Vlakem

Stalo se to ve vlaku. Jel jsem domů po náročném víkendu plném kultury, ve zpola zaplněném kupé jsem si dal nohu na topení a opřel si hlavu o loket. Takhle jsem najezdil tisíce kilometrů.  

Soustředěně sleduji krajinu, nechám ji plynout jako když se kutálí klubko, jen tu a tam pohledem zastavím a pozornost upřu na něco zajímavého. Při cestě vlakem je zajímavé leccos. Tu a tam hromada dřeva nebo auto na přejezdu, jehož řidič nedočkavě vyhlíží konec soupravy. Takové ty všední maličkosti, prostě hledám i nějaký nepříliš pozoruhodný subjekt, na který se můžu aspoň malou chvíli upřít pozornost a zabavit nudou trestaný mozek. Z dětství mi zůstal takový zvyk si představovat vedle vlaku jedoucího člověka na motorce, co musí synchronizovanou rychlostí jet pár metrů vedle mého okna. Vymýšlet způsoby, jakými musí krkolomně překonávat různé překážky, mě baví dodnes, i když tím dovedu zabít maximálně hodinku cesty. Motorka se dá zaměnit za tank nebo běžce a tím protáhnout tuto fantaskní hru o pár minut. Podstata je ovšem stále stejná, dělat všechno možné, jen abych se nemusel věnovat něčemu jinému, nedej bože koukat po kupé. To by si někdo mohl vyložit jako ochotu komunikovat se spolucestujícími, což je pro mě představa absolutního pekla.  

Vlak si to tedy svižně šine k domovině, ukousává zastávku za zastávkou a v hlavě neustále kalkuluji, jakou že poměrnou část cesty už máme za sebou. Z rovinky rozsáhlého údolí se dostaneme do kopcovitějšího terénu a had vagónů se znatelně pomaleji točí kolem potoků a jiných přírodních zákrut. Sleduju zahrady domů, políčka, ohrady pro dobytek, zvláštní pozornost dostávají výběhy pro koně. Počasí je příjemně jarní, teplota sice není vysoká, ale slunce rozehřívá krajinu, takže vidím i několik odhodlaných cyklistů, jak se snaží nabírat první jarní kilometry. Měl bych taky vyrazit, i když mě představa plácání se po víkendově naplněné cyklostezce vůbec nevzrušuje.  

Projedeme krátkou lesní pasáží, z biopásu vidím vylétat ptáky a za zákrutou vjíždíme opět do civilizace. Napnu svou pozornost. Malé vesnice jsou pro mou zvědavost paradoxně přínosnější než města. Město poskytuje sice mnoho subjektů k průzkumu, ale většina z nich nestojí za hlubší pohledy. Repetitivní šedá zástavba poskytuje mizernou variabilitu, obchodní a industriální centra jsou vše, jen ne zdrojem inspirace a vizuálního potěšení. Pokud už vidíte lidi, jdou tím, či oním směrem a připomínají spíše mravence než symbol vrcholu evoluce. Povětšinou hledí do země, nebo do vzdálenější tupé zástavby, kde se nalézá cíl jejich cesty. Z pohybu lidí ve městě lehce vyčtete, co je jejich cílem. Unifikované kráčení do obchodu, do práce, na parkoviště. Málo lidí ve městě je venku proto, protože by měli nějaké vznešenější cíle, pod kterými si můžete klidně představit bezcílné bloudění v ulicích nebo zevlování v parku. Vesnice je v tomhle jiná. Když už je někdo venku, něco tam obvykle dělá, nebo evidentně dělat chce. Támhle někdo obhlíží plot, patrně by potřeboval nový nátěr, na druhé straně silnice jde nervózně chlapík, protože se včera pohádal v hospodě se sousedem, od kterého potřebuje vypůjčit vozík. Lid venkova vypadá při vykonávání běžných činností daleko majestátněji, každý vesničan v mých očích vypadá jako šlechtic, i když má jen malý dvoreček.  

Nicméně, jelikož se blíží poledne, je upřena pozornost domorodých obyvatel spíše k troubám a sporákům. Prvních několik domů neposkytne tedy téměř nic, krom dvorku se slepicemi, dle mého nejvíc punk domácího zvířete všech dob. Nechám oči plynout dál s tím, že zde přeci Musí být něco lepšího. Můj pohled padne na hasičskou zbrojnici, před kterou postává dvojice mladíků. Možná se chystají na závody, taky třeba kují nějaké pikle, netuším a těžko poznat z jejich výrazů. Asfaltka za zbrojnicí lehce začne stoupat a v tom to přijde.  

Na větším dvorku si v jarním slunci hrají dvě děti s míčem. Sourozenci, tipl bych. Vlak míjí jejich obydlí v okamžiku, kdy starší, nebo aspoň ten větší, z nich překopne míč přes plot a ten si to štráduje hopsavými přískoky po cestě směrem ke zbrojnici. Okamžitě zaměřuji pohledy obou chlapců. Starší vyluzuje rozmrzelý pohled, evidentně zklamán svým fotbalovým umem. V jeho zraku se ale jeví ještě něco víc. Taková ta klasická situační úvaha, jak naložit s nastalou situací. Míč je za plotem a nabral vektor někam do dáli. Co teď, že? Chlapec ví, že dohnání a nalezení takového míče představuje poměrně komplexní logistikou operaci, kdy je nutno spojit hbitost a bystrost s určitým pátracím úsilím. Vysloveně odpudivá představa, hlavně pokus se opakuje častěji. Nahánět uhánějící míč někde po ulici je prostě otrava.  

Obvyklá praxe je sečkat několik vteřin, jestli se za plotem nevyskytne nahodilý kolemjdoucí. Pokud ano, je rozhodovací scénář rozdělen na dvě přibližně rovnocenné větve. První má základ v určité ignoraci a simulovaném zajetí situací. Je to psychologická hra s nahodilým účastníkem děje. Ten vidí, že chlapci zakopli míč a teď jsou z toho nešťastní. Využije moment překvapení a rozhodne se chlapce zaskočit tím, že jim míč pošle zpět. Máte dobrý skutek do sbírky a nestojí to ani moc práce. Ten pocit, chápete, jak jste prostě z ničeho nic udělali takovou malou dobrou věc. Zkušený zakopávač míče samozřejmě s tímto psychologickým faktorem počítá. Když se v takové situaci octnete, dobře si všimněte, jak se chovají členové dětské partičky. Vždy tam najdete někoho, kdo si vás krátkým pohledem očíhne. Jenom na desetinku vteřiny na vás mrkne. On kontroluje, jestli jste přistoupili na pravidla hry, nebo ne. Nebude vám věnovat žádnou pozornost a pokud se vaše pohledy střetnou, patrně jím rychle uhne, aby ve vás nevyvolal nechtěný pocit, že o vás jakože ví a tak nějak počítá s asistencí. Ne, to musí být naprosto nečekané. Oběť se tak motá kolem návnady a on jen číhá, až se chytne na háček. Vy si říkáte, že kluci si hrají a handrkují se, kdo půjde pro zakoplý kopačák, zatímco je překvapíte nevyžádanou asistencí a oni vám budou následně asi do konce života vděčni za spásu okamžiku. Nene. Oni moc dobře ví. A jejich vděk končí často jen kývnutím rukou.  

Druhá varianta je, že někdo kolemjdoucího přímo požádá. To vyžaduje specifický cit pro vyjednávání. Nejde o to, jen na někoho hýknout ať ten zatracený mičud přikopne. Ne, musí v tom být kapka zoufalosti a utrpení. Je to takové krátké divadlo. Samozřejmě, ono na tom nezáleží, dotyčný buď pomůže, nebo ne. Jenže i to maličké divadlo zanechá v člověku pocit dobře vykonaného skutku, pokud je na vážkách, zda dětem vůbec nějak chce pomáhat. Pak jsou tu taky lidi, kteří záměrně sledují marné psychologické, případně divadelní vystoupení a míč zpátky nekopnou. Dělají, že mají na spěch a míče si nevšimli a jdou si po svém. Ale to není pravda. Dovolím si tvrdit, že většina těchto lidí o míči ví a nepomůžou naprosto záměrně. Právě proto, aby si vychutnali ten zmar a zklamání v očích.   

Pokud v dosahu hrací plochy není nikdo, kdo by se účastnil prvního scénáře, přichází na řadu druhý. Férová praxe je, že kdo míč zakopne, ten si pro něj taky jde. Na to je třeba ale vyrovnaných rolí v hierarchii hrající si skupinky. A to není zrovna standard. Častý jev, hlavně na společných hřištích je, že pro míče chodí nejmladší, případně ten nejslabší člen party. Když jsem byl v těchto letech, kdy jsem trávil na plácku mezi paneldomy celou věčnost dní, měli jsme na to strategii. Obvykle dřív nebo později přišel někdo, kdo nebyl mezi všemi nějak extra oblíbený, ale zároveň nám vysloveně nevadil. Samozřejmě jsme mu neřekli, aby s námi šel hrát, i kdybychom nutně potřebovali aspoň dalších pět hráčů. Necháme ho postávat a okounět, on přeci něco chce, že. Po chvíli nabírání odvahy, či naprosto falešném rytí prstem do hlíny, se jedinec zeptá, jestli by se nemohl přidat a hrát s námi. A už je v pasti! Jasně, můžeš s námi hrát.. ale.. „Budeš chodit pro balony!“. Nadšeným kýváním hlavy přistoupí na společenskou smlouvu a už je v tom. K míči se stejně moc nedostane, protože kdo by mu přihrával a zlomyslnější z nás začnou v mžiku zkoušet dalekonosné pecky, které míč odnesou až na druhou stranu prostranství. Když už máme toho nosiče, tak proč ne.  

Pokud se nejevil jako reálný podobný scénář, přicházela v úvahu už jenom jedna varianta. Někoho přemluvit. A právě to jsem viděl v očích onoho staršího chlapce. Právě z toho pohledu jsem usoudil, že se jedná o sourozence (jasně, ono tomu napovídalo víc věcí, ale to je teď fuk). Jeho pohled mi poskytuje možnost nahlédnout do duše okamžiku. Byl zklamán svým výkonem, opravdu to zatím nevypadá na budoucího Messiho, ale to něco, co tam bylo navíc, to byla taková plánovaná omluva. Ví, že jeho brácha je o pár let mladší a patrně ho zakrátko ukecá k tomu, aby pro míč šel právě on. Starší by měl míč samozřejmě zpět v moci daleko rychleji. Má delší nohy, rychlejší krok a než by si brácha utřel nudli z nosu, byl by zpět. Jenže mu se nechce nikam jít. Za chvíli je oběd a jeho krevní soustava už pozbyla cukr, který nabrala vydatnou snídaní. Dívá se chvíli do nebes a teprve poté se potká jeho omluvný pohled s pohledem jeho mladšího bráchy.  

Dívají se na sebe, křiví pusu a ví, co musí říct a co taky za malou chvíli řekne. Ten mladší má pohled docela opačný. Kyselým úsměvem dává najevo své upřímné pobavení z nemohoucnosti kopací techniky svého druha, na druhou stranu sám tuší, jaké bude rozuzlení této zpropadené zápletky.  

Vlak vjel mezi vysoký násep a scéna mi zmizela z dohledu. Pár vteřin, možná dvě? Malý okamžik v historii vesmíru. Zatáhla se mi opona skutečného, životem psaného, divadla a já vyhlížím, co zajímavého mi naskytne cesta dalšího.