Václav a Márinka

Místo aby Václav přišel ve čtyři jako vždy, v šest volal Márince.

"Někoho jsem přejel," zachrčel své ženě do ucha.

"Neblbni!" vyjekla Márinka, "kde jsi teď?"

"Na policii. Musím končit," a zavěsil.

Domů přišel v osm. Márinka se mu pověsila očima na obličej. Měl ho hranatý, jako zavřené okenice. Kolem úst se mu táhly sotva patrné rýhy. Byl to Václav a nebyl to on. Jiné skupenství muže, proměněného zážitkem smrti.

„Tak co, Vaší?“ zahleděla se mu Márinka hluboce do očí s nekonečnou starostí a soucitem.

„Přejel jsem chlapa a je po něm,“ odříkával Václav a díval se do místa, kde se stýkaly dvě stěny předsíně.

„Jak to přejel, to ti tam jen tak vběhnul?“ pokračovala Márinka. Nikdo na světě by nezaznamenal, ani ona sama, že právě poprvé udeřila do klínu, jehož úkolem bylo rozpoltit skálu, která vyplňovala jejího muže.

„Jo, vběhnul mi přímo pod náklaďák,“ Václav se teprve teď podíval na svou ženu.

„Tak za to přece nemůžeš, přeci by tě ani policajti takhle nepustili domů,“ zvolala Márinka udiveně a vlastně i pobouřeně, bylo to preventivní pobouření nad kýmkoliv, koho by napadlo něco jiného. Byl to ale zároveň i druhý úder do klínu.

„Tak to asi ne,“ přisvědčil Václav a měl pocit, že se dozvěděl něco nového a pro něj příznivého.

„A cos jim řekl?“ ptala se Márinka.

„Nic, ukázal jsem jim to všechno na videu,“ odpověděl.

„A vlastně jo, vždyť ty máš vepředu kameru, tak to je moc dobře, moc dobře, že sis ji tam dal, tohle by každýho nenapadlo, Vaší,“ udeřila Márinka do klínu potřetí.

„Ten chlap něco říkal, na tom záznamu je to vidět, něco říkal než...,“ Václav se odmlčel a potom pokračoval, „jenže není poznat co, ale něco určitě říkal.“ Otočil se celým tělem k Márince: „Já bych strašně potřeboval vědět, co říkal...“

„Máš to sebou?“ zeptala se.

„Mám to sebou, stáhnul jsem si to pro policajty.“

„No tak mi to pustíš, viď?“

Silnice mizela pod kabinou, po stranách se míhaly stromy, bílá čára se v rychlosti kroutila jako stuha, potom se za jedním ze stromů něco pohnulo a vzápětí se z toho pohybu zrodila silueta, která vkročila přímo do středu jízdy nákladního auta. A skutečně, když už byl ten člověk velmi blízko, bylo zřejmé, že něco vykřikl. Potom zmizel pod kabinou. Silnice prudce zpomalila, potom se vše zastavilo, vzápětí se před kamerou mihla hlava v kšiltovce a prudce se sklonila k zemi. Záznam skončil. 

„No tak co chceš ještě řešit?“ zvolala opět Márinka pobouřeně a tentokrát s příměsí hněvu na každého, kdo by si dovolil dávat Václavovi vinu. „Policajtům je to jasný, mně je to úplně jasný, na tom videu je úplně jasně vidět, že ten chlap to udělal schválně, ten tam vyloženě čekal, až někdo pojede! A žes to byl zrovna ty, bóže, tak jsi to byl zrovna ty, kdyby tam jel někdo jinej, přejel by ho někdo jinej! Co na tom chceš ještě řešit?“ Několik dobře vedených úderů do klínu.

„Já ale potřebuju vědět, co ten chlap říká,“ promluvil Václav již o poznání hlasitěji.

„Já vím!“ vykřikla Márinka a běžela do obýváku pro telefon. Z pokoje pak bylo slyšet její hlas: „Magdi, dej prosím tě vědět Jolance, že jí přes tebe posílám nějaký video s jedním chlapem a potřebuju zjistit, co tam říká. Uděláš to pro mě? Zlatá, moc děkuju!“

Márinka se vrátila do předsíně, Václav si mezitím pověsil kšiltovku na věšák.

„Volala jsem Magdě z práce, jak má u sebe tu hluchou ségru co umí odezírat, ta to pozná, to se se mnou klidně vsaď.“ Muž se nepatrně pousmál, náhle pocítil, že se jeho závaží ujímá někdo jiný a to s překypující energií a uměním poradit si za všech okolností.

Skutečně za deset minut přišla odpověď od Jolany: „On tam říká: ‚Já už tady nechci bejt!‘ Ty vole, to je hustý video!“

Oba si zprávu přečetli a Márinka se s hlasitým vydechnutím plácla dlaněmi do stehen: „Já myslím, že tady už se není o čem bavit,“ pronesla schválně bezvýrazným tónem, aby vynikla naprostá absence pochybností o skutečnosti. Podívala se na Václava s uličnickým výrazem, vybízejícím k úsměvu. Václav opětoval pohled a skutečně se usmál. Potom krátce zavrtěl hlavou a ten pohyb znamenal: „Ty jsi neskutečná...“ Klín byl hluboko zaražen a ve skále zela mohutná trhlina. Byl čas na finální úder.

„Udělala jsem hovězí s knedlíkem, hřeje se to v troubě, když jsi tak dlouho nešel,“ řekla Márinka.

„Se zelíčkem od tvé matky?“

„Se zelíčkem od mé matky...“