Musím žít...

V zahradě bylo ticho, jen ptáčci zpívali, ale i ty to brzy omrzelo. Najednou se v tom starém domě na konci parku rozsvítilo světlo a rozezněl se klavír. "Bethowen," pomyslela jsem si a nechala jsem se unášet těmi tóny. Posadila jsem se do altánku, který byl obklopen býlimi růžemi.Přemýšlela jsem o svém tajemství.
Na obloze se objevovaly první hvězdy, ke kterým se později přidal i měsíc, jenž svítil milencům na cestu.
"Tudy jsme spolu chodili," vzpomenu si.
Zanedlouho se ke klavíru přidaly i housle.Opět jsem se ponořila do svých představ, jaké by to mohlo být dnes, kdyby se nestala ta strašná věc, která celý můj život zničila. Má láska už tu není a já už nechci žít, ale když zabiju sebe, zabiju tu třetí lidskou bytost, která za nic nemůže. Po obličeji se mi kutálely slzy a já věděla, že musím žít i bez mé jediné lásky, která mě dosud potkala. Byla první a bude asi i...
Počkat, klavír nehraje. Z toho starého domu někdo vychází a blíží se přímo ke mně...
Dnes už je všechno jinak, jsme tři a za pár měsíců mezi nás přibyde další človíček. Zatím jsem tu já, klavírista a to maličké, které nikdy nepozná svého opravdového tátu. Dozví se to někdy?
Snad. Teď ještě ne, nepochopilo by to. Hlavní je, že je tady a směje se na nás těma zářivýma očima, jež září právě jako ty hvězdy na nebi.