Destilace

 
 
Rutinní zákrok, přesto náročný. Objevily se komplikace. Ztratila spoustu krve. Ležela na operačním stole a bojovala.

Seděla na chodbě a držela se za hlavu. Brečela. "Co když se už neprobudí?" Položil ji ruku na rameno. "Ale probudí. Uvidíš." řekl to klidně, jako by si tím byl naprosto jistý. "Neměli by jsme někomu zavolat. " řekla rozstřeseně. "A komu?" zeptala se. "My jsme její nejbližší a jsme tu s ní. I ona měla zvlhlé oči. "A co Jára? Třeba by tu chtěl být, zavoláme mu." Odpověděl skepticky "No, to nevím, ten bude s rodinou, ten si myslím nepřijede." Natáhla ruku "Ukaž dej mi ten telefon."

Byl zrovna v laboratoři. Zazvonil mu telefon. Neznáme číslo. Chvíli se na mobil díval a pak ho zvedl. "Haló?" Žena v telefonu mluvila nahlas, jako kdyby si myslela, že ji neslyší. "Nooo Jarooo? Jaroo?" Odpověděl. "Kdo volá?" Teď se hlas ženy změnil bylo v něm cítit něco, co nedokázal rozpoznat. "Tady máma od Jany. Járo, můžeš sem přijet, je to naléhavý." Pořád ten zvláštní tón. "Dobrý den, kam mám jet, proč, co se děje?" Chvíli bylo ticho. "Jsme v nemocnici. Jana šla na tu operaci a... Můžeš sem přijet?" Tohle musí být nějaký omyl, určitě se nic neděje. "No to vím, že na ni šla. Něco se stalo?" Teď už mu zřetelně docházelo, že brečí. "Je to blbý. Vypadá to dost blbě. Měl bys tu být." Snažil se rozpomenout, jak se jmenuje její máma. "To mě moc mrzí Dano. Já vím, že je to těžký, ale já teď nemůžu odejít." Byla naštvaná. "Jak nemůžeš odejít? Měl bys tu bejt. Je to s ní špatný. Měl bys tu bejt." "Já vím, moc mě to mrzí, ale zrovna destiluju a nemůžu od toho odejít. Honza tu dneska není." Ted už byla vyloženě vzteklá. "To si děláš prdel. Tak to zastav a koukej sem dorazit. Musíš tu bejt. Možná, že ji dneska..." zarazila se "Prostě nasedni do auta a pojeď jsem. Tak doraž!" Zakřičela a položila telefon. Dobrých pět minut jen stál a zíral na telefon. Pak se rychle přesunul zpět ke stroji a udělal, co bylo potřeba.

Zuřila vzteky. "No to snad není možný!" Křičela a brečela zároveň. "No, možný to je." řekl pragmaticky. Ještě chvíli nadávala. Zazvonil telefon. "V jaký nemocnici leží? Pardon, já jsem strašnej kretén."

Probudila se. Nezřetelně viděla svoji matku, otce, sestru. Zavřela oči. Někdo ji držel za ruku. Podívala se ni, jak nejlíp dovedla, každý pohyb ji bolel. Byla to mužská ruka.