude?“ Já odpověděl: „máma mi včera po práci přinesla mekáč, měl jsem 6 cheeseburgerů, dvoje velké hranolky, takže se jdu pořádně vysrat, bude mi to trvat asi patnáct minut.“ Od té doby po mě už nikdo nechtěl zdůvodnění, proč jdu na záchod.

     Jednou tak sedím, nudím se na hodině, najednou slyším takový divný zvuk. Blíží se. Zvoní se konec vyučování, jdu ven na chodbu. Všude šum. Všichni na chodbě něco řeší. Někdo mi sdělil, že se děje něco dole. Okamžitě tam jdu. Hle – kouří se ze záchodů, můj třídní Jaroslav totálně nasraný, přijíždějí hasiči. To byl ten zvuk! Hasiči. Já jen s úsměvem na tváři položil dotaz Jardovi: „pančitel, tak jak to jde?“ On řekl něco ve smyslu, ať jdu do prdele. Pak přišli hasiči. Já s úsměvem na tvářil zdravil každého z nich, jen jsem je navigoval, kde hoří. Jeden z nich mi řekl, ať přestanu otravovat a vypadnu. Vůbec, tohle bych si nikdy nenechal ujít – Pankrác v plamenech! To se musí zažít, být u toho i cítit ten žár. Doslova mě to hrálo na srdci. A ano – Slávka druhý den poslali někam pryč, nikdo z učitelů o něm už nikdy nepromluvil. Jak si ho pamatuji? Jako kluka, co podpálil hajzly a já měl fakt dobrej den. 

 

Porno během výpočetní techniky

     Když nebyly peníze na porno, musela stačit škola. Ta tehdy měla internet v moderní počítačové učebně. Mě PC zajímaly, bral jsem si na ně povinně volitelný předmět. Bavilo mě to, základka dala peníze do super techniky a internetu (na tu dobu to bylo luxusní). V té době taky vyšla hra BMX XXX – jezdění na kole + striptýzová videa. Dokonalost. Tu hru mi nechtěli v obchodě prodat. Prý mi není 18, ale jen 13. Jako by to snad měl být rozdíl. Nakonec se mi ji podařilo sehnat v jednom bazaru v Berouně. Když se chce, všechno jde. Do té doby, než se ale pořídila, se muselo přejít na náhradní plán – internet na hodině výpočetní techniky. Koukal jsem na tvrdý porno, když to Jarda zjistil, dostal jsem zákaz. Nechápu proč, ale furt mi opakoval jen tyto slova: „ty nehutný, hnusný prase.“ Asi to fakt bylo až moc tvrdé porno. Kvůli mně přišlo ze shoda speciální nařízení, přilepené na zdi učebny, že se výslovně zakazuje jakákoliv pornografie. Do hajzlu, co s tím. No, BMX XXX. Vždyť je to videohra, sportovní žánr. Na to se to pravidlo nevztahuje. „Vypni to ty nechutný hnusný prase“ pronesl Jarda nade mnou. Já se ho zeptal jen na jednu jedinou věc: „pančitel, jak definujete porno?“ To ho zarazilo. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „sexuální akty včetně masturbace či nahoty.“ Můj druhý dotaz to vyhrál: „pančitel, když ta holka nebude nahá, ale bude jen ve spodním prádle, tak to přeci není porno, ne?“ Odpověděl suše jen: „ne“ a šel pryč. Já se koukal na striptýz legálně schválený školou. Paráda! Na každém videu se holky, s problémem se svým tátou, kroutily v tangách a v podprsence nebo si polévaly vodou bílé tričko. Sedmé nebe. Prý Čapek. To určitě. I ten by se radši koukal na porno než by četl ty svoje sračky.

 

Zapomenutý školní výlet

     Naše učitelka na češtinu měla zrovna výuku. To znamenalo jediné – vypnout, neposlouchat a přemýšlet nad kočkami ve Fear Effect 2. Něco psala na tabuli jako každé den. Nepovažoval jsem to vůbec za důležité, protože všichni učitelé něco psali na tabuli, vždycky to byly nějaké píčoviny. Druhý den jsem přišel do školy. Nikdo nikde. Asi jsem musel dorazit až moc brzo nebo odpadla hodina, říkám si. Dorazil můj kámoš, co mi pomáhal shánět to porno od vysokoškoláka. Ten seděl vždycky vedle mě, nikdy učitele také neposlouchal. Pak dorazil Mattia, týpek, co byl ve škole jednou za půl rok. Zbytek jen hrál hry. Uplynula hodina, stále nikdo nikde. Šli jsme na ředitelem, otevřel. Divil se, co tady děláme. Já nevěděl, co mu na to mám odpovědět. Ptal se: „vám neřekla paní učitelka, že je dnes výlet do Prahy? Vždyť to psala na tabuli.“ Jo, na to tabuli, na kterou jsem kompletně mrdal. Nevěděl, co s námi, tak nás nechal jít samotné do počítačové učebny, ať tam zůstaneme do jedné hodiny odpoledne, pak oběd a domů. Ano, do té učebny, která byla moje porno Mekka. Můj druhý porno domov. Měl hodně práce, proto jsem věděl, že se tam neobjeví. Co to znamenalo? Pět hodin porna v kuse. Mattia tam hrál Dooma, kamarád koukal na seznamky, co tehdy vznikaly. Já jel tvrdé porno. V tom nejlepším, co může být (stříkání deseti chlapů na jednu holku pod nimi) vlétl ředitel do třídy. Já hned vypnul natvrdo PC, měl jsem tam asi 15 oken porna, počítače nebyly tehdy tak výkonné jako teď. Ten kripl se z toho seknul, v bedýnkách řvala nějaká děvka „aaaaaaaaaa, aaaaaa,aaaaaa,aaaaaa,aaaaa“ a obrázek byl zaseknutý na tom masivním stříkání té slečny, co asi neměla dobré dětství.

     Ředitel nic nezpozoroval, řekl nám: „vypněte počítače, jak správně máte a běžte domů“. On si jen myslel, že jsem vypnul PC, protože jsme na nich neměli být, jen tam snad původně uklidit. Do dneška to neví. Nebo ví, ale dělal, že to neviděl. To by musel sám říct.

 

Blitky ve třídě

     Byl Pankrác, nuda jako svině. Přestávka. Tehdy vedení školy dalo velké nádoby pití s čajem za měsíční poplatek k dispozici všem žákům. Kamarád si tam vždycky napouštěl plnou pet lahev a pil. Já mu jednou říkám: „hej, píčo, že to nedáš na ex? Celý najednou, ty sračko?“ On to dal za pět sekund. Litr a půl čaje za pět sekund. Na podruhé to další den dal za tři sekundy se speciální metodou – kompletně zamáčkl rukou tu petku tak, aby mu všechen čaj šel rovnou do pusy. Byl v tom hodně dobrý. Pak to viděl jeden spolužák. Ptá se, co děláme. Odpovídám otázkou, jestli to chce dát. On se na to cítil. Nechtěl však na chodbě, ale ve třídě. Proč ne, říkám si. Uvnitř si vzal svoji pet lahev plnou vody a pustil se do toho. Dal to asi za šest sekund. Možná i pět. Jenže neměl trénink, jen ego. Dal to, ale za jakou cenu. V ten moment mu začalo být špatně od žaludku. Zároveň se pohádal Filip s Petrem, začali se honit v okruhu kolem celé třídy včetně nás. Nám se vyhnuli jen tak tak. Když si běželi druhé kolo, tak to přišlo. Těsně předtím, než oba proběhli, se Jakub (ten, co dal litr a půl vody za pět sekund) totálně zeblil. Snídaně, svačina, extrémní množství vody i žaludečních šťáv – kompletně všechno, co měl v žaludku. Na zem. Před nás. Za námi stihl proběhnout jen Filip a na Petra jsem jen zakřičel: „tam neeee.“ Bylo však už pozdě. Sjel po tom celým svým tělem. Bokem. Od bot až po krk měl na sobě Jakubovi blitky. Víc sraček na jednom člověku už být ani nemohlo. Kdybyste ho hodili do bazénu, byl by sušší než tak, jak dopadl. Petr byl chvíli v šoku, pak si uvědomil, co se stalo. Musel jít domů, naštěstí bydlel kousek. Nevím, jestli si na to ještě pamatuje, já si na to vzpomínám, jako kdyby to bylo před týdnem. Směji se tomu dodnes.

 

Chcaní na ulici

     Můj spolužák Honza (ten z dětského domova) se mnou jednou šel o volné hodině ven se projít. Už od mala jsem nenáviděl školu, chodit ven, kecat při tom o hrách – to bylo moje. Byl s námi i Slávek, neměli jsme peníze, takže v jednom obchodě jsme po dobrotách jen mlsně koukali. Honzovi se však chtělo extrémně močit, ale cesta zpátky byla asi na deset minut. Měl v sobě zase asi litr a půl čaje, co se zdarma dával ve škole. Držel to asi hodinu, na záchod se mu nechtělo, protože mu často při hodině stálo péro. Furt koukal na holky a snil, kterou z nich byl ojel. Neojel nikdy ani jednu. Já taky ne. Nás dva rozhodně nechtěly. Musel se tedy někdy vymočit, ale kde. Byli jsme na hlavní ulici na vesnici, nikde nebyla možnost to pustit. Navíc měl před Slávkem tendence machrovat, tak sundal kraťasy (chodil nonstop naostro), vyndal ptáka a začal chcát. Před lidmi, před auty, jež kolem nás projížděly. Někteří řidiči troubili a něco řvali. Asi nic pochvalného. Jeho proud byl asi dva metry do dálky, metr do výšky. Takhle chcal asi půl minut, pak jsme šli zpátky do školy. Nikdo nás asi nenahlásil, protože si nás nikdo z učitelů nezavolal do kabinetu. Ten chodník totálně, kompletně pochcal. Jako kdyby pršelo. Víc močky jsem snad v životě neviděl. Jako kdyby musel ten čaj chlemtat nonstop zdarma…

 

Autor: Michal Synek

Kontakt: Mgrsynek@seznam.cz