Deneomorfum

Deneomorfum

1

14 dní! 14 dní kurva! Byl jsem čistej už dva tejdny. Ze začátku se to dalo. Byl jsem namotivovanej a plný odhodlání, ale pak přišla ta zkurvená středa. Střed týdne kdy není v dohlednu jeho konec, ani začátek. Pochodoval jsem po pokoji, kroužil v kruzích a osmičkách a říkal si: dneska ne, dneska ne, dneska ne!

  Trhal jsem si vlasy, kopal do židle, nadával, ale to bahno tam bylo. Bylo tam schované za tou hordou nepoužívaných sešitů z páté třídy a já skoro slyšel jak se mi směje. 

  Netrvalo to dlouho co jsem seděl u pracovního stolu s tlustým plastovým sáčkem na mých stehnech. Byl jsem trochu paranoidní, že mi někdo vletí do pokoje a bude se opakovat stejnej cirkus, jako v mých sedmnácti. Ponořil jsem čajovou lžičku co nejhlouběji to šlo a vytáhl z  toho sáčku asi  tak 5g. Zabylo mi zle, když jsem ucítil ten smrad. Zavřel jsem oči a kopl to do sebe. Snažil jsem se to co nejrychleji zapít, ale než se o cokoliv pokusíte, ten hnusnej zelenej prach se vám usadí pod jazyk, mezi zuby, na horní patro a někdy vás i zadusí. 

  Málem  jsem  se poblil. Bylo mi hrozně. Ty zvratky jsem cítil až v krku. Dva týdny. Dva týdny zatraceně! Rychle jsem se vzpamatoval a dal si další dávku. Pak ještě jednu. A jelikož jsem jako zprávněj feťák celý den nic nejed, za půl hodiny jsem byl v ráji. Už neexistoval ten ustaranej Kuchta, kterej se na židli u pracovního stolu lituje. Už jsem nebyl nikdo. Jen bytost užívající si svou jednoduchou a ničím nerušenou existenci. 

  Každý den byl pak stejný. Ráno jsem se za včerejšek nesnášel a co jsem přišel ze školy, byl jsem sjetej. 

2

  O asi měsíc později jsem seděl na gauči a Artura. Bylo nás tam dohromady pět. Richard chlastal vodku a zbylý rum, který Artur vytáhl někde ze spíže. Koukal jsem na ten stůl s tím chlastem a vzpomínal na všechny ty krásné prochlastané roky. Za panáka bych zabíjel, ale dát jsem si nemoh.

  Seděl jsem tam mezi těmi nadrženými hovady, kteří v kuse mluvili jen o klácení ženských.

Měl jsem toho po krk. 

  Odešel jsem do Arturovy kuchyně a dal si pořádnou lžíci bahna.

  Měl jsem v sobě něco přes patnáct gramů, ale strašně mě bolelo břicho. Chtěl jsem si dát alespoň těch pětadvacet, abych nemusel myslet na ten chlast, ale už bylo pozdě a já musel ráno brzy vstávat a odvést Tomáše.

  S rukou na bolavém břichu jsem dobelhal zpátky do obýváku a sedl si. Nohy jsem měl přitisknutý k hrudníku, jinak bych se tam poblil. Pak přišla škytavka. Trvala asi dvě hodiny a neopustila mě ani na minutku. Myslel jsem si, (a trochu doufal), že mě zabije. Bylo to otřesné. Nemohl jsem bez škytnutí říct ani jednu větu. Tak jsem tam jen seděl a snažil se dýchat co nejmíň, protože i tohle mi moc nešlo.

  Po chvíli se Tomáš, jedinej střízlivej, postavil a začal nervózně chodit po pokoji. S klukama jsme si už předtím všimli, že byl dneska nějakej ubitej, ale moc jsme to neřešili.

  “Kluci takhle to dál nejde.” Pronesl uprostřed obýváku skoro se slzami v očích. 

  “Co je?” Zeptal se Artur, který měl k Tomášovi nejblíž. 

  “Koukněte se na sebe. Pokaždé když se sejdem, jste ožralí, nebo sjetí tím blbým bahnem. Tohle už mě fakt nebaví.”

  Richard, který si zrovna doplňoval půlku mu řek: “Co máš zas za problém vole, vždyť se jen bavíme.”

  “Jo, už hodinu tu zticha sedím a poslouchám jak strašně chce Dalibor ošukat Rachel. Zatraceně! Vždyť kdysi jsme se dokázali bavit hodiny o hodnotných záležitostech, ale co jste začali chlastat, všechno šlo do hajzlu vy degeneráti.”

  “Tome ale vždyť my skoro vůbec nechlastáme,” ozval se nadržený Dalibor. “Jen tady trochu v náladě sedíme a povídáme si.”

  “Ale hovno! Možná jsem vás už přerostl pánové, ale to, že když se kdykoliv sejdem a mluvíme furt o tom samým a pak se chlastá a míchá půl kila bahna to už mě fakt nebaví”.

  Nenápadně se všichni otočili na mě. Na toho přikrčenýho sráče na gauči, kterýho postupně zabíjela škytavka a kterej už půl hodiny neřekl ani slovo. Byl jsem to totiž já, kdo tak trochu ty kluky naved na všechny ty látky, ale nikomu to nesralo život tak moc, jako mně, tak jsem to bral jen jako srandu. A taky jsem byl docela oblíbenej, takže se nikdo neozval nahlas. Ale myšlenky byly slyšet.

  Kluci se pak hádali asi dalších deset minut. Já se snažil neumřít a nezgrcat Arturovi koberec. 

  Nakonec se asi udobřili a shodli, že by ty látky měli omezit. Takže si asi budu muset najít nové kamarády.

  Pozdě v noci jsem šel s Ríšou ven a vykouřili jsme asi šest zbylých cigaret. Ríša byl skutečný frajer, sice neuvěřitelně zaujatej člověk, ale svým způsobem věděl, co od života chce. Chodili jsme temnými předměstskými ulicemi a stěžovali si u toho na všechnu povrchnost světa, na nevěrný ženský, beznadějnost života a na všechno ostatní, na co si devatenáctiletí kluci můžou stěžovat. Byl to fakt krásný večer.

3

  Vánoce se už pomalu chýlily ke svému konci a mě to půl kilové balení začalo docházet. Do začátku školy zabývaly tři dny a já věděl, že ten absťák bude nepřemožitelný. Ve čtvrtek jsem dobral poslední dávku, která mě v deset večer odrovnala.

  Následující první dny abstinence byly otřesné. Bolely mě svaly, kosti, bylo mi špatně, točilo se mi v hlavě, ale ze všeho nejhorší byla ta sračka. Co dvě hodiny jsem musel utíkat na hajzl, kde mi z prdele stříkaly litry vodňatých sraček. Bylo to hrozné. Už dlouho mě tak nebolela řiť.

  Za to noci nybyly o nic lepší. Co hodinu jsem se budil buďto úplně zpocený, nebo mě sužovala neúprosná zimnice. Dlouhé minuty jsem se převaloval ze strany na stranu a nevěděl, zda mi je teplo nebo zima. Ráno jsem byl ještě ospalejší a neschopnější, než večer.

  Chtěl jsem to vzdát a znovu propadnout alkoholismu, jenže to by mě máma asi brzy vyhodila z domu a cvokařka by začala jančit. 

  Vždy jsem si přál přestat, protože to chci já. Přestat z nějakýho racionálního důvodu a žít obyčejný život mých vrstevníků. Tak uvidíme, možná to jednou přijde. Teď ale musím na hajzl, nebo se poseru.