Vzpomínka na Vánoce z mého dětství

Přeji Vám všem moc krásné předvánoční dny. Jelikož Vánoce tu jsou už opravdu za dveřmi, tak jsem se rozhodla, že Vám dnes napíši jak jsem je jako malá prožívala.

Doma nás bylo v té době dohromady šest. Já a dva bráchové s rodiči a babička (maminka z maminčiny strany). Od malička nás vedli k tomu, že dárky nosí Ježíšek a tak musíme být celý rok hodní, aby nám něco pěkného donesl. Ač se tomu teď musím pousmát, mělo to velké kouzlo a opravdu jak nadešly předvánoční dny, už jsme pomalu psali Ježíškovi psaníčka, co jsme si hrozně moc přáli. Jediný, kdo Vánoce moc neprožíval byl taťka. Většinou byl zalezlý u sebe v pokoji a sledoval pohádky a nebo se ráno zvedl a šel za svým strejdou na kus řeči, kde vydržel až do pozdního odpoledne a tak většina práce zbyla na mamču.

Jak už jsem na začátku psala, my měli za to, že dárky nosí Ježíšek a tak nás ani nenapadlo, že by jsme mamče nabídli pomoc, aby vše nemusela dělat sama. Babička si nás už brzy ráno vzala k sobě do pokojíku a hrála si s námi různé hry, aby nám to do večera rychle uteklo. Bohužel bylo to naopak, jak jsme netrpělivě čekali, tak se čas táhl hrozně pomalu. Jedno ale musím uznat, uměla to s námi fantasticky. Vyprávěla nám spoustu pohádek, nebo různé příběhy, když byla malá a jak se venku pomalinku stmívalo vzala nás k oknu a zašeptala, že až vysvitne první hvězdička na nebi, tak k nám příjde Ježíšek. Doteď nechápu jak to udělala. Dokázali jsme netrpělivě stát u okna a sledovat nebe, až se opravdu hvězdička na nebi konečně objevila. Nadšeně jsme vždycky jásali, že je konečně u nás Ježíšek a svěřovali se babičce, o co pěkného jsme si napsali, aby nám donesl. Bylo toho nepopsatelně tolik, že kdyby Ježíšek opravdu existoval, tak by to chudák všechno nepobral.

Když jsme se konečně trochu uklidnili, také se vrátil od strejdy i taťka, přišel se na nás podívat, co děláme a že se musí zeptat maminky, jestli můžeme jít pomalinku na večeři. Vždycky to moc rád protahoval, aby jsme byli nedočkaví ještě víc, takže večeře u nás většinou bývala kolem půl osmé. Jak nadešel ten dlouho očekávaný okamžik, že můžeme jít pomalinku na večeři, byli jsme jak utrhnutí ze řetězu. Všechno dokonale nazdobené a navoněné, ani se pořádně nedá popsat, co se nám v tu chvíli honilo v kebulkách, jen jedno vím jistě, byla to obrovská radost, že už brzy zazvoní zvonek a my budeme konečně rozbalovat dárky. Že dárků bylo pod stromečkem pár, jsme jako děti vůbec neřešili, naopak jsme si to užívali, že každý máme něco jiného a tak si to navzájem občas vyměníme. Tedy ne všechny dárky, přece jen málokterý kluk si hraje s panenkami, ale jak šlo o deskové hry, tak jsme museli hry zkusit ještě ten den.
Bohužel je to tak dávno, že tohle všechno už je jen vzpomínka, ale pro mě bude navždycky kouzelná.

No a to je k mému příběhu vše. Kdo jste vydržel číst až do konce, tomu přeji moc pěkné Vánoce i samozřejmě Vám všem co tu jste, moc pěkně si to užijte a hlavně pozor na kosti. :-)