Pavlík

Potom už byla tíseň tak intenzivní, že se oba jen na malé chvilky ocitali v reálném světě. Pavel zažíval svíravou bolest, dotírali na něj démoni, schopni těžko představitelných zvěrstev, Šárka se pomalu přesouvala do šílenství, způsobeného nejzákladnějším ze základních pudů, strachem matky o dítě. Šestiletý Pavlík nepřišel ze školy, dnes měl být doma už v deset dopoledne, byly však čtyři a těch šest hodin z rodičů udělalo paralyzované tvory, proplouvající místnostmi, nevnímající nic kolem a přeci hystericky reagující na každý šelest, který by z nekonečné dálky, kde podle pohádkářů přebývá naděje, připomínal zvuk klíče v zámku. Strach a hrůza, spojená se zmizením malého Pavlíka,  držela pod závažím výčitky; proč chodil ten malý kluk každý den po městě sám, ráno do školy, v poledne domů, dvě ulice, parčík, viadukt a zahnout k bytovce. 

Potom se ozval zvonek. Ve stejnou setinu sekundy se oba vrhli ke dveřím. Na chodbě stál vysoký muž v koženém kabátu. Měl černé vlasy, sčesané dozadu, úzký nos a poněkud šikmé, tmavé oči. Byl hladce oholený.

"Dobrý den, kapitán Chára, kriminální policie. Jste paní Šárka a pan Pavel Kovářovi?" řekl muž. Oba přikývli, Šárka se chytila Pavla za loket. 

"Bohužel mám pro vás smutnou zprávu," pokračoval muž. "Není to ještě stoprocentní, ale zřejmě jsme našli vašeho syna. Popis a oblečení se shoduje. Je mi to líto, ale pravděpodobně se stal obětí násilného trestného činu. Chápu, jak vám asi je, ale musím vás požádat o identifikaci. Samozřejmě máte právo odkladu, jen upozorním, že se tím hodně ztíží vyšetřování."

Šárka se předklonila s obličejem v dlaních a vyrážela ze sebe vzlyky: "Tak je to pravda, tak přece je to pravda..!" Pavel se nepřítomně díval vzhůru a nevědomě hladil Šárku po zádech. Kapitán mlčel a čekal. Po několika minutách tiše řekl: "Mám dole auto, kdybyste tedy mohli..."

Ulice na ně rozevíraly chřtány, kolem domů se procházely stvůry se šklebícími se tvářemi, zrůdy, radující se z vlastních zvráceností, svět byl jedním velkým hrobem a oni jím směřovali k epicentru hrůzné bolesti. Šli bílou, podzemní chodbou, neustále zahýbali za roh a znovu a znovu, Chára je vedl jistě a netečně světem, kde mrtví mají převahu. Kéž se nikdy nezastaví, kéž není žádný cíl, žádná dokonale čistá místnost, kde uprostřed leží jejich mrtvý syn! Kapitán otevřel dveře a pozdravil se s lékařem. "To jsou rodiče," podotkl a doktor přikývl. 

"Můžeme?" řekl Chára potichu a obrátil se k Pavlovi a Šárce. Doktor stáhl z ležící postavy do půli těla prostěradlo.  Pavel se odvrátil, hryzal si klouby sevřené pěsti a z očí mu tekly slzy. Nakonec to byla Šárka, kdo přistoupil ke kovovému lehátku a podíval se na chlapce. Hráz měla být protržena. 

"Ale to není náš Pavlík!" vykřikla Šárka, přitiskla si ruce na ústa a otočila se k manželovi. Pavel viděl její rozšířené oči, ve kterých explodovala všechna energie nekonečného vesmíru.

"To není náš Pavlík!" vykřikla znovu. Její manžel skočil k lehátku a zadíval se na postavu. Když se obrátil, měl ve tváři nevěřící výraz. Kapitán se překvapeně podíval na doktora a řekl: "Jste si jistí? Oblečení i popis by se měly shodovat, podle fotek, které od vás máme, to vypadalo na něho." 

"Není to náš Pavlík," opakovala Šárka a utírala si oči. Pavel ji objal kolem ramen a přisvědčil: "Tohle není náš Pavlík." 

"No tak nic, v tom případě vedeme vašeho syna stále jako nezvěstného a budeme pokračovat v pátrání. Pořád je ještě veliká šance, že ho najdeme v pořádku. Omlouvám se, že jste tohle museli podstoupit, ale jinak to nešlo, chápete...," řekl Chára a postavil se ke dveřím na znamení, že proces je pro tentokrát u konce. 

A Šárka se nad mrtvolou šestiletého dítěte pověsila Pavlovi kolem krku a vykřikla: "Já jsem tak šťastná!"