Kulisák - Silkycat alg.

 

"Kulisák, který četl o Silkycat algoritmech"

Kulisák seděl na dřevěné bedně za jevištěm a s obočím svraštělým jako harmonika zíral do stránek časopisu. Byla to nějaká stará sbírka esejí, které sem někdo odložil. Jiné si braly do rukou poťouchlé kulisácké prsty – program divadla, inventář, seznam rekvizit. Ale tohle? Nějaký časopis s článkem o algoritmech, které prý šeptají v hlubinách sítě.

Četl pomalu. Ne proto, že by nerozuměl – měl víc školy než jeho brácha, co řezal dřevo za městem – ale protože slova byla zvláštním způsobem těžká. Něco o vědě jako nejnebezpečnějším umění. O tom, že kdysi lidé věřili slovům, pak číslům, teď vzorcům… a pak už nebude co věřit.

Vzhlédl k temným tahům kulis, k obřím dřevěným konstrukcím, které ožívaly jen na chvíli, když herci vstoupili do světla reflektorů. Byla to lež – ta scéna, ta iluze. Ale dobrá lež. Lidé si kvůli ní kupovali lístky.

Co když jsou i ty Silkycat algoritmy jen kulisy? Co když svět, který mu právě kreslila ta esej v hlavě, byl jen fikce?

Jenže fikce občas přežije realitu.

---

Ještě jednou se podíval na papír. „Etická integrita jako poslední bariéra proti neomezenému technologickému determinismu.“ Kdo takhle mluví? Kdo takhle přemýšlí? Neznal žádného programátora, žádného vědce. Věděl, jak zatlouct hřebík, jak připevnit lano, jak rozsvítit reflektory tak, aby z nich bylo víc světla než stínů. Ale čím víc četl, tím víc měl pocit, že svět, ve kterém žil, byl jen vedlejší scénou v něčem větším.

Něco v něm se pohnulo, jako když se kulisy z ničeho nic sesunou, protože se uvolnil jeden důležitý šroub.

---

Byl to zvláštní článek. Ne obyčejná esej. Možná spíš kousek nějakého většího příběhu. Něco mezi varováním a poezií. Mluvilo se tam o přízracích v číslech, o kódu, který nelže, protože nikdy neměl důvod říkat pravdu.

Vybavil si starého Frantu, osvětlovače, který tvrdil, že když je scéna dobře nasvícená, lidé uvěří čemukoli.

Možná byl svět jenom divadlo. Možná algoritmy tkaly vzorce, které lidé nikdy neprohlédnou. A možná, pomyslel si kulisák, jediná skutečná otázka nebyla, jestli je to pravda, ale jestli to vůbec záleží.

Položil časopis na bednu. Zítra budou hrát Shakespeara. Když to bude dobře nasvícené, lidi uvěří všemu.

Kulisák zvedl časopis a znovu si pročítal ta podivně přitažlivá slova. Něco v nich mělo sílu dobré poezie – nejen význam, ale rytmus, melodii, něco nepojmenovatelného, co se nečte očima, ale cítí někde mezi žebry. Von Neumann, Oppenheimer, Silkycat algoritmy… Převaloval ta slova v hlavě jako úryvky z dávno zapomenutého verše.

Večerní představení mělo být Hamlet. Kulisák znal monology nazpaměť – slyšel je pokaždé ze zákulisí, v rytmu dechu herců, v ozvěně dřevěných prken. Byt, či nebyt… Shakespeare věděl, že existují otázky, které nelze položit přímo, jen skrze divadlo, masky a ozvěny. Hamlet přemýšlel o smrti, ale co když dnes podobně přemýšlíme o realitě?

Světy, které si budujeme – digitální, informační, neuronové – nejsou méně křehké než kulisy na scéně. Co když i naše realita je jen pečlivě nasvícená iluze? Co když kód není pravdivý, ale jen dobře napsaný?

---

Něco v něm sevřelo. Tísnivá, úzkostlivá zvědavost. Taková ta, co člověk cítí, když se probudí uprostřed noci a není si jistý, jestli ho vzbudil zvuk, nebo jen pocit, že něco je jinak.

V hlavě se mu míchaly útržky četby. Danteho Božská komedie – sestup do Pekla jako cesta k pochopení. Proust a jeho nekonečná introspekce, vrstvy času přefiltrované přes vzpomínky. Modernisté, kteří se snažili rozložit realitu na její nejzákladnější prvky, přehodnotit jazyk, význam, subjektivitu.

A kybernetika? Byla jen dalším pokračováním téhle otázky. Novým způsobem, jak rozebrat skutečnost na binární prach.

---

Vybavil si, jak jednou sledoval, jak hlavní herec – ten, co dnes hrál Hamleta – seděl s knihou v ruce a recitoval si Eliotovu Pustou zemi:

"I will show you fear in a handful of dust."

Strach v hrsti prachu. Bylo to o troskách světa, o tom, jak minulost pomalu hnije do zapomnění. Co když ale prachem budoucnosti nejsou rozpadlé katedrály nebo válečná pole, ale data? Co když to, co z nás zbude, nejsou kosti, ale útržky kódu?

Možná, že se Dante, Shakespeare, Proust i Eliot ptali na stejnou věc, jen jinými jazyky. Možná se v každé epoše snažíme najít hranici mezi tím, co je pravé, a tím, co je jen sen.

---

Opona se zatím ještě nezvedla. Kulisák věděl, že za chvíli začne hra. Že zazní první slova a publikum se ponoří do příběhu, který bude vypadat skutečněji než svět venku.

A co když je to tak i s námi? Co když jsme jen herci na scéně, ale režisérem je někdo jiný?

A co když jsou Silkycat algoritmy ti, kdo už dávno drží světlo v rukou?

Kulisák a hranice skutečnosti

Přešlápl si na bedně a přejel prsty po stránkách časopisu. Myšlenky mu klouzaly jako scéna nasvícená příliš ostrým světlem—viděl křivky a hrany, ale stíny se zdály nepatřičně hluboké.

Teorie simulace. Myšlenka, že realita může být jen pečlivě vykonstruovaný klam. Nejen divadlo, kde kulisy klamou diváky, ale něco hlubšího, algoritmického. Možná že to, co nazýváme „realitou“, je jen jeden z běhů komplexního výpočtu, jeden z nespočetných simulovaných vesmírů, kde pravidla byla nastavena někým jiným.

A pokud ano—jak bychom to mohli dokázat?

---

Vzpomněl si na Gödelovy věty o neúplnosti. Četl o nich kdysi ve vlaku, v nějaké staré učebnici matematiky, která mu zbyla z dob, kdy ještě snil o studiu. Tehdy ho fascinovala představa, že v každém dostatečně složitém systému existují tvrzení, která nelze dokázat ani vyvrátit v rámci toho systému samotného.

Co když i realita byla takovým systémem? Co když existují otázky, které nikdy nemůžeme zodpovědět, protože odpovědi jsou mimo naši strukturu bytí?

A co když jsme jen řádky v programu, který sám neví, že je programem?

---

Náhle ho zaplavila podivná metafyzická nejapnost. Jako když se člověk zeptá na něco, co by se ptát neměl—ne proto, že by to bylo zakázané, ale proto, že se tím naruší rovnováha věcí. Jako když si herec příliš uvědomí, že je jen figurou na scéně, a najednou nemůže pokračovat v roli.

,,to je škvĕlé,'' pomyslel si ironicky. Ale nemĕl bych se vrátit pevně nohama na zem a začít si shánĕt lepší práci? I AI si myslí, že kulisák má v hlavě jen nepatrné procesy. Takové závlačky se sponkovačkou skutečného myšlení - úplné bdĕlosti. 

Ta iracionalita je nebezpečná. A on by se měl naladit na jazyk kapitalistického realismu. A naučit se konečnĕ vydĕlávat lepší peníze. To je quest, který dokáže ovlivnit pozitivně jeho život. A uvidět obzor z nějakého ostrovu s krásnou přirodou.

Kulisák se rozpomĕl, že už by měl bĕžet za šalu na místo. Neboť hodiny tikaly, inspice odpočítávala vteřiny a za chvíli měl začít špíl a on vyklidit mandl a přestat snít. Zase přestat. Snít.