Vůbec o něm nepochybuji

Mše skončila, Mario vyšel před kostel, nasadil si na hlavu klobouk a začal sestupovat po schodech dolů na náměstí. Zamyšleně kráčel podzimním večerem, dýchal vzduch plný kořeněné vůně popadaného listí a nechával se ovívat jemným chladným větříkem.

Hlavou se mu hnaly myšlenky na Boha i na běžné denní starosti. Úplný zmatek, nějak nedokázal svoji mysl umravnit, no nakonec, co na tom, vždyť ho nikdo nehoní, projde se parkem a třeba se uklidní.

Jedna věc ho trápila poměrně dost. Sestřička Stela půjde do důchodu. Už si za ta léta na svoji kolegyni zvykl, byla mu pomocí a oporou v těch nejtěžších situacích, kdy se praxe privatizovala a nastal velký pohyb pacientů. Jenže čas běží a každý stárne, co naplat.

V koutě pod stromem se najednou cosi hnulo a před Maria vypadl potácející se zarostlý muž ve špinavých šatech.

„Hele, strejdo, máš drobný?“ zeptal se huhlavým hlasem.

Mario sáhl do kapsy a podal žebrákovi desetikorunu.

„Díky, pane,“ zahuhlal pobuda a podíval se dárci do očí.

Byl to zvláštní pocit. Jakoby nastal nějaký elektrický výboj. Mario se zapotácel, žebrák ho však chytil za ruku, stále se mu díval do očí a pak tiše řekl: „Ty jsi doktor?“

To je to tak vidět?

„Ano, potřebujete něco, člověče?“

„Ani ne, to vy potřebujete. Ale všeho se vám dostane v největší míře. Díky, doktore, díky za tu minci, nebude vám to zapomenuto.“

A najednou odcházel od Maria vzpřímeně a rovným krokem. Ten jen zakroutil hlavou a pokračoval k domovu.

* * *

Ráno nebylo příliš pěkné, jemně pršelo, ulicemi se prodíralo mnoho aut a Mario přímo cítil, jak je každý nabroušený a jak spěchá. Jel pomalu, snažil se zůstat klidný, najednou ho však začal divoce předjíždět jakýsi šílenec ve sporťáku, mihl se před protijedoucím vozem, udělal myšku a Mario měl co dělat, aby ho nenabral předním nárazníkem.

Blbec.

Před ordinací už stál hlouček lidí, Stela patrně ještě nedorazila. Pozdravil, odemknul dveře a pustil pacienty do čekárny. V ordinaci rozsvítil, zapnul počítač a šel se převléknout do komory. Když měl na sobě bílé kalhoty i blůzu, zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, uhladil si pěstěný plnovous, vlasy přejel malým hřebínkem a šel na věc.

„Stelinko, můžete mi poslat prvního,“ zavolal do předpokoje.

„Máte tu návštěvu, pane doktore,“ řekla tělnatá sestra, protáhla se ordinací v civilních šatech a zamířila do komory.

Ve dveřích stála nevysoká dívka s dlouhými plavými vlasy, na sobě lesklou bundu a černou sukni po kolena. Dívala se na Maria zelenýma očima a lehce se usmívala.

„Pojďte dál, slečno, co potřebujete?“

„Dita Pokorná,“ řekla dívka a podala doktorovi ruku.

„Aha, to jste vy, tak se posaďte, dáte si kávu?“

„Ráda.“

„Až se Stela převlékne, uvaří nám ji. Tak jak jste na tom? Zdrávka, praxe, rodina?“

„Absolvovala jsem před třemi roky, mám nadstavbu a praxi ve fakultní nemocnici. U praktického lékaře jsem zatím nesloužila, ale snad si zvyknu. Jsem svobodná, momentálně sama, rodiče už nežijí.“

Nevypadá špatně, usmívá se, je z ní cítit rozhodnost a přitom se zdá být přívětivou osůbkou.

„A vyznání?“

„Prosím?“

„Nezlobte se, slečno Pokorná, ale já jsem poněkud konzervativní katolík, nerad bych, abyste se tu cítila špatně pro mé poněkud striktní názory.“

Ditu zachránila Stela, která se hned hrnula k vařiči, nabrala do konvice vodu a začala připravovat tři šálky s kávou.

„Tedy, pane doktore, já nejsem zrovna příkladná křesťanka,“ špitla Dita tichým hlasem. „Ale v Boha věřím, to zase jo, vůbec o něm nepochybuji.“

„Tak to jsem rád. Kdy můžete nastoupit?“

„Znamená to, že jsem přijata?“ zeptala se mladá sestřička s radostí v hlase.

„Jistě, já nemám námitek. Doufám, že to tu se mnou vydržíte. Stela končí za dva měsíce, možná by neškodilo, kdybyste se seznámila s agendou a pacienty. Tak kdy?“

„Třeba za týden, pane doktore?“

Z ní to nadšení přímo teče. Doufám, že jí vydrží, až přijde paní Slezáková.

„Tak domluveno. Plat vám poskytnu podle příslušné tarifní třídy, jak jsem uvedl v inzerátu.“

Mario vstal a podal Ditě ruku.

„Teď se uvolněte, vypijeme kafe a já se pustím do práce. Stelinko, udělejte si zatím odběry, kdyby někdo moc spěchal, ať čtvrthodinku vydrží, nikam neujedu.“

* * *

„Vy jste doktor Trochta?“ ptala se elegantní dáma ve dveřích a nesměle vstoupila do ordinace.

„Vypadá to snad, že je tu ještě nějaký jiný lékař, paní…“

„Jánská. Pane doktore, já hledám nového obvodního lékaře, mám nějaké potíže, snad rakovinu, a doktorka Žeravová se mi dál nehodlá věnovat.“

A jéje, další oběť paní kolegyně.

„Pojďte se posadit, paní Jánská. Co vás bolí?“

„No, vlastně nic. Jenom mi na onkologii řekli, že mám nějakou poruchu krve či co. Prý se mi to vrazilo do kolena.“

Co je to za hovadinu?

„Vážně? To mě docela zajímá, svlékněte se a položte se tady na divan.“

Když se pacientka položila, Mario si prohlédl obě nohy, ohmatal kolena a zkusil zatlačit na čéšku na pravé noze.

„Tohle bolí?“

„Ani ne. Jak jste poznal, že je to pravé koleno?“

Jedna ku jedné, trefil jsem se, výborně.

„Intuice.“

Ještě jednou koleno prohlédl a objel prsty.

„Máte tak jemné ruce, pane doktore.“

A jéje, raději bychom měli končit.

„Dobrá, oblékněte se, paní Jánská. Přijmu vás. Zítra se stavte po ránu nalačno na odběry, pozítří přijdete v deset hodin a uděláme vstupní komplexní vyšetření.“

„To je nutné?“ zeptala se dáma a zamrkala dlouhými řasami.

„Běžná praxe. Taky se můžete stavit u kolegyně Žeravové a požádat o výpis z karty. A z onkologie bych prosil nález, ať si uděláme jasno. Podle mého názoru se nemusíte obávat, myslím, že budete v pořádku.“

„Jste moc hodný, pane doktore.“

A opět ty dlouhé černé řasy. Kuš, starý pavouku, máš doma Julinku.

Když paní odešla, Mario vydechl a šel si natočit sklenici studené vody.

* * *

„A dědečku, proč Harry vždycky řekne ‚expelliarmus‘ když chce odehnat zlou kletbu?“

Mario se narovnal v křesle, usmál se a pohlédl do očí své vnučky Helenky.

„Protože paní Rowlingová má doma asi latinský slovník, broučku. Expello znamená vypudit nebo taky zahnat. Pořád čteš ty fantasmagorie? Jsi už velká holka, to jsou knížky pro malé děti.“

A papež je nemá rád.

„To nejsou knížky pro malé děti!“ zvolalo děvče jasným hlasem. „Harry je už taky velký kluk. A pak, čtou to i dospělí!“

No jo, kam ten svět spěje.

„Tak dobře, dobře, vždyť nic neříkám. Pojď, půjčím ti svůj latinský slovník, ať se můžeš poučit, když už ti čarodějové berou do úst tu krásnou řeč vzdělanců.“

* * *

„Dituško, už je na řadě?“

„Ano, pane doktore,“ vzdychla mladá sestra.

„Tak ji pošlete.“

Stará paní Slezáková vpadla do ordinace, hned se hrnula k Mariovu stolu a spustila svým pronikavým pisklavým hláskem: „Pane doktore, mně je špatně, ten cukr mě zase žere.“

„Hm.“

Tak tohle bude stát za to.

„Já se bojím, pane doktore.“

„Diabetes druhého typu není ve vašem věku nebezpečná nemoc, kromě toho: nejvyšší hodnota vaší glykémie byla před rokem sedm celých čtyři, nemusíte…“

„Ale co když dostanu tu nefropatii nebo retinopatii?“ řekla pacientka náhle ztišeným hlasem.

Připravovala se, baba jedna.

„Paní Slezáková, vaše ledviny i oči jsou v pořádku, nemusíte…“

„A co když mi uříznou nohu?“

Mario zesinal, protáhl se na židli a pustil se do marného vysvětlování, které bylo pravidelně přerušováno stesky staré paní. Přece ji nepošle do Pelhřimova, no to by neměl, opravdu. Ať se snažil sebevíc, nikdy jí nedokázal dopovědět, že se nemusí bát.

* * *

„Máte vysoký tlak, pane Jurášek. Vy pracujete jako obchodní zástupce, nemám pravdu?“

„Ano, pane doktore.“

„A zákazníci jsou spokojení?“

„No, jak kdy, většinou moc nadšení nejsou, to víte, lidi dnes vyhazují peníze v těch hypermarketech, solidní zboží nechtějí, ale kdybyste vy měl zájem o naše…“

„Díky, to snad ani nebude potřeba. Předepíšu vám prášky, budete je brát pravidelně a v práci se šetřete. Když vás někdo odmítne, řekněte si: ‚děj se vůle Boží,‘ a v klidu odejděte.“

„No jo, vám se to řekne, vy si tu sedíte jak v bavlnce.“

„Chcete si to vyměnit? Ale ne, to vám neudělám, tady byste dostal infarkt nebo mozkovou cévní příhodu co nevidět. Ale obojí můžete dostat i bez téhle divoké ordinace. Takže ty prášky berte řádně, tady máte recept a za měsíc se mi přijdete ukázat, uvidíme, co se dá dělat.“

„Ale, pane doktore, já nemám čas na lítání po doktorech, musí to být?“

No jo, musí? Když mu povolím, tak ho trefí a co já s tím?

„Musí, pane Jurášek. Tu hodinku jednou za měsíc si vyšetříte.“

Mám mu to říct?

„A nebo to pak už bude napořád, víte kde, že ano?“

„Vy myslíte na krchově?“

„Vidíte, že si rozumíme.“

* * *

„Pane doktore, tady mám ty výsledky z onkologie!“

Hele, to je poprve, co má někdo radost z tohoto oddělení.

„Tak ukažte, paní Jánská.“

„Symptomy negativní, za pouhé dva měsíce od posledního vyšetření. No to je pěkné. Co jste brala? Chemoterapii nebo ozařování?“

„Zatím nic, pane doktore, oni to napřed poslali někam do Brna, tu moji kostní dřeň, nebo co. Měla jsem se začít léčit až teď. A najednou nic, no není to nádhera?“

No jo, to je. Mám se jí ptát, jestli byla v Lurdech? Raději ne.

„Tak to je výborné, paní Jánská. Tak vám vlastně nic nechybí. Nu Bohu díky za takové zprávy. Tak jděte v pokoji a ukažte se za půl roku.“

* * *

„Mario, je tu Tomáš, prý ho bolí noha.“

Tak to je skvělé, ještě budu ordinovat i doma.

„Už jdou, Julinko, ať si sundá kalhoty a ty nám uvař kafe.“

„Tak co je, zeti můj milý? Nějaký úraz?“

„Ani ne, tatínku. Prostě mě začal bolet kotník a táhne se to do palce. Levá noha.“

„Tak ukaž. No mírné zarudnutí, jinak nic. Na podagru jsi ještě mladý, nějaká artritida by to být taky mohla. Ukaž, narovnej chodidlo, zpátky, bolí?“

„Bolí.“

Mario přejel nohu svojí rukou a zatlačil na kloub v nártu.

„Au.“

„Vidíš, možná i vazy by mohly být namožené. Nebo to může být viróza, safra, chlapče, nechceš si zajít na ortopedii?“

„Když já myslel…“

„No jo, něco s tím uděláme,“ řekl Mario a ještě jednou přejel rukou nad Tomášovou nohou. „Napíšu ti prášky na bolest a mast, tím tomu neuškodíme.“

„Víte, že mě to už nebolí, tatínku?“

„No uvidíme, ten recept ti napíšu, když ti bude dobře, nemusíš to brát. Ale jestli bude hůř, na tu ortopedii si zajdi, přece nechceš pajdat ve čtyřiceti letech.“

* * *

„Tak mi pošlete dalšího, Dituško.“

„Už nikoho nemáme, pane doktore, úplné prázdno.“

„No podívejme se, v březnu a prázdná čekárna už o půl dvanácté. Tak to zabalte a pojďte na kafe.“

Když chvíli seděli u malého stolku vzadu v ordinaci, Dita se usmála a jemně špitla: „Můžu se na něco zeptat, pane doktore?“

„Jistě, proč ne.“

„Proč Mario? To není zrovna běžné jméno v naší zemi.“

„No jo, maminka byla celá žhavá do Italů, dokonce prý s jedním chodila. Jenomže to víte, tehdy takové lásce lidi moc nepřáli, fašisti a tak, nakonec jí zbylo jen tohle jméno, které na panu radním Trochtovi vyprosila. Tatínek jí nevěřil, že jsem jeho syn, když na tom jméně trvala, směšné, co?“

„Spíš smutné. Pokud byli vaši rodiče taky tak akurátní lidé jako vy.“

„Jistě, byli, to víte, že ano. Mizerný život. Komunisti tatínka poslali pracovat do archivu a maminka nemohla sehnat práci vůbec. Když sestru přejelo auto, táta to nevydržel a puklo mu srdce. Maminka se ještě dočkala mé promoce a pak umřela taky.“

Chvíli bylo ticho.

„Jste teď šťastný, pane doktore?“ zeptala se Dita tiše.

„Ale ano, jsem. Co bych si stěžoval. Manželka je zdravá, dcera se dobře vdala, mám vnučku, ordinace taky zatím běží. Už bych měl myslet na nástupce, to jste měla na mysli?“

„To sice ne, ale mám o vás strach. Jste poctivý člověk a doba je zlá. Možná vás ještě čeká zvláštní osud. Co vy víte?“

„A vy něco víte, Dituško?“

Tentokrát sestra už ticho nepřerušila.

* * *

„Pane referente, můžete mi vysvětlit, proč jste mi z vyúčtování strhl těch pět tisíc?“

„Jistě, pane doktore, Trochta, že, ano, tady to máme. Překročil jste preskribci.“

„A můžu snad za to, že jsou léky čím dál dražší a pacienti je potřebují?“

„A navíc máte stále více pacientů, už jste přes limit.“

„Ale vždyť já už skoro nikoho nepřijímám. No jistě, pokud mým pacientům dospěje dítě, automaticky ho beru, když má zájem. Je to pak daleko jednodušší s anamnézou a pokud vím, mluvilo se o rodinných lékařích, nebo to byly jen předvolební řeči?“

„To já nevím, pane doktore, prostě máte moc pacientů a moc receptů, to je vše. Pojišťovna u vás uplatnila penále podle smlouvy. Pokud chcete, můžete si stěžovat u národní centrály.“

No jo, to by tak akorát mělo smysl.

„Vidím, že se s vámi nedohodnu. Tak ať je po vašem, pane referente. Chcete mě bít za to, že pacienty léčím a málo mi umírají, tak se mějte dobře a snažte se zůstat zdravý. Pokud takto jednáte se všemi praktiky, mohlo by se stát, že vás ošetří jen za hotové. Na shledanou.“

* * *

Druhý den byl opět k poledni klid, Mario si sedl k počítači, vyvolal si soubor otypovaných rodných čísel od Všeobecné a začal pátrat, jak je to s těmi úmrtími. Od listopadu žádná nová devět set devadesát devítka. Zajímavé.

* * *

„To myslíš vážně?“

„No jo, Petře, už je to tak. Od listopadu nemám mezi registrovanými ani jedno úmrtí.“

„A pojišťovna ti za to bere prachy, jak signifikantní pro naši krutou dobu.“

„Víš, kolego, mě to trošku děsí. Je to už půl roku, normálně mi umřou tak dva až čtyři pacienti za tu dobu a najednou nic. Co ty na to jako patolog?“

„Že jsi zázračný lékař. Ale vážně, statistika není moje silná stránka, ale že výjimka potvrzuje pravidlo, je obecně známá poučka. Prostě máš štěstí. Tak se raduj, člověče, vždyť mně vůbec nevadí, když mi nedodáváš zákazníky.“

* * *

„Nezlobte se, pane, ale já už nové pacienty nepřijímám.“

„Ale já nět pacient, pan doktor, já ochranka.“

„Cože? Jaká ochranka.“

„Já budu chránit vás, vy mně platit, deset tisíc každý měsjac. Panimajetě?“

„Člověče, co to melete, na takové vtipy nemám čas. Běžte si po svých.“

„A u vas Helenka, nět?“ řekl muž a podal Mariovi fotografii jeho vnučky. „Helenka něbudět, kakda… panimajetě?“

* * *

„A byl jste na policii, pane doktore?“

„Nebyl, pane faráři, nikomu jsem o tom neřekl, jenom ve zpovědní tajemství mám důvěru. Je to hrůza, mám strach, co když jim to nebude stačit?“

„V tom vám neporadím. Ale Bůh všechno vidí a každému se dostane odplaty za to, co činí.“

Mario si povzdechl.

„Jenže Boží mlýny melou pomalu…“

* * *

„Tak tady to máte,“ řekl Mario ledově a podal muži obálku.

V tu chvíli vpadla do ordinace Dita.

„Vy jste pan Jefremov?“ vykřikla s děsem v očích.

„Da, što vy…“

„Přišel za vámi nějaký muž. Vaši dceru prý přejelo auto, je mrtvá…“

* * *

„Zdravím vás, paní Slezáková, dlouho jste u nás nebyla.“

Stáli u vchodu do samoobsluhy, stará žena se usmívala, mávla rukou a řekla: „Ale což, pane doktore, vždyť mi nic není.“

„Ale já myslel, že ta vaše cukrovka…“

„Nic to není, pane doktore, vždyť jste mi to sám říkal, nedělejte si starosti.“

Tak tohle je už trošku příliš, pomyslel si Mario a v zamyšlení minul obchod, do kterého měl namířeno.

* * *

„Tak se oblečte, pane Jurášek. Tlak máte v pořádku, srdce bije jako zvon. Myslím, že můžeme léky vysadit. Vzal jste si moje rady k srdci, a to vám chválím.“

„Ale kdeže, pane doktore, teď se rozčiluji ještě víc. Stal jsem se oblastním vedoucím a mám na starosti pětadvacet lidí. Každou chvíli někdo odejde, přijde nový, chaos!“

„Ale zdravotně jste v pořádku. Kupodivu. Nebudu vám kázat levity, víte sám, co riskujete, ty léky brát nemusíte, ale za měsíc vás chci vidět znovu.“

* * *

„Co se děje, kde to jsem?“

„Jsi doma, drahý.“

„Vždyť je už den, Julinko, měl bych být v ordinaci, proč jsi mě neprobudila.“

„Jsi celý zpocený, rychle dýcháš, asi jsi nachlazený. Nechci, aby se ti něco stalo. Měl bys zůstat doma.“

„Ale no tak, odkdy jsi moje doktorka, děvče. Vstanu a půjdu do práce, nic mi není.“

* * *

„Dito, jste to vy?“

„Ano, pane doktore, jsem u vás, vaše paní právě odešla, seděla u vás půl dne.“

„Proč jsem ve špitále?“

„Měl jste infarkt myokardu, pane doktore.“

„A status praesens?“

Ditě ukápla slza.

„Není to moc dobré. Nebudu vám lhát, pan primář Bělka si myslí, že přes noc nevydržíte.“

„Ještěže vy jste tak poctivá, že mi nelžete,“ vydechl Mario.

„Já nikdy nikomu nelžu, Mario,“ řekla Dita a její oči se najednou rozzářily.

„Co to, nemůžu dýchat…“

Dita mávla rukou nad hrudí starého doktora, jeho dech se najednou zklidnil a srdce opět začalo tlouct podle rytmu. Přístroje se uklidnily a sestra v zeleném jen prošla kolem a zmizela za sklem.

„Dito, co je to s vámi?“

„Vy se budete zlobit, Mario, když vám to řeknu.“

„Proč?“

„Já nejsem ta, za kterou mě pokládáte.“

„Jak to? Kdo jste?“

„Na tom ani tak nezáleží, ale budu k vám poctivá. Mé skutečné jméno je Devana. Kdysi jsem byla uctívána jako bohyně lovu, jenomže co chcete dnes lovit v tak zpustlé přírodě? Tak si mě Nejvyšší vyvolil pro jiné účely.“

„Pohanská bohyně? Skutečná pohanská bohyně? Něčemu takovému nemohu uvěřit.“

„A přesto je tomu tak. Znáte ten případ, kdy se Krista ptali, zda se lidé smějí rozvádět?“

„A on jim řekl, že Mojžíš pro tvrdost jejich srdcí zavedl rozluku, to myslíte?“

Mario cítil, jak opět lapá po dechu. Mluví tu o svém Spasiteli s pohanskou bohyní. Šílené.

„Pro tvrdost lidských srdcí stvořil lidem Nejvyšší nás, kterým vaši předkové říkali bohové. Lidem nestačil jeden Bůh, muselo se jim tedy dostat to, co si žádali. Ve skutečnosti jsme něco jako andělé, pouze naše úkoly jsou obvykle zvláštní a občas sestupujeme na zem jako lidské bytosti. Mě za vámi poslal Nejvyšší, protože jste byl shledán spravedlivým. Jen nemnohým lidem se dostane tohoto označení a cti. Není náhodou, že se vaši pacienti zázračně uzdravovali a nikdo neumíral. Milost Boží vás předcházela. A nyní budete stát před jeho soudem, jelikož váš čas se naplnil, Mario.“

„Ale proč vy? Proč pohanská bohyně?“

„Protože poslední zrnko vaší pýchy muselo být konfrontováno se skutečností. Musíte přijmout moji existenci, abyste byl spasen. Výlučnost jakéhokoliv náboženství je omyl. Je pouze jeden Bůh, všechna náboženství směřují pouze k Němu.“

Mario se nemohl srovnat s novým poznáním.

„To nemohu, já věřil jen v Ježíše Krista, on je pravý Spasitel, žádný jiný bůh není.“

„Jistě, máte úplnou pravdu, vždyť jen opakujete má slova. Je tak těžké připustit, že Bůh má právo stanovit své zástupce na zemi, jak on sám chce? Že Kristus byl pravý Boží syn a my všichni jsme též pravé Boží děti?“

Mario mlčel a díval se do zářících zelených očí dívky, která se ukázala být vyšší bytostí.

„A když přijmu vaše božství, Devano, pak mě Bůh přijme?“

„Ne moje božství, pouze moji oprávněnou existenci Božího stvoření. Tak co, chcete tuto myšlenku přijmout?“

Devana se usmála.

„Ano, Boží stvoření jste krásné. A v Boha jste vždy věřila a vůbec nikdy nepochybovala. Ano, přijímám.“

Táhlý pískot přístrojů zněl u osamělého lůžka člověka, který se právě smířil se světem i jeho Stvořitelem.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Věnováno mojí skvělé praktické lékařce MUDr. Marii Hlaváčkové a sestřičce Mgr. Dagmar Valachovičové.