Tam v Písku

Odjíždět měl autobus za deset minut, čas se tíživě a smutně vlekl. Pavel se chvíli díval z okna na nástupiště, potom si opřel loket o koleno a bradu položil do dlaně. Schůzka s Markétou měla nečekaný závěr; ovšem, to jsou ženy... Z jeho pohledu bylo vše jasné, s bývalým přítelem se rozešla, tlustá čára, tečka, nová známost, krásné společné chvíle. A dnes za ní přijel jako vždy do Písku, jenže byla jako vyměněná.  Prosila, ať se nezlobí, že to nejde, že dál nemůže. Myslela si, přesvědčila sama sebe, že minulost je opravdu smazaná, že Karel, bývalý přítel, je definitivně pryč. Ale není, musela to přiznat. Stále má svá bolavá místa. Přehrával si její slova:

"Ty jsi úplně jiný než on, jsem s tebou moc ráda, ale nezlob se, já mám strach, to není tvoje chyba, já to mám v sobě, Karel mi dělal ze života peklo, ta jeho žárlivost, ta nejistota, pořád se bát, kdy zase začne vyvádět, já se tak bála,  tak hrozně jsem se bála, Pavle. Nezlob se, nejde to, moc mě to mrzí, ale nejde to, nejsem na to připravená, promiň..."

A teď sedí v autobuse, který ho vyveze z města, to se ztratí za obzorem a bude dál a dál, jako Markéta. Prázdnota a smutek budou narůstat spolu s beznadějí. Bolest je přímou úměrou předchozího štěstí. Nenáviděl jméno Karel, toho člověka nesnášel celou dobu, kdy znal Markétu. Občas řekla větu, dvě, zmínila nějaké příhody, které připomínaly tmavé sklepení. Žárlivý, mstivý, zákeřný Karel. Opustila ho, ale uvnitř byla rozdrásaná do krve. Dnes mu to vyjevila v celé hořkosti rozchodu.  Pavel si podpíral bradu a strnule zíral do opěradla před sebou. 

Celá tíha smutku byla tak opravdová a nezměnitelná, že když se rozezvonil mobil, ani stínem ho nenapadlo, že by snad mohla volat Markéta. Ale byla to ona. A říkala věci, nad kterými se mu zatočila hlava. 

"Prosím tě, promiň mi to, jestli můžeš, já to takhle nechci, když si pomyslím, že už bych tě nikdy neviděla..."

"Kde jsi, Markétko?" vykřikl Pavel a vzápětí ji viděl přicházet. 

Dral se uličkou k řidiči, hovícímu si u volantu. "Prosím vás, můžete mi otevřít?" vyhrkl Pavel. Řidič ledabyle stiskl tlačítko a dveře se se syčením otevřely. Seskočil a rychlým krokem šel Markétě vstříc. Objal ji a ona se k němu beze slova přitiskla. Nevnímali lidi, postávající na okolních nástupištích ani řidiče, který je měl před sebou jako na dlani. Byl to jejich svět a jejich vzkříšení. 

"Nechtěla bych tě ztratit, nikdy," říkala potichu a on ji silně tiskl. Hladila ho po vlasech a Pavel ji líbal na zavřené oči. 

"Zůstanu tady," řekl. 

"Ne, to ne, prosím tě, je toho na mě moc. Ale já za tebou přijedu co nejdříve, zítra, už zítra přijedu, jestli chceš," dívala se mu do očí. 

"Dobře," odpověděl potichu. Všechno bylo klidné a vlídné. Rozloučili se, Markéta odcházela a několikrát se ohlédla. Pavel se za ní celou dobu díval. Byl šťastný a lehký. Vracel se k čekajícímu autobusu. No jistě, za dvě minuty budou odjíždět, ale jak bude to mizející město nádherné, když mu opatruje jeho Markétu. Jeho krásnou, něžnou a křehkou Markétu. 

Pokývl před zavřenými dveřmi na řidiče. Zase stejné syčení a pomalé rozevírání, schody nahoru. Pavel zamířil na své místo. Ale řidič houkl: "Kam jedete, pane?" Pavel se zarazil.

"Já už jsem tady přece seděl," řekl. 

"Mě nezajímá, jestli jste tady seděl nebo neseděl, já se ptám, kam jedete!" opáčil řidič. 

"Do Budějovic, ale já už tady přece byl," odpověděl Pavel překvapeně. 

"Takže šedesát dva," nehodlal řidič diskutovat. 

Pavel se vrátil na schody a nevěřícně se díval na displej, kde skutečně svítilo jízdné, které mu řidič nepochopitelně vnutil, ačkoliv musel vědět, že Pavel už je dvacet minut jeho zákazníkem. 

"Tak jedete nebo nejedete?" vyštěkl na něj řidič. A Pavel si v ten moment uvědomil podivnou skutečnost. Tón řidičova hlasu nebyl netrpělivý ani podrážděný, jak by odpovídalo jeho chování. Ne, bylo v něm něco jiného. Ano, bezpochyby to byla mstivost, přesně tak, celé řidičovo chování připomínalo cosi jako mstu. Pavel se podíval ven směrem, kterým se dívá řidič, sedící u volantu. Tam před chvílí stáli s Markétou a objímali se. Ten člověk je měl přímo před sebou.

A Pavel si vzpomněl na jednu větu, kterou kdysi pronesla Markéta, když mu popisovala svůj život s bývalým partnerem: "On mi třeba volal z každé zastávky, aby mě zkontroloval..."

"Jasně, že jedu, takže jednou Budějovice," řekl Pavel hlasitě a dodal, " a platím kartou, Karle..."