Život nekončí, dokud se žije

Ota ležel na lůžku a po tváři mu tekla slza. Ještě včera byl kluk, co kypí zdravím, školu zvládal levou rukou a nedělal si žádné starosti. Taková smůla! Kdyby mu někdo řekl, že může dojít k tak pitomé havárii, nevěřil by. Stačilo jedno špatné rozhlédnutí, kvílení brzd, zvonění tramvaje a levá noha pod kolenem fuč. Auto ho hodilo pod tramvaj a železná kola na kolejích jsou jako nůžky.

Další slza si našla cestu po Otově skráni. Ozvalo se harašení za dveřmi a vešla sestřička. Povzbudivě se usmívala, nesla tác s večeří a kráčela jako pravá dáma.

„Nemám hlad,“ hlesl jediný pacient v pokoji.

„Ale no tak, něco jíst musíš. Přece nechceš zeslábnout jako moucha.“

„A co na tom záleží, sestři? Vždyť jsem mrzák, všechno je ztraceno.“

„To jistě není, Otakare. Víš přece, že spousta lidí jezdí na vozíku a nic jiného jim nezbývá. Ty máš ještě šanci na vcelku normální chůzi.“

„Cože? Vždyť nemám nohu!“

„Není to tak hrozné, jak to vypadá. Dívala jsem se do tvých záznamů. Koleno je v pořádku, zbývající kost bude stačit. Dám ti vizitku na dobrého protetika. Až se ti noha za pár měsíců zahojí, můžeš mu zavolat. Dnes se už nedělají žádné dřevěné nohy jako pro pirátského kapitána. Moderní protéza funguje docela spolehlivě, budeš chodit tak, že si toho nikdo ani nevšimne. Jen se nevzdávej tak snadno, není proč.“

 

Dny se vlekly, nemocniční prostředí se stávalo Otovým druhým domovem. Už neměl pořád špatnou náladu. Jenom občas ho zabolelo srdce, to když viděl krásné zdravé dívky v nemocničním parku. Belhal se o berlích, což bude asi v lásce pořádná překážka. Jeho milá se s ním rozešla poměrně rychle.

Posadil se na lavičku a poslouchal štěbetání ptáků ve větvích věkovité lípy. Kolem chodili cizí lidé, lékaři a sestry, sem tam přejela sanitka.

Starý muž, který si k němu přisedl, vypadal jako Bedřich Smetana. Vysoké čelo, plnovous, kulatá tvář, shrbená záda a hůlka v ruce. Nebyl oblečený v nemocničním županu, patrně nějaká návštěva.

„Jsi tu dlouho?“ zeptal se Oty.

„Už skoro měsíc.“

„Kvůli tam tomu?“ řekl muž a ukázal holí na pahýl Otovy levé nohy.

„Ano. Měl jsem nehodu.“

„Vidím, že tě něco trápí, jak se jmenuješ, chlapče?“

„Ota. A vy?“

„Karásek. Emil Karásek, profesor matematiky.“

„Aha.“

„Copak? Nemáš matematiku rád?“

„Ale jo, jen mi to k vám nesedí. Myslel jsem, že jste hudebník. Nebo spisovatel.“

„Copak hudba, ta se mi vždycky líbila. Jen jsem nebyl dostatečně trpělivý, abych se naučil hrát na nějaký nástroj. A taky jsem vyrůstal v chudé rodině, kde se na takové věci moc nemyslelo. Matematika dovede být krásná, i v ní je možné najít mnohou harmonii. Přitom to není drahý koníček. A spisovatel? No co bych zastíral, něco jsem už napsal. Ale abych vydal knihu, na to myslím nemám.“

„Možná kdyby to bylo o matematice…“

„Ale kdepak. O matematice píší velcí vědci. Jsem jen středoškolský profesor. Píšu povídky.“

„Opravdu? Taky jsem to zkoušel, ale k ničemu to nebylo.“

„A zkoušel jsi je někde zveřejnit? Dnes to není žádný problém.“

„Ne to jsem nezkoušel, pane profesore. Asi by o ně nikdo nestál.“

„Poslyš, Otakare, pro tebe přece není internet nic neznámého, nemám pravdu?“

„No, to není.“

„Tak vidíš. Když to zvládne starý dědek, proč bys to nezvládl ty? Na internetu je možné najít literární servery. Píší tam různí lidé, většinou amatéři. Sami si svá díla navzájem hodnotí a lze tam najít pestrou společnost, ve které se člověk cítí jako doma.“

„A vy si myslíte, že bych to mohl zkusit?“

„Proč ne? U počítače nevadí, když je člověk starý nebo nemocný. Je to velká věc, tenhle internet.“

„Jenže já psal hlavně takové fantastické příběhy, různé divoké bitvy, rytíři, neznámé krajiny.“

„To vůbec nevadí. Já píšu o běžných lidských starostech, někdo se zabývá zeměpisem, jiný píše o zvířatech, někdo píše básničky, jiný úvahy. A jsou i takoví, co píšou fantastické příběhy. Nic není marné, když člověk něco dělá pro radost. A když tuto radost sdílí s ostatními, je to radost dvojnásobná.“

Profesor vstal z lavičky, opřel se o hůl a usmál se na Otu pod vousy.

„Život nikdy nekončí, dokud se žije. Hlavu vzhůru a věčně mladé srdce, Oto.“

Pomalu odcházel parkem.

 

Protetik Zdeněk byl opravdu správný chlap. Poměřil Otovu nohu, zapsal si vše potřebné a stále se usmíval.

„Tak to bychom měli. Pustíme se do vaší protézy hned zítra, pane Drobný. Za týden si ji můžete přijet vyzkoušet. Co vy na to?“

Ota se usmál.

„Víte, nějak si nemůžu zvyknout na to, když mi někdo vyká. Ale jinak jsem spokojený, už se těším, že budu zase normálně chodit.“

„No, ono to nebude tak rychlé. Napřed budeš muset na rehabilitaci, aby sis na novou nohu zvykl. Po celou dobu s tebou budu v kontaktu, kdyby se něco s protézou přihodilo, hned to napravíme.“

 

Léto se chýlilo ke konci, k ránu bylo už trochu chladno a vlaštovky se připravovaly v hejnech na svoji pouť za sluncem. Ota se vrátil z rehabilitace, usedl k počítači a začal zkoumat, jak se ujala jeho nejnovější povídka. Nebylo to zase až tak špatné, musel se usmát, když si četl kritiky od daleko starších a zkušenějších lidí.

Život nekončí, dokud se žije. A Ota měl před sebou nový život, který jistě nebude špatný. Nová noha fungovala a internetové společenství bylo balzámem na duši. Znovu se pustil s chutí do studia, i když musel opakovat ročník, protože zameškal opravdu dlouhou dobu.

 

Ptáte se, jak to s ním dopadlo? Kdo ví, čas ubíhá a život nečeká. Možná se s Otou potkáte na nějakém literárním serveru, možná se s ním potkáte na ulici. Ani v jednom případě nepoznáte, že má nějaké problémy.