Je konec!

“Vážení… ehm… cestující, prosíme… věnujte pozornost… ehm… naléhavému hlášení! Z důvodu nenadálých… čeho? ehm… potíží je do odvolání… ehm… zastavena doprava. Prosíme, … co že mají? …setrvejte v prostoru metra a vyčkejte dalších…dalších… ehm… hlášení!” linulo se z tlampačů v jedné ze stanic metra poté, co z tunelů už dobrých dvacet minut nevyjela žádná souprava. Nástupiště v obou směrech se mezitím zaplnila stále nedočkavějšími cestujícími spěchajícími za povinnostmi, a nervozita tak v ranní špičce a nesnesitelném dusnu letních tropických teplot prudce stoupala.

Lidé zprvu zachovávají klid a rozvahu, dočasně ukolébáni koktajícím hlášením, zanedlouho však po sobě začnou neklidně pokukovat a hledat v nejisté situaci spojence a bezpečí davu. Co jen se mohlo stát? říkají si ponejprv v duchu, postupně však jeden druhému stále hlasitěji. Cestující vržení do nekomfortní situace snaží se s ní vypořádat, jak jsou ku zvládání neobvyklých okamžiků ustrojeni:

“Šlendrián! To je tady pořád! Že jsme se dočkali lepších zítřků!” reptal solidní pán ve středních letech.

“Za chvíli to pojede. Dejte na mě! Nakonec to tak vždycky skončí!” prohlásila mírně paní s malým synkem, který se urgentně dožaduje vykonání malé potřeby.

“Rozuměli jste tomu hlášení? V tom jejich breptání jsem se nevyznal. Jak mohou nechat vysílat tak důležité hlášení člověka s očividnou vadou řeč?” pozastavil se nad úrovní hlasového projevu pracovníka dopravního podniku mládenec s delším vlasem.

“Jen se nemylte, mladíku, třeba něco zastírá a není ještě ve lži tak přesvědčivý. Vada řeči? Pitomost! Dejte na mě! Já se v tom vyznám,” oponoval mu postarší muž s brýlemi.

“No ale už to trvá nějak dlouho, nemyslíte?” rozhlíží se rozhodně solidní pán v obleku a hledá v tvářích ostatních oporu své vzrůstající nedočkavosti.

Když zrovna nešpicují zraky k tunelům, upínají všichni slechy k reproduktoru. Nic. Tlampače mlčí. Z tunelů zírá jen černočerná tma podzemních hlubin, která jako by se vylévala na povrch, přes nástupiště a obestírala mysl každého v davu stále čekajících pasažérů. Masa začíná mručet nespokojeností. Tváře červenají a na čelech se objevují první kapky potu. A nemůže za ně jen vedro toho rána. Pohled k tunelu střídá pohled k tlampači. Tam a zpět. Tam a zase zpět. Ozve se dětský pláč. Jako siréna plní zastávku a ke klidu přítomných příliš nepřispívá. Kdo by jen dokázal být k pláči vzlykajícího děcka imunní?

“Já už to nesnesu! Vždyť ani nevíme, co se děje? Proč nám neřeknou víc,” vyjekne holohlavý muž s aktovkou v ruce a už se hrne ke kabině dispečera. Zaklepe. Nic. Klepe dál. Nic. Buší vší silou. Bez výsledku. Někteří se k němu přidají a spojí síly.

Málem by snad dveře vyrazili, když jejich počínání přeruší slova puberťáka v kraťasech: “Hele a proč prostě nejdeme ven? Na ulici se dozvíme víc, ne?” Dospělí kolem se ponejprv nechtějí dát zahanbit přímočarým uvažováním osoby o tolik mladší, než jsou oni, po chvíli mu však přitakají a někteří jej zvolna následují k eskalátoru. V tu chvíli však v celé stanici pohasne světlo a prostor pohltí tma. Ticho. Slepota. Lidé i zcela cizí se k sobě bezděky přivinou. Pot a strach je lepí jejich těla k sobě. Naštěstí to netrvá dlouho a ve stanici se znovu rozjasní. Ještě několikrát reflektory zablikají, a pak setrvají v šerém osvětlení. Východ ven je však stále zatarasen naprostou tmou.

“Tak to bychom měli,” procedí puberťák, mžourá, jak si zvyká na omezené světlo a dodá, “teď teda nahoru nejdu. Tady je přece nejhlubší stanice! Po cestě nahoru se v tý tmě leda přizabijem!” dořekne rozhodně a splyne s davem, z něhož vzešel. Ten stejně jako puberťák neprojevuje sebemenší odhodlání podstoupit zřejmě strastiplnou cestu skrz temnotu na povrch. Tato drobná epizoda vyžene míru neklidu do nedozírných výšin.

Když tak přišli o možnost úniku a situace se jevila jako stále nejasnější, začali se mnozí houstnoucí atmosférou tlačení do kouta, kde pro ně a rozum nebyl dostatek místa, uchylovat ke stále chatrnějším výkladům událostí, jež je onoho rána pohltily. Pokud přece netušíte, co se kolem vás děje, jak můžete přijít s účinným řešením? A copak stále nebyli inteligentními, racionálně uvažujícími lidmi? A není snad nepodložená, a tudíž vratká jistota dočasně přijatelnější než absolutní nejistota? Tu otázku si musel každý z nich zodpovědět sám v sobě.

“Kdoví, co se tam nahoře děje? Co když nám neříkají všechno?” vyrazila ze sebe dáma s očima vyvalenýma jak sova.

“Snad je to jen technická chyba, i když, možná se opravdu něco stalo.”

“Neslyšeli jste ránu? Slyšíte to? Jako by to znělo z tunelu. Možná se souprava zablokovala a teď se ji snaží technici uvolnit. Jistě někdo zatáhl za záchrannou brzdu!”

“Já nic neslyším, ale ty výpady proudu a pohasínání světel, možná vybuchla elektrárna, nebo tak něco.”

“Máte pravdu, milý pane, máte pravdu! To je z toho vedra! To dává smysl! Jinak to ani dopadnout nemohlo. Ale bude to dobré.”

“No jistě! To se opraví a bude to dobré! Za chvíli se určitě ozvou. Musí!

“A nechcete to nechat být a prostě v klidu počkat? Stejně nevíme, co se děje. Proto si ani o situaci nemůžeme nic pomyslet. Pojďte si třeba zahrát nějakou hru, ať nám to rychle uteče. Třeba… třeba… “ pronesla mírně paní v pokročilém věku v přiléhavém růžovém tričku a odbarvenými vlasy.

“Slovní fotbal!” vykřikl dětský hlas.

“Výborně! Slovní fotbal. Tak vykopávám: apokalypsa!”

“A… a… a…,” bručelo davem, jak se snažil míč odrazit.

“A to tedy ne!” zarazil hrátky pán s bříškem pevně rozkročený na peróně, “ takhle se nemůžeme dopravní společností nechat odbýt! Já chci vědět, co se kolem děje! Já jsem pánem svého osudu a mám plné právo si o tom všem myslet, co jen budu chtít! Vy si klidně žijte ve tmách a nejistotě i se svým slovním fotbalem, ale já se světem vláčet nenechám!” prohlásil rozhodně a bylo po jazykové kratochvíli. Nastalo ticho, v níž si každý z čekajících cestujících mohl vybrat jakou cestou se vydá. S navoněnou paní v růžovém, nebo se sebejistě rozkročeným mužem snažícím se v nenadálé pozornosti ostatních zatáhnout blahobytné bříško?

“Tak tak, máte pravdu, milý pane! Kam bychom došli?” prohlásil po chvíli ženský hlas, který bez tváře zazněl z davu, “ já tedy chci vědět, co se děje a nemyslím si, že něco dobrého. To tu přece cítíme všichni a…”, nestačila už vyjádřit svůj příklon k rozkročenému pánovi a v tlampačích to zapraskalo:

“Vážení… ehm… cestující, vyslechněte si… ehm… nouzové hlášení! Situace je pod… pod čím? pod kontrolou a na jejím řešení se to… co?... se pracuje. Vytrvejte na místě. O dalším vývoji vás budem to… informovat!” zaznělo zas přerývaně, načež se z amplionů ozvaly nerozpoznatelné zvuky, snad srovnatelné s pádem tříštícího se zdiva. A pak zas nic. Jen ticho.

“To nás má jako uklidnit? Co to mělo být?”

“Slyšeli jste to na konci? Jako by se tam něco bortilo. Snad se ještě ozvou!”

“Určitě nám neříkají všechno! To se tak dělá! Obyčejným lidem se neřekne schválně všechno, aby nepřekáželi. Tak je to vždycky!”

“A světlo zas trochu pohaslo, proboha!”

“Nemohu dýchat, já se dusím! Musím na vzduch!”

“Bože!”

“Já říkám Afrika a teď jsem na vás zvědavá, no?”

“Asie, paní, Asie.”

“Ta už byla, nepodvádějte!”

“Co nám zamlčujete? Kdy už vlak pojede? Pusťte nás ven?” křičelo několik vyděšených cestujících na pracovníka dopravního podniku, který se snažil projít, zatímco ho jiní chytli pod krkem a třásli s ním, jako by z něj měla odpověď a řešení jejich nemilé situace doslova vypadnout. Dav ho pohltil a jak nakonec dopadl není jasné. Nervy praskaly a civilizovanost masy brala za své. Jedni plakali, další jen zírali do černé díry vyústění tunelu, jiní se snažili dovolat svým blízkým, aby se rozloučili, avšak žádný se kvůli slabému signálu nedovolal. Zoufalství, panika a marnost dosáhly svého vrcholu.

“Za tím jsou určitě teroristé!”

“Kdepak! Válka! Takhle začíná válka, paní, já jednu pamatuju!”

“Za to můžete vy! Já jsem vás viděl u toho vypínače!”

“Nechte mě být, občane! Já za nic nemohu!”

“Je s námi konec!”

“Jen počkej! To si vypiješ!”

“Tuhle máš za dopravní podnik!”

“Je s námi konec!”

“Sbohem!”

Na peróně už se povalovala řada mrtvých těl, když se světla v prostoru stanice plně rozzářila a do tunelu v obou směrech vjely jakoby nic soupravy podzemní dráhy. Těm, kteří přežili, se to celé zdálo jako věčnost od onoho prvního hlášení, ale nakonec, ač se to nezdá, šlo celkem jen o asi necelých dvanáct minut.