Mezi náhodou a osudem

Měsíce uběhly a já na ni stále myslím – na ten páteční večer s dámou přes ulici. Pár zpráv mi od ní přišlo, že si spolu určitě dáme kávu. Já jí ale nevěřil. Myslel jsem si, že se něčeho bojí. Čas plynul, třikrát schůzku zrušila. Tak jsem ji přestal kontaktovat. Dny se měnily v týdny a za chvíli to bude půl roku.

Občas ji potkám. Naše pohledy se střetnou, někdy si svými kudrnami zahalí tvář, jako by se schovávala. Kdyby jen tušila, že na ni stále myslím… Jen ji tiše míjím, ale mé srdce křičí.

Když jsem smutný, vzpomenu si na ni. Na její zářící úsměv. Celá mi připomíná slunečnici otočenou ke slunci. Naposledy jsem na ni myslel jednou večer, když mě přemohla melancholie. Druhý den jsem měl odjet, ale nikam jsem nešel. Zůstal jsem ležet v posteli, ztracený v depresích. Vzpomínka na její zpěv mi vrátila chuť žít.

Další ráno jsem vstal a cítil se šťastný. Nastoupil jsem do tramvaje a na druhé zastávce přistoupila ona… s kufrem. Sedla si naproti mně. Díval jsem se na ni koutkem oka a hlavou mi vířily otázky: Jak se má? Je šťastná? A kam asi míří?

Cítil jsem náhlý příval štěstí, jako by mi do žil vpravili dávku adrenalinu. Srdce mi začalo prudce bít, až jsem se začal potit. Měl jsem v hlavě spoustu myšlenek, ale ta hlavní byla: Kde vystoupí?

Když v tramvaji zaznělo „Karlovo náměstí“, pomalu jsem se zvedl. V tom okamžiku vstala i ona. Zpanikařil jsem a znovu se posadil. Nakonec jsem vystoupil o zastávku později, pak běžel obcházkami na metro a v duchu si přál, abych ji už nikdy nepotkal.

Nevím, jestli to byl osud, nebo jen náhoda. Vždyť jsem s ní chtěl být jen kamarád. Jen netuším, jestli jsem něco pokazil, nebo jestli jsme si nikdy neměli být blíž.