Prahou na jeden dech

Na vrcholku Prahy hrad majestátně stojí, jako by hlídal celý svět pod sebou. Je to tichý svědek toho, jak dole začíná nový život. Noční světla města se rozžínají jako hvězdy na nebi, každé okno je svým vlastním malým vesmírem. Ale to není příběh o nich.

 

Procházím se městskými uličkami, krok za krokem, moje nohy se motají jako zbloudilí poutníci, ale vědí, kam míří. Vršovice, cíl někde v dálce, kam oko nedohlédne. Každý krok je jako letmý dotek s Prahou; občas zakopnu o kostku na chodníku, připomínka toho, že cesty nebývají hladké. Ale pokračuju dál, oči bloudí po té kráse kolem mě, po Praze, která v noci dýchá tiše a klidně, jako by čekala na můj pohled.

 

Karlovým mostem mé nohy pomalu kráčejí a kolem turisté se tím pohledem kochají. Občas mě někdo zastaví a požádá o fotku,úsměv jim s radostí oplatím a přání splním. Jdu dál, dlouhá cesta se přede mnou klikatí. Karlův most mizí za mnou a já se proplétám uličkami plnými turistů. Kolem sebe vidím lidi na zemi, kteří prosí o drobné, zatímco se jim za zády třese pejsek zimou. Probudí se ve mně lítost, pár drobných jim podám s nadějí, že aspoň trochu pomůžu. Ostatní na ně jen pohrdavě koukají, slepé pohledy míchají.

 

Půl cesty mám za sebou na Staromáku, kde hlad tiše zaklepe na žaludek. Najdu si svůj stůl, staré známé místo, kde obsluha už dávno ví, co si dám. Je to jako malý rituál, to moje jídlo, a jak dojím, číšník mi beze slov podá účet, jako kdyby mi připomínal, že odpočinek končí a čeká mě druhý poločas.

 

Vydám se dál, Staromák mizí za zády jako vzpomínka, a přede mnou už se rýsuje Václavák – velká tepna města, která pulzuje světly a reklamami. Prolétám kolem něj jako noční pták, rychle, bez zastavení, a za chvíli jsem na prahu Grébovky. Tady si nohy na chvíli dopřejí ticho a klid, odpočinek před poslední částí cesty. Zatímco mysl prázdná zírá nahoru, na nebe poseté hvězdami, na planety, které září jako tajemné majáky v dálce.

 

Před sebou mám poslední čtvrtinu, prales stromů, kterým musím projít, jako bych se ztrácel v nočním lese. Konečně se otevře cílová rovinka, když mezi stromy prosvitne slunce a rozjasní temnotu. Zlaté listí na zemi přede mnou září vedle mé oblíbené kavárny, kde starý strom pomalu dožívá. Ještě svítí na mou cestu, v husté mlze, která obestírá ulice jako přízračná záclona.

 

Číslo patnáct na domě přede mnou svítí. Koukám nahoru, a v hlavě mi prolétne myšlenka na jednu dámu, která tu bydlí. Možná teď taky kouká z okna a sleduje noční klid města. Ale pak zakopnu, a boty si zničím o tu kostku, která mě jako vždycky vrátí zpátky na zem.

Poslední úsek – kolem Moabitu, odkud se ozývá zvuk špatného piva a tlumené hlasy. Lidé stojí venku jako sochy, nehybní svědci noci. Kolem Bohemky, kde utichá poslední ozvěna večera, a můj dům se přede mnou konečně objeví, tiše, ale s otevřenou náručí. Na cílové rovince típnu cigaretu a když vcházím do dveří, cítím, jak se noc kolem mě zavírá jako závěs, za kterým končí můj příběh. Jsem doma