Tentokrát asi bez názvu

"Ulice potemněla a ztichla, jak to měla v tuhle noční dobu vždy ve zvyku. Psi stišili to své otravné vytí a polovina sousedstva už jistě spala. Vycházející hvězdy na ledově čiré obloze byly totožné těm včerejším, stejně jako ostrý měsíc, který včera, stejně jako předevčírem svítil až moc. Bolely mě z něj trochu oči, vzpomínám si.

  Doma té noci nikdo nebyl. Já si koupila sedmičku vodku a pustila se do své párty. Zapla jsem tátův gramofon ležící na poličce v obýváku. Pozhasínala stropní světla, roztáhla bílá prostěradla a hodila je na různé lampy, jen aby to trochu vypadalo. A pak mohl večer roku, večer všech večerů započít. 

  Tančila jsem obalená svou oblíbenou XXL bílou košilí do not a rytmů mých oblíbených písní. Mým tančícím parťákem se stala flaška. “Seš lepší než voni všichni, fuuuuuu!” To jsem řvala na celé kolo, když jsem se s ní točila a líbala ji a sahala na ni a pak si ji strkala mezi nohy. Hodila jsem do ní i balení jedlých třpytek. Ta flaška byla tak neuvěřitelně krásná. Ten lom bílého světla od jedné třpytky ke druhé, plovoucí ve čtyřicetiprocentním ethanolu. Byla jsem šťastná. Dnes se nemohlo už nic pokazit. 

  Hladina vodky v láhvi klesala, za to v mé krvi se rostoucí promile těšily vřelému přijetí. Kalhoty jsem na sobě už neměla, ani si nepamatuju, kdy jsem je sundala. Bylo mi teplo, ale ne moc. Na podzimní večer bylo fakt příjemně. Byl to přesně ten typ večera, kdy můžete udělat jen tu jedinou věc. 

  Házela jsem s bílými prostěradly po místnosti, po nábytku. Točila jsem se s nimi a motala se do nich jako samotný Lazar. Byla jsem tak šťastná. Smála jsem se a pila. Pila a smála. 

  Čekala jsem do chvíle, kdy se už jen s těží udržím na nohou. Pak jsem se koukla na hodiny. Bylo něco okolo jedné, možná druhé. S flaškou v ruce a bez kalhot jsem jako královna světa vykopla proutkované dveře na terasu a vyběhla ven na zahradu. Gramofon doma stále hrál a vzdalující se já slyšela s každým dalším krokem jeho slábnoucí moc. Nemotorně jsem přelezla plot. samozřejmě jsem spadla a narazila jsem si ruku. Vzpomínám si, jak jsem pod tím plotem seděla, smála se sama sobě a  při tom polykala další lok. 

  Za naší zahradou ležela louka. Byla jsem bosky a tráva zalitá rosou příjemně chladila. V hlavě mi pořád zněly písně a melodie co jsem před chvílí poslouchala. Nebyly konzistentní. Splývaly. Zněly hezky. S utkvělou představou toho, že melodie v mé hlavě jsou vlastně skutečným doprovodem mé procházky, jsem celou cestu, až tam nakonec k oné dálnici protancovala. Točila jsem se, snažila jsem se i o stojky a tak. Ale kvůli až moc dlouhé košili a alkoholu to asi nevypadalo zrovna jako představení v Pařížské opeře. V ten moment mi to bylo fuk. 

  Čím blíž jsem byla dálnici, tím víc jsem pila. Oči mi přestávaly fungovat. Ve vší té tmě registrovaly jen barevné čáry, které představovaly rychle jedoucí auta přede mnou. A ty čáry se blížily. Za chvíli byly i slyšet.  A pak jsem byla tam.

  Ta silnice byla na vyvýšeném kopečku. Cesta tam nahoru mi moc nešla. Asi třikrát jsem spadla a z toho se dvakrát zkutálela dva metry zpátky dolů. 

  Nahoře jsem do sebe převrátila zbytek flašky a tak tak zadržela zvratky v hrdle. Alkohol proudil mými žilami v takové koncentraci, že jsem div nevzlétla. Mé nohy byly pořád na trávě, když jsem dala lahvi poslední polibek a nedbale ji hodila za sebe. Přelézt přes to svodidlo mi dalo trochu zabrat, nebudu lhát. No a pak jsem tam stála. A čekala. Koukala na ty dva světla mířící rovnou na mě. A ony byly blíž a blíž a blíž a…”

  “No ty vole. Kurva.”

  “Jo.”

  “To takhle mluvíš vždycky?”

  “Jak jako?”

  “Tak melodicky. Měl jsem dojem, že poslouchám knihu.”

  “Jo, mám duši básníka.”

  “Měla bys psát.”

  “Kdo by to čet?

  “Já bych si to třeba přečet.”

  “Proč bych měla psát pro skupinu lidí, co leží na nemocničním lůžku se sešitým předloktím?”

  “Každý autor má své specifické obecenstvo ne?”

  “Třeba?”

  “Nevím, moc nečtu”.

  “No vidíš”.

  “Ale od tebe bych něco zkusil.”

 “Hele ser na to. Hned jak vodsať vypadnu, tak letím pod vlak. Ten by už měl být jistej.”

 “Škoda.”

 “Ty si snad myslíš, že tu zůstaneš? Že budeš v pohodě?”

 “Nevím. Unavuje mě myslet.”

 “Aha.”

 “Jmenuji se Vítek, jen tak mimochodem.”

 “Lenka.”

 “Těší mě.  Způsob našeho setkání je dost originální, nemyslíš.”

 “Jo to je. Nějak takhle bych začala svůj román.”

  “Jak by se jmenoval.”

  “To není podstatné. Podstatné je, že by skončil tragicky.”

  “Jak jinak. Tvé obecenstvo bys s jiným koncem neuspokojila.”

  “Nech toho.”

  “Ale rozesmál jsem tě.”

  “To ty opiáty. Nevíš, co to je?”

  “Morfium?”

  “To už se nepoužívá, ne?”

  “Nevím, jiné neznám. Tohle jsem viděl v nějakým válečným filmu. Píchali si to tam do stehen.”

  “Hacksaw Ridge.”

  “Co?”

  “Ten film. Tak se jmenuje.”

  “Vidělas ho?”

  “Ne, víš.”

  “Škoda, je fakt super.”

  “Bože…”

  “Hele proč si mneš oči?”

  “Ty seš taky sjetý, nebo jen blbý?”

  “Co?”

  “Jasně.”

  “Hele nehraj si na chytrou. Kdybys byla fakt tak chytrá, tak se do tý cesty postavíš pořádně a ne na kraj, aby tě ten kamion jen odhodil a trochu zmuchloval.”

  “Trochu? Přišla jsem o ruku a už nikdy nebudu chodit.”

  “Vidíš, seš blbá.”

  “Říká člověk, kterej se nedokáže ani podřezat.”

  “Víš jak je těžké najít tepnu?”

  “Tak sis měl useknout celou ruku.”

  “A čím jako?”

  “Mohl sis ji odřezat třeba na cirkulárce. Strejda jednu má, jestli chceš, dám ti na něj číslo.”

  “To budeš hodná. Počkej, vezmu si papír.”

  “Ty nemáš mobil?”

  “Zahodil jsem ho.”

  “Aha.”

  “Já ale nemám tužku.”

  “Sakra.”

  “Jo, sakra.”