Předčítačka

Centrum Brna tvoří hlavní nádraží. Sjíždí se sem většina linek městské dopravy. Dopravní uzel je tvořený zastávkami autobusů na ulici Úzké vedle bývalého Tesca, tramvají u hlavního nádraží a trolejbusů pod hotelem Grand.
Všechny stanice zastávek spojuje podchod pod hlavním nádražím. Protože je často používaný, vystupují tam různí pouliční umělci, nebo náboženské skupiny. V okolí jsou bezdomovci a lidé žijící tuláckým způsobem života. Na lavičkách žijí své životy.
Bylo krásné májové odpoledne. V mini parku tvořeném pár stromy hned pod konečnou zastávek trolejbusů 31. a 33. živě na svých oblíbených lavičkách diskutovali lidí bez domova a tuláci. A popíjeli svoje víno. V mini parku rozkvetli stromy a objevily se i květiny prvních divoce kvetoucích rostlin.
Blížila se druhá hodina odpolední. Hodina, kdy v Brně začínala dopravní špička. Začali ji tradičně děti a mládež spěchající ze škol. Po půl hodině se k nim přidali lidé, kteří se vraceli z ranních směn a lidé odcházející do těch odpoledních.
Na zastávku pro výstupu přijel trolejbus 31. Vyvalil se z něj proud dětí a mládeže a pár dospělých. Všichni spěchali na své navazující linky. Trolejbus byl už téměř úplně prázdný, když s něj vystoupila starší žena.
Mohlo by jít kolem šedesát. Měla příjemný obličej vyzařující laskavost. Byl pokrytí směsí tenkých vrásek. Průvodců satorby. Její dlouhé šedivé vlasy byly vzadu stočené do drdolu. Na sobě měla modrou mikinu a světle šedé kalhoty. Pod mikinou vyčuhoval kousek bílé halenky. Žena držela v ruce nějakou knihu, pečlivě zabalenou v plátěném obalu.
Rozhlédla se a sedla si na volné místo na lavičce před nástupní zastávkou. Lidé právě nastupovali do přistaveného trolejbusu. Žena rozevřela knihu, kterou si sebou přinesla a začala s ní nahlas předčítat.

“Mark Twain

Kniha povídek “Život na Mississippi”
Povídka “Chlapecká touha”
Když jsem byl malý chlapec, ovládla mě a moje kamarády z našeho městečka na západním břehu Mississippi jedna neutuchající touha. Stát se členem posádky na parníku. …”

Měla krásný umělecký přednes. Vždy když dokončovala větu, šla hlasem dolu. Nechávala dramatické pauzy, aby posluchačům došla síla slov. Zychlovala tam, kde slovo bylo jednoduché, naopak kde bylo složitější zpomalovala. Vždy když mluvila za nějakou postavu v povídce, změnila intonaci a dikci hlasu.
Nejdříve jejímu přednesu nevěnoval nikdo žádnou pozornost. Nějaký podívín si zde čte nahlas knížku. Lidi kolem byly buďto zahloubaný do svých vlastních světů, nebo se spolu bavili. Ale postupem času se to změnilo. Jedna z prvních se zaposlouchala starší paní, která s velkou nákupní taškou seděla hned vedle předčítačky. Pouze čekala na svůj trolejbus a nehleděla do žádného mobilu. Sledovala dění kolem a tak se zaposlouchala do té povídky.
Přijel další trolejbus. Starší paní se podívala na jeho číslo. Chvíli uvažovala, jestli nemá do něj nastoupit, ale pak jenom mávla rukou a poslouchala dále. Tohle příběh ji zaujal a ona chtěla vědět jak skončí. Bylo to něco úplně jiného než ohrané komentáře v televizi.
Podobně zareagovalo i několik dalších lidí, kteří zaslechli četbu. Přesunuli se více k předčítačce, aby jí lépe slyšeli. Někteří si nechali si ujet svůj spoj a poslouchali. Kolem předčítačky se udělal hlouček lidí.
Povídka po chvilce skončila. Pár lidí ji zatleskalo na znak vděku. A několik z nich nastoupilo do projíždějícího trolejbusu. Předčítačka se na lidi usmála a řekla
“Děkuji.”
Počkala, až odejde trolejbus 33. a pak za 5 minut 31. Pak se pustila do čtení další povídky z knihy povídek od Marka Twaina.
Situace se opakovala. Pár lidí zůstalo poslouchat až do konce povídky. Předčítačka po dokončení povídky zase počkala, až se zastávka vyprázdní a pak pokračovala ve čtení další povídky. Takto to dělala celou hodinu do tří. Pak zavřela knihu. Poděkovala se přítomným posluchačům za pozornost a řekla. “Tak to je pro dnes všechno.”
“Jaká škoda.” řekla stará paní vedle na lavičce. “Moc se mi to líbilo. Škoda, že to už skončilo.”
“Nebuďte smutná.” Usmála se na ní předčítačka. “Zítra zase budu pokračovat”
“Ve stejnou hodinu?“
“Ve stejnou hodinu. Nashledanou.” Předčítačka se rozloučila a nastoupila do přistaveného trolejbusu.
“Nashledanou” Zavolala za ni starší paní na lavičce a čekala, než bude přistavený její trolejbus apka také odjela.
Druhý den se situace opakovala. Pak každý další den. Až do soboty. Pak v pondělí zase pokračovala. Lidi si na ni a její čtení zvykly. Často si pak ještě i když byla v trolejbuse povídali s ní o čtení, příbězích nebo o životě kolem. Předčítačka si s nimi rozmlouvala. Bylo na ní vidět, že čte ráda a o knihách a příbězích, které četla si ráda povídala. Hovor vždy ukončila na zastávce Spáčilové, kde vystoupila.
Její čtení pokračovalo. Četla povídky Marka Twaina, Otu Pavla, Karla Čapka, Arnošta Lustiga a dalších známých i neznámých autorů.

Jednou četla knihu od Hansa Christiana Andersena výběr pohádek. Když dočetla pohádku “Císařovi nové šaty”, přiblížila se k lavičce, kde seděla, malá asi pětiletá holčička spolu se svoji mamkou, kterou táhla k předčítačce. Když ji předčítačka uviděla, usmála se. Pohádka právě skončila. Ale nečekala na odjezd a příjezd dalšího trolejbusu, ale nalistovala v knize jinou pohádku a začala číst.
“Hans Christian Andersen ‘Děvčátko se sirkami’
Nesmírná byla zima; padal sníh a bylo téměř již tma a noc. Poslední noc v roce.
V této zimě a tmě kráčela po ulici malá chudá dívka …”

Jak předčítačka četla, přijel trolejbus. Holčiččina mamka se naklonila k holčičce a šeptla ji.
“Musíme už jít.”
“Ale já nechci. Chci slyšet, jak to skončí. “ Upřela holčička na svoji mamku prosebně oči. Máma se nedala. Mezi matkou a dcerou vypukla slovní přestřelka. Předčítačka přestala číst a čekala, jak to vše skončí. Ostatní lidé kolem taky obrátili pozornost k dohadující se umíněné holčičce a její mámě.
Máma argumentovala holčičce, že má hodně práce a že spěchá a že ji ona musí poslouchat, protože je její máma. Holčička si trvala na svém, že chce vědět jak dopadne pohádka. Po chvilce i vlivem pohledů ostatních lidí, její máma rezignovala. “Dobrá tak do konce pohádky a pak půjdeme.”
“Ano jasně.” Přivítala to holčička s úsměvem. Objala mamku pak se a obrátila na předčítačku. “Můžeš pokračovat?“
A předčítačka dále pokračovala čtení v pohádky.

“... Nikdo netušil, co vše krásného viděla, v jakém lesku babička k ní přišla a odnesla ji do nebe!”
Na obličeji holčička se objevily slzy. Bylo vidět, že ji je děvčátka z pohádky líto.
Máma holčičky se podívala na předčítačku. Předčítačka pohladila holčičku po vlasech.
“Ten příběh byl smutný, viď ..”
“Mhm” přikývla holčička.
“To bylo kdysi, dnes je to už lepší.”
“Lepší ?” Podívala se na předčítačku s nadějí holčička.
“Ano lepší …”
“Klárko pojď. Už máme tady trolejbus.” Chytila holčičku za ruku a tahala ji k trolejbusu.
“Ano už jdu. … Ahoj” Zamávala holčička na předčítačku.
“Ahoj” řekla předčítačka. “Je dobře, že příběhy v nás vyvolávají emoce. Ty z nás dělají lidi.”
“Tak, tak.” Potvrdila její slova stará paní vedle na lavičce, její stálá posluchačka.

Jindy, jako vždy když předčítačka četla povídku, ozvala se vedle ní hlasitá hudba. Jeden mladík, kterého probouzející se dospělost nutila k provokativnímu chování, nahlas ze svého mobilu pouštěl nějakou hudbu. Předčítačka přestala číst. Podívala se na mladíka a čekala. Mladík, když mu okolní lidé řekli, aby toho nechal provokativně odpověděl.
“No co. Je to veřejný prostor. Ona může svobodně číst a já můžu svobodně poslouchat hudbu, jak chci.”
“To nemůžeš, protože nás rušíš ..” říkali lidi kolem.
„A vy rušíte mě tou četbou.” Nedal se mladík.
Předčítačka stále čekala a nečetla. Po chvilce zavřela knihu, řekla “Nasheldanou” a nastoupila do přistaveného trolejbusu za hlasité hudební produkce. Hudba hrála dál. Pak to mladíka přestalo bavit. Vypnul hudbu a spolu s ostatními odjel nejbližším trolejbusem.

Na druhý den, předčítačka opět seděla na své místě a chystala se číst. Mladík opakovaně pustil nahlas hudbu z telefonu. Když neviděl žádnou reakci, hudbu vypnul a nastoupil do nejbližšího trolejbusu. Předčítačka svému publiku opět přečetla pár povídek.

Další den, už mladík hudbu nespustil i když slyšel předčítačku předčítat. Naopak nechal si pár trolejbusů odjet, aby si vyslechl závěr povídky.

Přečítačka takhle předčítala téměř celý měsíc za hezkého počasí. Když pršelo, nepřišla. Ale jednou přestala chodit. Ani si nepamatuji přesný datum. Prostě tady nebyla. Vlastně od té doby ji ani nikdo neviděl. Nikdy už nenastoupila a nevystoupila na Spáčilové. Co se stalo, nevím. Možná odjela někam jinam předčítat, možná se odstěhovala, nebo toho už nechala. Ale zdalo se mi, že od té doby vidím více lidí jak v trolejbuse místo telefonu, drží v ruce knihu. Na mnohé z nás její přednes povídek zapůsobil a začali jsme číst.