Mít navrch!

Je po něm! Bác! A další rána! Máš to spočítaný! A tebe to čeká za chvilku! Cha!

Kladivo dopadalo s nemilosrdnou přesností. Snad by byla hodna obdivu, pokud by nástroj v ruce nedržel malý chlapec. Mravenec za mravencem hynul pod jeho nelítostnými údery. Doufejme, že alespoň netrpěli. Ostatní pokračovali ve své prastaré cestě, jeden za druhým ve prospěch mravenčího společenství, vyhnuli se padlým příbuzným a pachtili se dále. Když pak bylo třeba trasu kvůli překážejícím tělům upravit, učili tak bez hnutí tykadla, a dál odhodlaně mířili vstříc osudu. Někteří chlapcovu běsnění unikli, jiní ne. Dětská krvelačnost se však stále nezdála uspokojena.

Hlupáci! Mám vás všechny ve své moci! Dostanu je jednoho po druhém! Prásk! A další rána! Žádný neunikne!

Masakr pokračoval. Kdoví proč vlastně? On sám to jistě netušil. Odpověď na takovou otázku ho zcela upřímně nezajímala. I pokud by se ji dozvěděl, nezastavil by se. Měl tu moc. Vládu nad jejich životy. A musel ji využít! Musel to vyzkoušet. Prožít ten nadřazený pocit! Ten prastarý pud byl silnější než on sám. Nebyl schopen mu čelit. Jiné uplatnění takové moci bylo pro něj ještě zcela nepředstavitelné. Stejně jako možnost se jejímu vábení postavit. Vždyť byl tak malý. A navíc byl kluk! Ale co kluk. Kus chlapa, jak by on jistě zažvatlal. Držel kladivo. Poslouchalo ho. Přestože musel ještě násadu sevřít oběma rukama, aby kladivo uzvedl. Ale dal si tu práci. Co by pro výsledek neudělal, ne? Jeden mrtvý mravenec za druhým padl za oběť nezvladatelnému nutkání a rána následovala ránu, zatímco se kůra stromu, po níž mravenci putovali, pokrývala jeho oběťmi.

Pak ho to přestalo bavit, pustil kladivo a odešel za jinou kratochvílí.

—

Ten skuhrá! Jak je směšný! Řekni ještě něco, ať se pobavíme! Skřehotá, jak když škrtí slepici!

Stačila jedna vět a parta pubertálních mládenců vyprskla smíchy. Bylo divu, že se k ní vůbec odhodlal. Jinak to snad ani dopadnout nemohlo. Že vůbec otevíral ústa. Všichni přece byli v tom věku. Občas to každému zaskřípalo, on jediný ale mutoval dokonale. Hlas ho zrazoval zas a zas. Příště budu radši držet zobák, říkal si, zatímco příval bujarého, místy nuceného, vzájemně hecovaného smíchu ne a ne ustat. Proč by taky měl? Bylo komu se smát. A jsme to my, kdo se směje! My, kdo má navrch! Jak je ten pocit opojný, mít navrch! Být nahoře. Kdo by přece chtěl být tím dole, po kterém se šlape? Vždyť jak je nám pak spolu dobře. Patříme k sobě! Nejsme proto ztraceni. A právě takoví jsme silní. No co, tolik se mu snad nestalo. Vidíte, kamarádi, nemusíte ho litovat. Vždyť se směje s námi, říkali si alibisticky při pohledu na jeho rozpaky zkřivenou tvář. Neměli odvahu, chovat se jinak. Ano, on také nechtěl být sám. Tohle byla cena za ono pochybné přátelství. Ne všem se však jejich stádní chování zamlouvalo.

Když smích ustal, nezávazná konverzace o strastech dospívajících mladíků se slibně rozvíjela, ale to víte, nechcete zůstat stranou řeči. Musíte něco říct. Mlčet je přece veliká ostuda. Co se dá dělat, musí to ven, děj se co děj. Salva smíchu na sebe nenechala čekat. Rozčísla prostor, jen co zazněl jeho skřípající hlas. A je v tom zas! Zas hraje tu roli. Ale co, aspoň že je s nimi.

To už je ale všechny se zadumanou tváří sleduje nejmenovaný vůdce party. Aniž by si jeho počínání kterýkoliv z kumpánů všiml, věnuje zkoumavý pohled jednomu každému z nich, včetně jejich ubohé oběti. Dosud se smál s ostatními. Nyní kmitá očima z obličeje na další a jeho vlastní vteřinu za vteřinou vážní v rozhodnou grimasu. Nakonec ztuhne vyzařuje nečekanou zatvrzelost. Krátce před náhlým výbuchem, který následoval, by jen pečlivý pozorovatel dovedl na jeho lících zahlédnout stopy červenání. Styděl se.

“Tak dost! Nechte ho už být!” vykřikl náhle a vstoupil do jejich středu, kde se se svou hanbou krčil skuhrající nebožák. “Kdo se mu ještě jednou zasměje, ten bude mít co dělat se mnou! Dneškem tohle ponižování končí!”

Nikdo se mu neodvážil odporovat. Vůdci smečky se přece neodporuje. A tehdy to bylo naposledy, co se ušlápnutému chlapci s dospívajícími hlasivkami ostatní smáli. Nevěděli proč, stejně jako jejich vůdce nevěděl, proč musel ten příval pokořování tak náhle a jednou provždy zarazit. Věděl jen, že je třeba to udělat. Že už toho bylo dost a že nastal okamžik, kdy se musí alespoň některým zvířecím zákonům, které jeho smečka bezděčně dodržovala, postavit.

—

“Jak si to představujete, paní? Tenhle formulář měl být vyplněný dvojmo! Tady vám chybí rodné číslo a tuhle zas podpis. Jak to, že neznáte číslo svého pojištění? Jak jen můžete takhle neuspořádaně žít? Podívejte se za sebe, kolik lidí zdržujete. O mně nemluvě. Styďte se! Přijít na úřad takhle nepřipravená!” ostřeloval monotónní hlas skrz plexisklo cíl v podobě roztřesené dámy se slzami na krajíčku.

Fronta až ven. Napětí, netrpělivost, dusno. To vše nadouvalo halu úřední budovy, kterou se vlnilo několik hadů lidských těl vedoucích k jednotlivým přepážkám. Každý už se viděl někde jinde, chtěl to mít rychle a úspěšně za sebou. S nelibostí tak nesli, když se někdo zdál marnit jejich čas více než považovali za nutné. Nikdo netoužil být v její kůži Nikdo jí však také nepřispěchal na pomoc. Ba naopak, kdekdo si přisadil a stavěl se na stranu nevrlého úředníka, který jako by ztratil hlavu, hrnul na adresu nebohé klientky další přívaly jízlivé kritiky. A přitom stačilo tak málo. Trocha empatie, nadhledu a chuti pomoci. Ale kdepak! Takhle to přece bylo snazší! Takhle si ten plaz v jeho nitru spíš přišel na své. A tak si subalterní úředník s odporným gustem vychutnával moc převahy nad slzící ženou:

“A tady nemáte kolek! A to rodné číslo nejde přečíst! Tohle jsem ještě nezažil, a to už tady pracuji kolik let! No tohle…”

V tu chvíli se to přihodilo. Ječící úředníček vzhlédl od pomuchlaných lejster a obrátil svůj pohled k ženě za sklem. Plakala, ostýchala se a čas od času omluvně mrkla směrem k nasupeně podupávající frontě, jejíž soudržnost se za jejími zády pozvolna rozpadala. Nejraději by ve svém studu zprůhledněla. Zmizela. Nebýt tu tak! Že já sem lezla! Úředník ve středních letech znenadání ztuhl. Několik vteřin beze slov zíral za přepážku. Náhle pocítil, jako by se dusil jakousi hořkoslanou tekutinou. Kdoví jak se to vlastně stalo. Muž za sklem se zalykal vyplakanými slzami své oběti, jejichž příval ne a ne ustat. Již ztrácel vědomí, když se mu kdesi na dně duše vybavil obraz údery kladiva drcených mravenců a poníženého skřehotajícího puberťáka.

Vlna studu projela jeho tělem. Tohle přece nemusíš dělat. Ba co víc: tohle nesmíš dělat! Takový nesmíš být! Snaž se být o trochu lepším. Ano, dá to práci, ale za její úsměv to stojí. Co s pudem k moci, když plodí jen slzy. O takovou moc nestojím! Takhle se s moci nezachází! Už tě nechci! Zmiz! Bude se žít o něco obtížněji. Vždyť co je těžší, než překonat tisíciletou přirozenost usazenou tak hluboko v každém z nás? Dá to práci, námahu, ale k čemu je životní sebejistota a rovnováha, když stojí na cizím utrpení. Proč bych měl vychutnávat pocit nadvlády na úkor druhého jen díky propůjčené moci, kterou takový byrokrat zrovna drží? Směšně! Takhle už dál ne! Musím to v sobě potlačit, rozdrtit jak toho mravence. Vysmát se tomu jak nebohému puberťákovi tehdy před lety. Není to snadné a nepůjde to hned, bude se to vracet jak rakovina, hlásit se k životu a bojovat se mnou o své místo na slunci, ale jinak to nejde. Cožpak nejsem člověk? Jinak se přežít nedá, ať si kdo chce co chce říká! Já už k nim nepatřím! K těm povýšeným vyznavačům zákonů džungle! Dávám Vám navždy sbohem!

Stačilo pak jen pár chvil a ona uplakaná žena se proměnila v úsměvem rozzářenou dámu, když za okamžik procházela ven dveřmi úřední budovy s vyplněnými dokumenty v ruce. A nic nevadilo, že rukopis na formulářích nepatřil jí, ale nyní již o něco uvolněnějšímu úředníčkovi, který právě s nebývalou vlídností přijal dalšího klienta. Ten den se mu vryl do paměti. Tak hluboce jako hanebné skutky, kterými se provinil na mravencích či na šikanovaném mládenci. Byl to ten den, kdy prvně dokořán otevřel oči.