Vnitřní krása

Bylo krásné letní ráno. Postarší chlap zarostlý vousy se díval ven z okna stavědla. Jeho prošedivělé vlasy se pohupovaly v průvanu. Klimatizace jela na maximum. Venku bylo asi pětatřicet stupňů Celsia. Na sobě měl modrý kabát a pod ním bílou košili. To bylo standardní vybavení pro výpravčího Ajzenbony. Kolem půl jedenácté večer přijel poslední vlak. Signalista tradičně podal hlášení: "Vlaková cesta na kolej 3A byla postavena. Návěstí je uvolněno." "Rozumím, přebírám," řekl s jistou letargií v hlase chlapík a šel se postavit na perón. Vlak přijel, vyšli z něj všeho všudy tři babky, které jely nejspíš domů z hlídání vnoučat, a dvě mladé podnapilé slečny, které nejspíš přijely z diskotéky ve Všeticích.
„Tak co, dneska padla?“ zahulákal stojvedoucí na výpravčího. „Ne předávám, máš něco, Petře?“ „Ve skřínce mám rozpitou Republiku, jestli ti to nevadí. Kdy střídáš, Karle?“ „Ale až ráno, ale dokážu to odsloužit i po slepu.“ „No dobře, ale jak tě chytí kontrola, tak mě do toho netahej.“ „Však ne,“ odpověděl mrzutě výpravčí a šel udělat zápis o ukončení jízdy. Jeho písmo bylo roztřesené a neuhledné, z čehož šlo poznat, že kromě závislosti na alkoholu také bojuje s vlastní nemotorností. Když byl zápis hotov, vydal se za kolegou. Venku byla teplá noc. Měsíc byl v úplňku. Kolem železničních násypů lítaly světlušky. Starý výpravčí byl však po celou dobu mrzutý. Příroda mu spíše přišla otravná. Už se klepal na to, až si po dni umorného pařáku bude moci zase něčeho cucnout.
„Tak pojď, Karle! Nakonec si můžeš vybrat, mám tu ještě Jacka, jestli to chceš?“ prohlásil vlakvedoucí sedící za pracovním stolem. „Radši toho ruma, však mě znáš,“ prohlásil mlsně. „Hele, jak chceš! Příště mě ale na revanš zveš do stanice.“ „Sakra, to bez debat, však víš, jak nerad chlastám sám. A vůbec, co mám potom koupit, rum nebo whisky?“ „Co hostitel dá?“ prohlásil se smíchem vlakvedoucí Petr a rozlil do skleniček trochu nahnědlého moku. „Zdruv!“ prohlásil a připil si s Karlem. Tohle Karel slyšel za tu noc ještě hodněkrát. Stejně jako vtipu o farářích a policajtech. Pro Karla to vlastně byla běžná rutina. S Petrem tak chlastali celé roky. Byl to jejich způsob boje proti nudě, která je zevnitř zžírala jako kyselina.
Jak přijel první ranní vlak, tak oba ještě vegetili v depu. Karlovi přišla SMS na starou nokii. „Pane Oprechte, uračte si přijít prosím převzít vlak!“ Nad SMS byl napsán kontakt Anička Panička. Bylo očividné, že to nebylo její skutečné příjmení, ale jen slovní hříčka, která měla zesměšnit její panovačnost. Karel pospíchal kolem zarostlého násypu. Ve spěchu nechal čepici u Petra v depu. „No kde seš?“ okřikl jej vlakvedoucí Tomáš, který zrovna přijel od Mrzutina. „Vy jste zase chlastali první ligu, co?“ „Ani nemluv,“ Karel znuděně mávl rukou. Zapískal, mávl návěstním terčem a zcela podnapilý šel předat šichtu jeho kolegovi Cejnarovi, který očividně za něj ve stanici zajistil všechny povinnosti. Cejnár byl mladý hošík, co do plění povinností byl pravý opak Karla. Byl zodpovědný, slušný a jak se proslýchalo, taky trochu bonzoval na vedení.
„Pane kolego, cítím, že jste si dneska dal pořádně do nosu,“ začal jízlivě Cejnár.
„Bylo to mezi posledním a prvním vlakem, nevidím důvod, proč bych nemohl.“
„Směrnice DI vám nic neříká kolego?“
„Znám ji až moc dobře, když tu směrnici vymýšleli, tak ty jsi ještě nebyl na světě,“ prohlásil nedůtklivě Karel, který si byl dost dobře vědom, že ať už řekne Cejnarovi cokoli, je to stejně jedno, protože by na něj z jednoho důvodu nejspíš nebonzoval. Tím důvodem bylo to, že Karel kdysi popíjel s jeho otcem. To bylo ještě v době, kdy starý Cejnár dělal přednostu. Tehdy, když nastoupil jeho syn, poučil ho starý Cejnar o tom, že by měl některé věci raději přehlížet, aby se mezi kolegy nevytvářela zlá krev.
„Pane kolego, ještě jednou, a budu o vás muset podat hlášení. Nevím, co budete potom vysvětlovat vedení.“
„Čtyřicet let na dráze a čeho jsem se to dočkal,“ povzdechl si Oprecht, když si zabalil saki paki a šel domů.
Doma to nebyla žádná hitparáda. Děti byly už dávno pryč z domu a manželka... No, řekněme, že kromě sexu toho neměli vůbec moc společného. Ona byla spíš vzdělanec. Paní z vysoké společnosti, která ráda chodila do divadla a vernisáže, měla načtené všemožné kousky literatury a poslouchala vážnou hudbu. Byla to v základě mírumilovná ženská a byla už jen šťastná, že ráno vůbec vyšlo slunce. Její manžel byl oproti ní pravý opak – přízemní hulvát, který byl stále s něčím nespokojený. Čert ví, co na něm vůbec viděla. Možná to byla právě ta jeho tragičnost, co ji k němu přitahovala. Nejspíš v něm viděla Ovidia nebo Hamleta. Každopádně mezi nimi už dlouho panovala tichá domácnost. Ne proto, že by mezi sebou měli spor, ale spíše si neměli pořádně, co říct. Rozi Oprechtová, rok co rok v jejich vztahu chřadla.
Kdykoli si Oprecht vzpomněl na to, jaká byla jeho žena na začátku, něco se v něm hnulo. Věděl, že ji svým pesimismem pomalu moří, ale odmítal s tím cokoli dělat. Bral to tak, že je prostě takový jaké je. Každým dnem čím dál tím víc cítil, že je s Rozi něco v nepořádku. A pak přišel moment, který mu změnil život. Na jeho nočním stolku ležel vzkaz. „Lásko, nevěděla jsem, jak ti to říct. Mám rakovinu. Naši kluci mi sehnali místo na onkologii. Nechtěla jsem ti to předčasně říkat, abys nezačal ještě více pít, ale už nemůžu. Musím se léčit, stejně jako ty!“
V Oprechtovi se něco zlomilo. Roky si myslel, že je živitel rodiny, který má všechno pod kontrolou. Teď mu slzy kanuly po vrásčitých tvářích. Poprvé v životě. Chtěl poznat její svět. Už nechtěl být tím morousem, který akorát všechno kritizuje. Chtěl být tím, kterého v něm vždycky viděla ona. Pro Oprechta to bylo těžké. V ten den se rozhodl, že přestane pít a začne místo toho číst. V životě nepřečetl víc než pár časopisů, ale rozhodl se, že chce vědět, co na tom ta jeho ženská vůbec viděla.
Během prvníh dní spíše k tomu přistupoval laxně. Nebyl zvyklý měnit zaběhlé zvyky. Ostatně nikdy ani moc nemusel. V mládí měl štěstí, na svou paní narazil kdesi na zábavě, kde si ho spíše zbalila ona než on jí. Prací ani děti příliš nikdy neřešil, prostě to tak nějak přešlo všechno samo. Možná byl až příliš rozmazlen osudem, že si nedokázal vážit těch titěrných maličkostí, které jej obklopovaly. Teď už je ale začínal vidět. Karel každý den poctivě dojížděl za ženou, která ho vždy bez výčitek s laskavým úsměvem přivítala. On však zůstával dlouho chladný. Bylo to těžké nepít a čelit celé té realitě, která se mu nikdy příliš nelíbila. Najednou na sobě viděl všechny ty věci, které nesnášel na ostatních. Byl líný, nanicovatý panák, který vlastně pořádně nic neuměl. Rodina ho spíš brala takového, jaký je. Vždycky si myslel, že má ve všem pravdu, teď už věděl, že to je naprostá hloupost. Tahle osobní pravda jej trýznila tak moc, že jednoho dne vzal do ruky propisku a psal řádek za řádkem: „Jsem vůl. Jsem vůl. Jsem vůl.“ Potom se zadíval ven, viděl holčičku, která nesla v ruce balíček s mořskou solí. Dopsal intuitivně větu na poslední řádek papíru. „Malá Elis nese sůl.“Na druhé straně pak nemotorně pokračoval: „A maminka drží brášku. Dívej na to, můj Ondrášku. Dívej, dívej na ten svět. Ten, synáčku, ten jde vpřed.“ Oprecht složil jednoduchou rýmovačku. Co bylo pro něj překvapivé, že při psaní mu bylo líp, než po vypité štamprli. Došel k zvláštní myšlence. Nakonec, celý život hledal klid, který byl ovšem úplně všude a nejvíc ho bylo u nich doma. Z nádražního okénka si tak zaráz všímal věcí, které za normálních okolností přehlížel. Roje letících vlaštovek odlétajících do teplých krajin. Viděl listy bronzové barvy opadající na zem. V dáli tyčící se zasněžené návrší, tvořící krásné zátíší. Najednou byl i milejší na cestující, jejichž dotazy mu kdysi připadaly dotěrné a otravné. Dokonce vlakvedoucí Petr, se kterým by si za normálních okolností vypil galon rumu, se velice podivoval nad jeho chováním. Ovšem nebyl jediný. Také Cejnar zpočátku nevěřil svým očím. Karel mu vždycky přišel jako nepolepšitelný hříšník. A teď stál na místě s řádně upravenou uniformou, připraven předat svou směnu právě včas. Když se ho Cejnar zeptal, v čem tkví jeho změna, tak mu naprosto pravdivě odvětil, že odhalil smysl lidského života.
Karel každý den chodil po práci za svou ženou do nemocnice. Jejich rozhovory byly ze začátku stručné, až lakonické. Postupně se to však měnilo. Až to došlo k dnešku. Dnes to bylo poprvé za pětatřicet let manželství, co viděla Rozi zázrak. Na Karlově tváři se objevil úsměv. Vzal ji za ruku a vnitřně zlomil svoje chlapské ego ve dví. „Víš, Rozi, vždycky jsi byla v naší domácnosti ta silnější. Teď není tomu jinak. Nikdy tě nepřestanu milovat za to, co jsi pro nás udělala. Vytvořila jsi pro mě a naše chlapce harmonický domov .“ Ženě ukápla slza. „Já jsem to v tobě vždycky viděla. Jsi uvnitř krásnější, než si myslíš,“ prohlásila žena a doširoka se usmála. Oprecht ji pohladil a pošeptal: „Řekni mi, Rozinko, co pro tebe můžu udělat? Není nic, co bych ti odepřel.“ „Přečti mi jen pár těch tvých veršů a budu spokojená,“ prohlásila žena a po několika verších spokojeně usla.