Plaketa

"Co se dějě?", zeptal jsem se Milana sedícího vedle mě. Byl to můj první týden v nové práci. Dělal jsem hlídače v mezinárodní škole v Praze. "Ale nic velkýho, Boris dostane dneska plaketu", odpověděl Milan.
"Jakou plaketu?", zeptal jsem se, zatímco jsme oba pozorovali Borise v nažehlený košili, kterej si potřásal rukou s nějakým páprdou v obleku.
"No když tady s náma vydržíš 20 let, tak ti přijde pogratulovat samotnej ředitel školy, dá ti flašku nějakýho levnýho vína, co zbylo z posledního vánočního večírku a tvoje jméno bude nadosmrti támhle na tý tabuli", řekl Milan a ukázal směrem ke vchodovým dvěřím ve vestibulu. Byla tam velká dřevěná tabule a na ní odhadem tak sto malých zlatých plaket se jmény všech, co si tu odkroutili alespoň 20 let.
"Aha. Pěkný. A kdy ty dostaneš svojí plaketu Milane?"
"Ani mi nemluv, ještě mám dva roky a budu jí mít taky. Doufám, že do tý doby skončím. Tu plaketu i víno ať si strčí třeba do prdele", odpověděl Milan, zatímco ředitel podával Borisovi tašku s vínem.

Uběhly dva roky. Tentokrát dostával plaketu Milan. Akorát se vracel k recepci, kde jsme přes den sedávali, když se zrovna nic nedělo. Sledovali jsme tam kamery, vyřizovali ztracený vstupní čipy pro studenty, pili kafe a kecali.
"Tak gratulace Milánku, konečně más tu svojí plaketu."
"Úžasný. Teď tu bude moje jméno navěky spjatý s tímhle ústavem", odpověděl a začal znechuceně rozbalovat tašku s vínem.
"Přestaň kecat a pochlub se, cos dostal."
"Ježkovy zraky! Čekal jsem Sklepmistra a oni mi daj normálně Malbec."
"To víš Milane, 20 let je 20 let. Zasloužíš si jen to nejlepší", odpověděl jsem a začal se nahlas smát.
"Víš, co? Bež do háje. Já tady nechtěl skončit. Měl jsem jiný plány. Místo toho jsem se oženil, rozvedl, koupil barák, prodal barák. Kolikrát jsem chtěl skončit a třikrát jsem měl už i napsanou výpověď, ale nikdy jsem to nepodal."
"A proč Milane?", zeptal jsem se a vážně mě to v tu chvíli zajímalo.
"Chceš pravdu mladej?"
"Jasně."
"Bál jsem se. Bál jsem se, co bych si počal bez týhle práce. Já vím, že je to tady na hovno. Pořáď tě tady otravuje banda zbohatlickej dětí a hledáš jejich ztracenou mikinu za 20 tisíc nebo v pondělí ráno, ještě rozespalej otevíráš bránu a nějakej 18ti letej spratek přijede v novým Porsche, na který já můžu tak leda čumět doma na plakátu. Ale na konci dne, máš svoje jistý. Prachy choděj na den přesně, máme docela dost dovolený, moc se tady nenadřeš a když zrovna nemá Kopec blbou náladu, tak tě ani nikdo nebuzeruje."
"To máš recht Milane, má to tady svoje výhody. Ale ty děti mě taky pěkně serou. Nebudu lhát", postěžoval jsem si zpátky. Milan se mezitím zvedl a odkráčel pryč si to víno hodit k sobě do skříňky.

Zbytek dne jsem byl docela zamklej. Šrotovala mi hlava. Věděl jsem, že odsud musím vypadnout. Nechtěl jsem dopadnout jako Milan. Měl jsem ho rád, ale nechtěl jsem dopadnout jako on. V padesáti pobírat třicet čistýho, nemít ani na benzín do svý prorezlý Škodovky a vracet se každej večer do dvacetimetrový garsonky na Černým mostě. Věděl jsem, že takhle nechci dopadnout.

Věděl jsem, že nechci tu zatracenou plaketu.